Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Proč nelézt do odborů

Americké odbory fungují v poněkud odlišném právním rámci než ty naše. Existují ale dobré důvody, proč by se jim schopný zaměstnanec měl vyhnout tady i tam.

Před 14 dny si zaměstnanci automobilky Nissan v továrně ve městě Canton v Mississippi měli zvolit, jestli se nechají zastupovat odbory. 2244 hlasy ku 1307 rozhodli, že nenechají. Odboráři z United Auto Workers okamžitě vznesli u Národní rady pro pracovní vztahy (National Labor Relations Board, NLRB) proti Nissanu žalobu za nespravedlivé zacházení se zaměstnanci. Konkrétně Nissan obviňují z nátlaku a zastrašování.

Zašmodrchané?

Rozmotáme

V Americe to odboráři v podnicích nemají tak lehké jako u nás. V Česku v zásadě na založení odborů stačí, když se domluví tři zaměstnanci. V USA nejprve musí třicet procent zaměstnanců podniku deklarovat, že by chtěli, aby se odehrály volby, jestli se do odborů vstoupí. Pokud se těchto třicet procent podaří sehnat, uspořádá se za úředního dozoru tajné hlasování. V něm pak prostá většina rozhodne, jestli v továrně budou odbory moct fungovat a vést ve jméně zaměstnanců jednání se zaměstnavatelem.

Takhle to podle zákona o pracovních vztazích (National Labor Relations Act), který má chránit práva zaměstnanců organizovat se v odborech, kolektivně vyjednávat a také právo na stávku, platí pro většinu soukromých podniků vyjma zejména železnice a zemědělské podniky. Státní zaměstnanci mají zase svůj „odborový zákon“.

V roce 1983 byl tržní podíl odborů v soukromém sektoru 16,5 procenta. Od té doby jen klesá, v roce 2016 měly 6,4 procenta. Zaměstnanci, kteří nejsou organizovaní v odborech, dál důsledně dávají najevo, že radši budou žít bez nich. Takové odmítnutí odbory dělníkům nemůžou trpět. Trvají na tom, že přece nemůže být pravda, že by informovaný dělník dal sám od sebe odborům košem. Pokud dělníci hlasují proti vstupu do odborů, hlasují tak jedině proto, že je zmanipulovali nebo donutili zaměstnavatelé.

Svoboda zaměstnavatelského slova

Zdá se, že zaměstnavatelé dokážou v těch nebohých, zranitelných, uniformních dělnících nějak vybudit falešné sebevědomí. Mají-li tedy být podmínky voleb křišťálově čisté, musí se přísně regulovat, co zaměstnavatel smí říkat během kampaně, která se před zaměstnaneckým hlasováním, zda vstoupit nebo nevstoupit do odborů, vede.

Paragraf 8(c) zákona o pracovních vztazích (National Labor Relations Act, NLRA) má dost možná zaměstnavateli zaručit během předvolební kampaně svobodu projevu. Píše se tam:

Vyjádření jakéhokoli pohledu, argumentu nebo názoru ani jejich šíření (...) není ani nespravedlivou zaměstnavatelskou praktikou ani jejím důkazem (...) pokud takové vyjádření neobsahuje žádnou pohrůžku represí nebo silou nebo příslib prospěchu.

Když Kongres použije takhle neurčitý jazyk, vždycky nakonec zbude na úřednících, aby si vymysleli vlastní interpretaci. V případě z roku 1948 (General Shoe Corp) se Národní rada pro záležitosti zaměstnávání nechala slyšet, že pokud se zaměstnavatel chce vyhnout obviněním z vyhrožování nebo pomsty musí svou kampaň vést „v laboratorních podmínkách“. Co to znamená?

Význam spojení „laboratorní podmínky“ se ustálil v pozdějších sporech. Dnes to tedy znamená, že zaměstnavatelův projev (ne už tak projev odborářů) musí být rozvážný, racionální a založený na faktech, tak aby dělníci kvůli strachu nezvolili špatně. Tím je vykolíkováno hřiště, na kterém pak úředníci můžou hrát, jak uznají za vhodné.

Kdyby například zaměstnavatel řekl, že vítězství odborů povede k uzavření továrny, byl by vinen – chce zastrašovat nebo se mstít. A to i tehdy, kdyby to uzavření bylo něco, čemu by absolutně neměl šanci zabránit.

Co je dovoleno odborářskému bohovi…

Co víc: pokud by se zaměstnavatel chtěl zastavit u zaměstnance doma, aby s ním volby probral, bylo by to vyhrožování nebo pomsta. Když totéž udělá zástupce odborů, koná jen svou nejsvětější povinnost. Chudáčci dělníci nedokážou poznat, když jim bude zaměstnavatel vyprávět nesmysly, ale docela určitě by to dokázali u zástupce odborů. Nebo v NLRB věří, že odborář by v životě nemohl vypustit nesmysl z úst?

Jak je to s „příslibem prospěchu“ v paragrafu 8(c)? Nikoho by nemělo překvapovat, že podle NLRB to znamená, že zaměstnavatel nesmí jedinému zaměstnanci slíbit jakýkoli benefit (například vyšší jistotu zachování místa), když bude volit proti odborům, odbory naopak můžou slibovat z plných plic, co všechno dělníkům zařídí, když budou volit pro ně.

Pár důvodů proč odbory ne

Nebudeme brát ohledy na obrázek dělníků pomýlených zaměstnavatelovým nátlakem a zastrašováním a nabídneme jim několik výborných důvodů, pro volbu zůstat mimo odbory. Většina pracujících je zná; nicméně zaměstnavateli neuškodí, když během kampaně zaměstnancům připomene následující:

Podniky bez odborů nabízejí větší jistotu zaměstnání než jejich odbory oslabované protějšky. Ty jsou zkostnatělé a neschopné rychle se přizpůsobovat častým změnám podmínek na globálním trhu.  Ve výsledku už odbory v soukromém sektoru nemají sílu vymoci dělníkům vyšší náhrady, než jsou ty, které dostávají lidé v odborůprostých firmách.

Pro firmy oslabované odbory je těžší sehnat investory než pro firmy bez odborů. Pokud tedy nepočítáme to, jak do některých firem, které odbory sužují obzvláště – například General Motors –, investují daňoví poplatníci. Tím myslím bailouty, vynucené politiky, když se takové firmy dostanou do úzkých nebo blízko krachu. Takové firmy nerostou.

Peníze, které zaměstnanec dostává, závisí v první řadě na jeho produktivitě. Protože ve firmách oslabovaných odbory je méně investic, jejich zaměstnanci mají míň příležitostí ke zvyšování produktivity. Ve firmách, které odbory prorostly hlouběji, jejich produktivita nejenže neroste, ona klesá.

Ve firmách se silnou pozicí odborů jsou mzdy založené víc na platových třídách a na letech v podniku než na produktivitě. Mimoto na produktivitu pracovníka má rozhodující vliv i jeho pracovní umístění a možnost jeho případného přeložení. Hranice, které stanovují odbory, kdo a kde může pracovat, jsou další brzdy produktivity.

Zaměstnanci, kteří nejsou v odborech, mají svobodu vyniknout, zaměstnanci s odbory mají na noze kouli kolektivní smlouvy. Úroveň mezd vyjednaná odbory v kolektivní smlouvě představuje nejen spodní hranici, ale zároveň i strop. Co víc: odbory podporují nepřátelské vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli; zaměstnanci bez odborů můžou zaměstnavatele brát za partnera, se kterým společně budují trvalou a rostoucí hodnotu.

Chce se někdo nechat chránit?

A nakonec – tam, kde vládnou odbory, nemá zaměstnanec jako jednotlivec žádný hlas. Mluvit smějí jenom odbory. Nechtěné odbory jsou třetí strana, vmáčknutá mezi zaměstnance a jejich zaměstnavatele. Odbory se tak stávají vlastníky práce i těch dělníků, kteří – aniž s tím souhlasili – musí akceptovat, že je odbory zastupují.

Gratuluju zaměstnancům Nissanu, že rozpoznali tuto a další nástrahy odborářství.

Je to smutné, ale zákon National Labor Relations Act je od základu stavěný na předpokladu, že zaměstnanci musí být od hlavy k patě chránění. United Auto Workers a Národní rada pro otázky zaměstnanosti teď proto budou písmenko po písmenku prohledávat, co vedení podniku během předvolební kampaně řeklo, a budou hledat příklady nátlaku a výhrůžek odplatou. Potřebují najít nějakou výmluvu pro špatný volební výsledek, který popírá mýtus odborů jakožto ochránce dělníků. Jenže když jde o posuzování, jaká pro a jaká proti jsou spojená s členstvím v odborech, nejsou dělníci žádné křehotinky. Jsou odolní, houževnatí a dokážou vzdorovat pokusům amatérů, kteří by chtěli kontrolovat, co budou dělat a kam půjdou.

Originál, který vyšel na FEE.org pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, do češtiny pro Finmag přetlumočil Gabriel Pleska. Přečtěte si článek v originále.

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 17. 8. 2017 09:35

Z pohledu libertariána je přirozené, že zaměstnanci maximalizují svůj užitek.
Přirozené a správné ale už není, že když se ti zaměstnanci sdruží do něčeho, co nazvou odbory, najednou mají nějaká jiná práva, než by odpovídalo prosté sumě práv dobrovolných členů onoho sdružení.

+14
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 17. 8. 2017 12:45

Atlasova vzpoura byla vydána před 60 lety (připomeňme se, že např. 60 let před rokem 1957 ještě ve většině evropských zemí byly monarchie a běsy, které rozpoutalo 20. století, byly zcela neznámé).

Za těch 60 let od vydání knihy Randové k žádnému zániku našeho typu společnosti nedošlo, přitom se naopak ty rysy, které na ní autorka kritizuje, ještě rozsáhle prohloubily. Z toho je myslím patrné, že se s vysokou pravděpodobností, blízkou jistotě, mýlila.

-4
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK