G20: Co není chyba globalismu

Letošní summit G20 v Hamburku patřil za poslední roky k těm zajímavějším. Především se ho prvně účastnil americký prezident Donald Trump, který k multilateralismu a mezinárodní spolupráci přistupuje s okázalým opovržením.

Trump do Hamburku přijel poté, co se už vyvlékl od jednoho z klíčových závazků z loňského summitu: přistoupit „co nejdřív“ k pařížské klimatické dohodě. A určitě u něj mnoho nadšení nevzbudí ani pravidelné výzvy, jaké se na takových schůzkách rodí – že je potřeba zbavit se protekcionismu nebo poskytovat větší pomoci uprchlíkům.

Hamburský summit navíc následoval po dvou výročních zasedáních G20 v autoritářských zemích (v roce 2015 v Turecku, v roce 2016 v Číně), kde bylo možné potlačit protesty. Letošní summit se stal příležitostí pro divoké pouliční demonstrace, namířené nejen proti Trumpovi, ale i proti Erdoğanovi, Putinovi…

Bohatí už nemají nárok poučovat

Skupina G20 stojí na dvou myšlenkách. Jedna je důležitá a relevantní, druhá mylná a zavádějící. Ta důležitou myšlenka je, že rozvojové a rozvíjející se tržní ekonomiky jako Brazílie, Indie, Indonésie, Jižní Afrika a Čína získaly na významu tolik, že je nelze vylučovat z diskuze o tom, jak má dál fungovat svět. Nejde o náhradu skupiny G7, jejíž poslední summit se konal v květnu na Sicílii; schůzky G20 jsou příležitostí rozšířit a prohloubit dialog.

G20 vznikla v roce 1999, v reakci na asijskou finanční krizi. Vyspělé země ji zpočátku braly jako debatní fórum, kde budou rozvojovým ekonomikám pomáhat se sbližováním jejich finanční a měnové správy se standardy vyspělého světa. Rozvojové země postupem času našly svůj vlastní hlas a hrají při sestavování agendy skupiny významnější roli. Ostatně představa, že vyspělé země mají ve zmíněných oblastech nějaké užitečné know-how, o které by se mohly podělit, je dnes směšná. V mezičase jsme si totiž prožili finanční krizi, která vzešla ze Spojených států, a debakl eurozóny.

Globální vesnice a její obecní pastviny

Druhá, méně nosná myšlenka, na které G20 stojí, je, že k řešení naléhavých problémů světové ekonomiky je zapotřebí čím dál intenzivnější spolupráce a koordinace na globální úrovni. Často se odkazuje na analogii, že světová ekonomika je „pastvina globální obce“: k její údržbě musí svým dílem přispívat každá země, jinak důsledky postihnou všechny.

Zní to pravděpodobně a v některých oblastech to platí zcela určitě. Řešení změny klimatu, abychom zmínili jeden zásadní problém, skutečně vyžaduje společný postup. Snižování emisí oxidu uhličitého je opravdový globální veřejný zájem, protože každá země, které by se nechala volnost, by se radši vezla jako černý pasažér na škrtech ostatních a sama by doma udělala velmi málo.

Podobně infekční nemoci, které překračují hranice, vyžadují globální investice do systémů včasného varování, monitoringu a prevence. I tady mají jednotlivé země chabou motivaci se na investicích podílet a všechno je pobízí vézt se zadarmo na účet druhých.

Od takové argumentace je jen krůček k tomu, uvažovat v tomtéž duchu o praktických ekonomických tématech G20 – finanční stabilitě, makroekonomickém managementu, obchodních politikách, strukturálních reformách. Logika globální pastviny ale u těchhle ekonomických problémů příliš nefunguje.

Národní prahy

Vezměme si téma, které lídři G20 (kromě Trumpa, samozřejmě) chtěli v Hamburku probrat: hrozbu sílícího obchodního protekcionismu. Nová zpráva od Global Trade Alert upozorňuje, že G20 se v této otázce nepodařilo dostát svým dřívějším slibům. Trump zatím v oblasti obchodu víc štěká, než kouše. Jak alek zpráva uvádí, tisíce protekcionistických opatření, která v jiných zemích stále potlačují export z USA, mohou Trumpovi posloužit jako záminka pro zvyšování amerických bariér.

Neschopnost udržovat otevřené obchodní politiky ale ve skutečnosti není selháním světové spolupráce ani důsledkem absence globálního ducha. V zásadě se jedná o selhání domácí politiky.

Když my ekonomové vyučujeme princip komparativní výhody a přínosy obchodu, vysvětlujeme, že volný obchod zvětšuje ekonomický koláč domovské země. Neobchodujeme proto, abychom poskytli výhody jiným zemím, nýbrž proto, abychom posílili ekonomické příležitosti našich vlastních občanů. Odpovědět na protekcionismus jiných zemí tím, že sami zvýšíme obchodní bariéry, je jako střelit se do nohy.

Obchodní dohody dosud neprospěly velkému počtu Američanů; mnoho pracujících a obcí naopak utrpělo. Pokřivené a nevyvážené obchodní dohody, jež takové ovoce přinášejí, ale Spojeným státům nevnutily jiné země. Vyžádaly si je a dokázaly je prosadit mocné americké podnikatelské a finanční skupiny – právě ty, které podporují Trumpa. Ani scházející kompenzace pro poražené nebyly důsledkem nedostatečné globální spolupráce; jednalo se o úmyslný domácí politický přístup.

Totéž platí pro finanční regulaci, makroekonomickou stabilitu i strukturální reformy k podpoře růstu. Když se vlády chovají nevhodně, můžou se negativa přelévat do jiných zemí. Nejvyšší cenu ale zaplatí občané doma. Výzvy ze summitů G20 s žádným z těchto problémů nehnou. Chceme-li předejít pomýlenému protekcionismu nebo obecně těžit z lepší správy ekonomiky, musíme si nejprve zamést na národních prazích.

Ještě horší je, že bezděčný globalismus, jímž jsou schůzky G20 prosyceny, se propisuje do populistického líčení světa. Trumpovi a podobně smýšlejícím lídrům poskytuje záminku k odvádění pozornosti od vlastních politik a svalování viny na ostatní. Náš lid strádá, protože jiné země porušují pravidla a kořistí z nás, mohou říct. Globalismus jako řešení se snadno převrací v globalismus jako prapříčinu zla.

Ve skutečnosti, jak by snad řekl soudobý Caesar, není chyba v našich obchodních partnerech, ale v nás samotných.

Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč, mezititulky redakční. Copyright Project Syndicate 2017. Obrázek z Hamburku přinesl Shutterstock