Mutti Merkelová potřetí recyklovaná

Angela Merkelová má nakročeno ke čtvrtému termínu ve funkci spolkové kancléřky. Měsíc před volbami (neděle 24. září) přičítají průzkumy konzervativní unii CDU/CSU náskok čtrnácti až šestnácti procentních bodů před sociální demokracií.

Dcera luteránského pastora by se tak mohla vyrovnat Helmutu Kohlovi, který vládl Německu 16 let (1982–1998) a přiblížit se Ottovi von Bismarckovi – železný kancléř řídil německou říši 19 let (1871–1890).

Čím to? Že by Němci zanevřeli na levici? Kdepak, levicovou politiku v Německu dělá Merkelová.

Přísná? Jak na koho

Angela Merkelová má pověst šetrné švábské hospodyně (Schwäbische Hausfrau), která nemá ráda dluhy.

Na počátku dluhové krize kancléřka vyzývala evropské partnery, aby nedopustili růst sociálních nákladů. Upozorňovala, že evropská osmadvacítka si žije nad poměry. Oháněla se statistikami OECD, podle kterých Evropská unie, v níž žije sedm procent světové populace a která se na globální ekonomice podílí 24 procenty, dává na sociální zabezpečení 58 procent z globálního koláče. Tedy podstatně víc než zbývajících 93 procent světa.

S ministrem financí Wolfgangem Schäublem kázala Merkelová „austerity“ – politiku rozpočtové přísnosti založenou na mixu výdajových škrtů a vyšších daní. Zpráva ministerstva práce a sociálních věcí, kterou zveřejnil deník Handelsblatt ale ukazuje, že Němcům takovou kúru neordinovala. Vyplývá z ní, že sociální výdaje v uplynulých letech v Německu rostly větším tempem než HDP.

Pravda, německá ekonomika na tom byla a je lépe než ekonomiky jižních států. Jenže ani to nevysvětluje, proč růst sociálních výdajů v Německu převyšoval růst HDP už od roku 2012, tedy ještě dřív, než křesťanští demokraté a sociálové upekli velkou koalici se sociálními demokraty. A převyšuje ho i v současnosti.

Loni tyto výdaje vzrostly o 3,7 procenta na 918 miliard eur, zatímco ekonomika si polepšila o 1,9 procenta. Letos poskočí na 962 miliard a jejich podíl na HDP dosáhne 29,8 procenta. Pokud se nezmění parametry sociální politiky, v roce 2021 podle propočtů Handelsblattu přesáhnou bilion eur.  

Z toho vyplývá, že Merkelová se politiky udržitelného ekonomického růstu nijak striktně nedrží. Je proto namístě varování, které vyslovil v rozhovoru pro Handelsblatt Clemens Fuest, šéf mnichovského ekonomického institutu Ifo: „Expanzí sociálního státu si Německo zadělává na problémy… Když nezaměstnanost klesá a ekonomika roste, dalo by se přece očekávat, že stát utratí méně za sociální benefity.“

Vykrádá levici

Předchůdcem Angely Merkelové ve futuristické budově kancléřství na břehu Sprévy, kde padají rozhodnutí ovlivňující vývoj nejen v Německu, ale v celé Evropské unii, byl Gerhard Schröder. Tento sociální demokrat hlásal politiku nového středu, reformoval pracovní trh a kradl CDU/CSU liberální ideje.

Merkelová to sociální demokratům vrací, vykrádá jejich agendu. Zavedla šrotovné, prosadila odchod od jádra, dotace zelených energií, genderové kvóty, přikývla na minimální mzdu i na dřívější odchod do důchodu (v 63 letech). Po zásluze si od levice zasloužila „titul“ nejlepší sociálnědemokratický kancléř Německa.

Letošní volby do Bundestagu jsou spíš než soubojem levicových a konzervativních idejí soubojem slibů. SPD slibuje, že prodlouží dobu, po kterou je možné brát podporu v nezaměstnanosti. CDU se zavazuje, že zvýší dětské přídavky a politici ze sesterské CSU, vypráví, jak zvýhodní matky na mateřské při výpočtu penze.

Schulz je brousek, na mítincích hřímá, že si lépe než Merkelová poradí s Donaldem Trumpem, vypakuje ze země Američany s jadernými bombami, zatočí se státy, které nechtějí přijímat uprchlíky, a zařídí, aby si Němci mohli vyřizovat úřední záležitosti online.

Tradiční levicová témata mu Merkelová sebrala. Jistě, mezi konzervativci a sociálními demokraty jsou rozdíly v pohledu  na deficit, na zdravotní a sociální zajištění, na daně… Jenže tyto rozdíly nejsou propastné, ale kosmetické.

Alles Gute, Německo

Někdy to bývá vysvětlováno konceptem německého sociálně-tržního hospodářství (Soziale Marktwirtschaft), který přijala jak pravice, tak později také levice. Ludwig Erhard, otec německého hospodářského zázraku, ji formuloval jako „politiku mírné ruky“ („Politik der leichten Hand“), ve které je stát rozhodčím dohlížejícím na pravidla a v níž svobodná ekonomika vydělává vládě na sociální výdaje.

Spíš by se ale v této souvislosti mělo psát o sociálním státu, který vytvářely německé sociálnědemokratické vlády v 70. a 80. letech minulého století, kdy rozšiřovaly sociální zabezpečení bez ohledu na možnosti ekonomiky. Sociální výdaje v té době nakynuly ze 180 miliard na 630 miliard marek. Na takový hodokvas ekonomika Němcům nevydělala, a tak vlády musely víc danit a víc si půjčovat. Tento sociální stát z větší části respektovaly i pozdější konzervativní vlády.

Ani Angela Merkelová ho nezpochybňuje. Nesnaží se ho reformovat. Proto je přijatelná i pro levicové voliče. A proto ji Němci potřetí zrecyklují.

Foto: 360b/Shutterstock.com