Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Robotizace. Je pokrytecké říkat, že zaměstnanost zůstane stejná

„Najednou tu bude dost lidí bez práce. Velkou část z nich budou tvořit bílé límečky a úředníci z kanceláří. Společnost by se měla intenzivně zabývat otázkou, jak se tahle masa lidí uplatní,“ říká prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu a viceprezidentka Hospodářské komory Marta Nováková.

Patří mezi nejrespektovanější ženy českého byznysu. Životní cesta Marty Novákové je ukázkovým příběhem self-made woman. Pochází z chudé slovenské vísky ležící poblíž českých a polských hranic. Ještě na základní škole se s rodiči přestěhovala na Moravu. Tam vystudovala na Vysoké škole báňské v Ostravě systémové inženýrství. Po promoci v roce 1979 nastoupila do obchodního domu Prior, kde si prošla takřka všemi pozicemi a postupně se vypracovala až na obchodní náměstkyni, podílející se na projektování nových obchodních domů. Po revoluci si uvědomila, že obchodní prostředí v Československu je naprosto nepolíbené modernější technikou. Spolu s tehdejším manželem, rovněž IT specialistou, proto oslovila zahraniční partnery a začali vyvíjet pokladní software, který by obchodníkům dával větší přehled o prodaném zboží a možnostech jeho dalšího objednávání.

Společně s rozvojem obchodu a příchodem zahraničních hráčů na český trh rostla i jejich firma U&SLUNO. Ta dnes kromě Česka dodává software do dalších šesti evropských zemí i do Spojených států, například do Disneylandu na Floridě. V roce 2006 firma zvítězila v soutěži IT projekt roku za první hlasově řízený sklad ve střední Evropě. V roce 2016 se Marta Nováková stala držitelkou ocenění Manažer roku.

Táhlo vás to vždycky k podnikání, nebo jste spíš byla ve správnou chvíli na správném místě?

Je vidět, že jste mladý. Jinak byste se takhle neptal. My, co jsme vyrostli za socialismu, jsme neměli ponětí, jak vypadá opravdové podnikání. Byly to absolutně naivní a idealistické představy. Když jsem se pak v roce 1989 začala učit anglicky a dostala jsem knížku How to Think Like a Millionaire, byla jsem z ní nadšená, protože jsem v ní objevila spoustu myšlenek, které jsem v sobě sice měla, ale nedokázala jsem je dřív patřičně uchopit.

Myslel jsem tím, jestli jste měla odjakživa podnikavého ducha. Příběh vaší firmy tomu celkem nasvědčuje…

Je pravda, že jsem byla člověk, který se o sebe chtěl umět postarat. Na první brigádě v zemědělském družstvu jsem za odměnu dostala pytel obilí, který jsem potom prodala. Nechtěla jsem být závislá na rodičích ani nikom jiném. Touha po nezávislosti musí být samozřejmě podpořená i finanční nezávislostí.

Takže byste po revoluci začala podnikat tak jako tak…

Asi ano. Ale nejjednodušší bylo začít v tom, co jsem uměla a čemu jsem rozuměla. I když jsem, co se týče podnikání, byla hodně naivní, vnímala jsem, že obchod je u nás technikou naprosto nedotčená branže. S bývalým manželem jsme si říkali, že pokladny můžou fungovat lépe než jen jako kalkulačky, ze kterých vyjede účtenka. Například že v nich může být software, který umožní spočítat marži. To bylo tehdy něco nemyslitelného, za socialismu se totiž marže nepočítaly, ale plánovaly. Nepočítalo se nic jako ziskovost. Člověk dostal zboží s pevně stanovenými cenami, po čase přišel plán celonárodních zlevňovacích akcí a to bylo všechno. Najednou bylo možné zboží na pokladnách monitorovat, sledovat, jak se jednotlivé položky prodávají, a na základě toho příště objednávat.

Byli u toho

Nejen vzpomínky na počítačový pravěk

„Byli jsme taková prapodivná komunita podezřelých individuí, která nabourávala zavedené pořádky,“ říká Richard Kaucký, zakladatel firmy Software602, a tedy pamětník prvních krůčků československého nezávislého byznysu s počítači. Leckomu zvlhne oko při vzpomínce na textový editor T602, od jeho dob ale Kauckého firma urazila několik světelných let, zabývá se především elektronizací dat, interaktivními formuláři a zefektivňováním procesů. Podílela se i na několika velkých zakázkách pro stát, na to, jak probíhá elektronizace státní správy, má ale Richard Kaucký poměrně kritický pohled...

Za komunismu jsme se naučili improvizovat. To se vždycky hodi

Jak jste s podnikáním začali?

Obdivovali jsme americkou firmu Oracle, tak jsme napsali do San Franciska, že bychom s nimi rádi spolupracovali. A oni nám skutečně odpověděli a pozvali nás na pracovní oběd do Vídně. Abychom od nich dostali licenci, která se tehdy ještě předávala jako velká disketa, museli jsme si pořídit počítač. To nebyla žádná sranda, protože tehdy stál ve Slušovicích 280 tisíc korun. Jen pro srovnání, auto Škoda Favorit stálo 70 tisíc. Půjčili jsme si peníze a vyrazili do Vídně na Mariahilfer Straße, kde jsme si pořídili laptop asi za osmdesát tisíc.

Laptop?

Ano, přenosné počítače se tehdy daly sehnat. Samozřejmě zdaleka nevypadaly jako ty dnešní. Ten náš byl velký přes půlku stolu, ale s námahou šel dát i na klín, a hlavně jsme ho mohli přenášet. Byla to docela slušně vybavená dvěstěosmdesátšestka. Všichni ajťáci, které jsme měli kolem sebe, byli úplně posedlí a pořád si na něj chodili něco zkoušet. Prvních pár týdnů si s ním všichni jenom hráli. Museli jsme ale začít taky makat, abychom měli z čeho splácet.

Jak vzpomínáte na boom, který po revoluci nastal v oblasti obchodu?

Obchod byl tehdy ve zvláštním stavu. Do revoluce se vyznačoval tím, že nebylo zboží. Zákazníci chtěli kola, mrazničky, šicí stroje, značkové oblečení, ale nic z toho nebylo. Buď se to sem jen pašovalo, nebo když něco do obchodu přece jen přišlo, prodalo se to pod pultem.

První období po revoluci tak probíhalo ve stylu – všechno se dá dovézt, všechno se dá koupit. Jenže lidem záhy došlo, že na to budou muset taky mít peníze. A v obchodní branži to byl pořádný Klondike. Každý si prodával, co chtěl a jak chtěl. Ne všichni obchodníci si uvědomovali, že za zboží musí taky platit.

Byl o váš software hned od začátku zájem?

Software byl super, ale pro obchodníky byl příliš drahý. Měli jsme obrovské štěstí, že tehdejší ministryně obchodu Vlasta Štěpová prodala Prior americkému řetězci Kmart. Jeho manažeři pak na našem trhu hledali něco amerického a my jsme pro ně s licencí od Oracle byli jediná možnost. Zakázku jsme dostali bez výběrového řízení, protože tu opravdu nikdo jiný nebyl.

Jak jste se chtěli prosadit u českých obchodníků?

Když jsme software upravovali podle požadavků domácích obchodníků, bylo to těžké, protože se všechno určovalo z faktur jejich dodavatelů zboží. Stále víc sem ale přicházely zahraniční firmy, které nám říkaly, že takhle se obchodovat nedá. Obrátili jsme filozofie své a založili ji na řešení, jak na základě dat o prodeji dojednat s dodavateli co nejlepší podmínky – jak cenové, tak i logistické a marketingové. Postupně to pochopili i čeští obchodníci, kteří tomu začali přizpůsobovat své procesy.

Specializace na retail pro nás byla klíčem k úspěchu a je pořád naší hlavní předností. Samozřejmě musíme bedlivě sledovat technologické a procesní trendy, abychom jim přizpůsobili aplikace a programy. Člověk nemůže stoprocentně předvídat, jak to bude vypadat za pár let, ale měl by se o to aspoň co nejvíc snažit.

Můžete být konkrétnější?

Povedlo se nám například udělat software pro první hlasově řízený sklad ve střední Evropě. Automatizace skladů se stále zdokonaluje, takže je potřeba být v obraze a přicházet s co nejlepšími řešeními.

To samé se týká i prodejní plochy. V roce 1996 jsme v Česku byli první, kdo začal pracovat s radiofrekvenční identifikací. RFID čipy jsme dělali pro OP Prostějov. Už tehdy jsem nadšeně vyprávěla o tom, jak se blíží doba, kdy budou všechny výrobky osázeny RFID čipy, člověk si dá zboží do nákupního vozíku, projede rámem, který všechno automaticky načte do pokladny, a pak už jen zaplatí.

Uznávám, že je to lákavá představa, ale ani po dvaceti letech se ji nepodařilo realizovat…

Je pravda, že tuhle predikci jsem časově moc netrefila. Problém je, že obchod dnes funguje na čárovém kódu – který bude mimochodem brzy slavit sto let – a přechod na radiofrekvenční čip by znamenal totální revoluci. Své procesy by museli změnit úplně všichni – od výroby přes logistické operátory až po zpracovatele a obchodníky. Znamenalo by to přitom velkou výhodu: zatímco čárový kód identifikuje pouze položku, RFID vám umožní sledovat jeden konkrétní výrobek.

Zhruba před osmi lety se radiofrekvenční čipy staly jedním z klíčových programů NASA. Armáda potřebuje mít jasně identifikovanou každou věc, kterou disponuje. Věřila jsem, že to celý proces urychlí a že se RFID čipy stanou standardem i v obchodě. I když to některé řetězce už testovaly, pořád k tomu ještě nedošlo. Očipované je pouze luxusní zboží jako kožichy a drahé hodinky, ale k tomu dochází v prodejně.

Takže hlavní problém je stále v ceně…

Ano, technologické řešení už je dotažené, s tím problém není. A nejde ani o cenu samotného čipu a jeho aplikaci, ale o náklady na změny procesů při výrobě, logistice a v dalších oblastech. Za začátku by se navíc všechno dělalo duálně, s čipem i čárovým kódem. Donutit výrobce, aby své produkty očipovali, není jednoduché. Máte představu, kolik je v supermarketu dohromady položek?

Nevím, tisíce?

Průměrný supermarket má kolem šedesáti tisíc položek. Hypermarket zhruba půl milionu. A to jsou jen produkty, které si obchody vybraly.

Věřím, že se běžného využití radiofrekvenčních čipů v obchodech dožiju. Povede k tomu například stále větší snaha o monitoring výroby a zpřísňování bezpečnostních norem. Možnost vysledovat historii konkrétního výrobku bude stále víc žádaná.

Četli jsme

Nejen manuálové

Kniha Rise of the Robots dokládá, že roboti a software likvidují i ta zaměstnání, u kterých by tomu ještě před pár lety nikdo nevěřil.

Vaše práce ohrožena: Ke strojům jdou stroje

Bavíme se tu o čipech, obchodech bez prodavačů, automatizaci skladů a prodejen. To všechno má společného jmenovatele – nahrazování lidské práce stroji. Jak je na to obchod připravený?

Hned po armádě je obchod největším technologickým hybatelem. A v čele byl vždycky i v určování trendů pracovních procesů a logistiky. Pochopitelně to vede ke snaze ušetřit lidskou práci. Otevírají se už například poloautomatické sklady, kdy veškeré rutinní operace zvládají automaty, včetně vyskladňování, naskladňování a nasčítání objednávek.

A jak je na čtvrtou průmyslovou revoluci připravena společnost?

Nemám ráda termíny průmysl 4.0 a společnost 4.0, kterými se teď hodně operuje. Obávám se, že je za tím politický marketing, který skrývá pozdější tlak na dotace a státní podporu. A to se mi jako liberálovi hodně nelíbí.

Pravda ovšem je, že digitalizace mění náš život rychleji, než se dokážeme přizpůsobit. A tím, kdo má s přizpůsobením největší problém, je státní správa a legislativa. Stačí se podívat, jak se zakazují platformy jako Uber nebo Airbnb. Stát je nedokáže uspokojivě regulovat, tak je radši rovnou zakáže. Místo toho, abychom se snažili upravit legislativu, aby šla ruku v ruce s měnícími se technologiemi. Život mladších generací už bude vypadat úplně jinak než ten náš. Kdo ví, jestli se děti ve školách budou za čas ještě učit psát rukou, protože to vůbec nebudou potřebovat.

Pojďme ještě zpátky k otázce, jak se lidé smíří s tím, že je v práci budou postupně nahazovat stroje…

To samozřejmě bude problém. Vykládat, že zaměstnanost zůstane stejná, je pokrytecké. Nezůstane, protože to bude zbytečné. Tam, kde se to firmám vyplatí, nahradí těžkou práci stroje. A lidé budou nahrazeni i v rutinních profesích, které nejsou fyzicky obtížné, ale není k nim nutně potřeba intuice a rozhodování člověka. Když vaši práci dokáže vyřešit algoritmus, tak vás sotva někdo zaměstná. 

Najednou tu bude relativně dost lidí bez práce. Velkou část z nich budou tvořit bílé límečky, administrativa a úředníci z kanceláří. Společnost by se měla velmi intenzivně zabývat otázkou, jak se tahle masa lidí uplatní. Každý člověk má v sobě geneticky zakódovanou touhu po společenském uplatnění, potřebu pracovat a hýbat se. Když se nenaplní, logicky se v něm hromadí agrese.

Nechceme stroje...

... chceme práci!

Kdysi před válkou nám předpovídali pracovní týden o pár hodinách. Místo toho začaly chodit do práce i ženy, aby se rodina uživila, v posledních letech nás internet a mobily udržují v pohotovosti i po pracovní době a na dovolené. A přece: prý je tu nová průmyslová revoluce, která přinese nezaměstnanost, jaká tu ještě nebyla.

Roboti už jdou

Takže se zase blíží doba rozbíjení strojů?

To asi ne, ale rozhodně v tom pro společnost vidím velký problém. Jak z politického, tak z bezpečnostního hlediska. Už dnes je spousta nevybitých lidí – podívejte se, kolik vzniká nových sportovních odvětví a byznysů. Stále víc posilujeme, běháme, lezeme po stěnách a po skalách. To je samozřejmě dobrý způsob, jak ze sebe dostat stres nebo přebytečnou energii. Ale bude to stačit, když k tomu ještě připočteme sociální problémy?

Pomoct by mohlo třeba zavedení kratšího pracovního týdne a základního příjmu, nebo ne?

Určitě přijde snaha o podobné sociální inženýrství. Jen si tím ale budeme házet klacky pod nohy a vytvářet úplně jiné problémy. Jestliže bude společnost dost bohatá, asi to k tomu opravdu povede. Musíme si ale uvědomit, že ne celý svět je bohatý. Jednou z příčin imigrační krize je i to, že technologie umožňují všem lidem po celém světě vidět, jak se má Západ dobře. A snadno se tím v nich vzbuzuje touha a představa, že je jednoduché toho dosáhnout.

To se už ale jen tak nezmění…

Ano, v Evropě se můžeme uzavírat, jak chceme, ale svět bude stále globalizovanější. Technologie neznají hranic. Bohatství lidstva je proto podle mě potřeba řešit celosvětově. Měli bychom se snažit vytvářet podmínky, aby se lidé měli lépe ve všech koutech světa. Což je samozřejmě hrozně složité a já rozhodně nejsem ten, kdo by měl návod, jak to zařídit.

Jestli ale bude v nějakých evropských zemích garantovaný základní příjem bez práce, bude to motivovat spoustu lidí, aby se tam vydali a zkusili si tuhle výhodu taky nárokovat. Podívejte se, jaký problém je teď ve Francii nebo Británii s druhými generacemi imigrantů, kteří se přitom v těchhle zemích už narodili. A nejde vůbec o to, že by žili v bídě a neměli co jíst. Jsou frustrovaní, protože nepracují a nemají společenské uznání. Společnost je dokáže materiálně zabezpečit, ale nedokáže je zabezpečit emociálně.

Pokračování:

Marta Nováková

Marta Nováková

Narodila se v roce 1954 na Slovensku v Turzovce na Kysuci. Nejprve vychodila vesnickou pětitřídku v Turkově. Poté, aby se naučila dobře česky, ještě základní školu ve Frenštátu. V Opavě studovala na Střední ekonomické škole spojů a v Ostravě na obor systémové inženýrství na Vysoké škole báňské. V roce 1979 začala pracovat v ostravském obchodním domě Prior, kde se postupně vypracovala na obchodní náměstkyni. Po revoluci založila IT firmu U&SLUNO, která se specializuje na dodávání software pro české retailové obchodníky. V oboru její firma patří mezi nejvýraznější společnosti středoevropského trhu.

Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách.... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 11 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 22. 7. 2017 08:28

Asi je to chytrá paní, ale i ona podléhá bludům. Například: "Vykládat, že zaměstnanost zůstane stejná, je pokrytecké. Nezůstane, protože to bude zbytečné. Tam, kde se to firmám vyplatí, nahradí těžkou práci stroje. A lidé budou nahrazeni i v rutinních profesích, které nejsou fyzicky obtížné, ale není k nim nutně potřeba intuice a rozhodování člověka."

Mýtus "machines destroy jobs" je asi nesmrtelný. Stroje nahrazují těžkou práci a rutinní činnosti už několik staletí, počínaje italskými a anglickými manufakturami. Kde tedy je těch 90% pracovních sil, které dříve pracovaly v zemědělství, a musely ho opustit protože mechanizace a automatizace? Podle té paní by měli stát frontu před pracákem. Místo toho je v Česku problém sehnat už téměř jakéhokoliv zaměstnance.

Kdyby platila teze té paní, tak by přece největší nezaměstnanost musela být v zemích s největším podílem sofistikovaných technologií, jako je Německo. Pravý opak je pravdou. Největší nezaměstnanost je v zemích relativně zaostalých, jako je Španělsko. Je tedy zjevné, že příčiny nezaměstnanosti je třeba hledat jinde.

P.S. Tím nejsou argumenty proti tomu mýtu zdaleka vyčerpány, ale nechci tu psát článek.

+29
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK