Nemůžete popřít, že Venezuela je katastrofa socialistická

Venezuela se propadá do noční můry hladomoru a násilí, a tak se dlouhotrvající diskuze o uskutečnitelnosti socialismu stává znovu velmi relevantní. Roky výslovně socialistické politiky Chávezova a Madurova režimu si vybraly svou daň – znárodňování a řada dalších pokusů o rozvrácení nebo podvrácení tržních procesů zničily kdysi jednu z nejbohatších zemí v Jižní Americe.

Přestože má Venezuela veliké bohatství v zásobách ropy, přerozdělování a cenová regulace zastavily výrobu, a tedy i spotřebu. Dřív se z Venezuely vyváželo obilí do celého světa, dnes nedokážou nakrmit ani vlastní lidi.

Kdo za to může

S touto humanitární katastrofou se pojí otázka, komu nebo čemu za ni připsat vinu. Tato otázka staví do obtížné situace všechny, co se prohlásili za socialisty, i jejich progresivistické stoupence. Snadno najdete tunu příkladů levičáků (od Michaela Moorea po Bernieho Sanderse), kteří chválili nebo obdivovali Chávezovu ekonomickou politiku. Co teď  k venezuelské katastrofě říkají? A na druhou stranu, co k ní můžou říct obhájci volného trhu?

Velká část levice hned zkraje popře, že mohlo jít o selhání socialismu. Část bude tvrdit, že Chávezova a Madurova politika není „skutečný“ socialismus. Jiní budou namítat, že záměry venezuelských vůdců byly dobré, ale že jejich dobrá politika selhala kvůli chybám při jejím zavádění a kvůli korupci.

Obě tvrzení jsou pořádně problematická.

Pokud venezuelská politika nepředstavovala „skutečný“ socialismus, proč ji tolik stoupenců socialismu tak vehementně podporovalo a tvrdilo, že bude pro socialismus přelomová? To ostatně říkal i sám Chávez.

To nikdo z nich nerozumí tomu, co je socialismus? Veškeré Chávezovy pokusy nahradit ve jménu lidu tržní mechanismy a přirozenou tvorbu cen hospodářským plánováním velice přesně koresponduje s tím, co socialismem rozumíme už od Marxových dob. Pokud tohle nebyl socialismus, co tedy socialismus je?

Skutečný socialismus

Pro velkou část levice je odpověď na předešlou otázku „skandinávské země“. Problém je však v tom, že skandinávské země mají v určitých ohledech svobodnější trhy než Spojené státy, které ovšem levice vnímá jako archetyp kapitalismu. Přinejmenším se tyhle země od Spojených států nijak výrazně neliší, co se týká míry ekonomických svobod.

V průběhu dějin byl socialismus zpravidla definován jako vyřazení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nahrazení Marxem definované „výrobní anarchie“ trhu společným nebo veřejným vlastnictvím a hospodářským plánováním.

Podle Marxe by odstranění soukromého vlastnictví, cen a zisku mělo ukončit odcizení, vykořisťování a krize charakteristické pro kapitalismus. Systematizace výroby přes plánování namísto řešení tržní metodou pokusu a omylu by navíc měla eliminovat odpad a přinést vlnu produktivity, která nás všechny obohatí.

Nemůžete ale říct o skandinávských zemích, že by zrušily trh. Nedávný vývoj ve Venezuele by se tak vystihnout dal. Socialismus, přinejmenším historicky, neznamenal jednoduše „velký sociální stát“, jaký známe ze Skandinávie. Ve skutečnosti aby si země mohla dovolit větší sociální stát, musí mít ekonomiku dost výkonnou na to, aby produkovala takové bohatství, abyste daněmi pokryli náklady na příslušné sociální programy. To je taky ostatně důvod, proč skandinávské země v posledních deseti nebo dvaceti letech deregulovaly (a snižovaly daňové sazby): bez svobodnějšího trhu by neměly co přerozdělovat.

Pokud jste se zamilovali do skandinávského modelu, nemilujete socialismus. Milujete tržní kapitalismus, protože jen ten umožňuje existenci takového modelu. (Otázka, zda jsou velké sociální státy nezbytné nebo žádoucí, by vydala na samostatný sloupek.)

A co argument, že dobře míněná politická opatření selhala kvůli korupci a chybám při nasazování do praxe? Problém je, že se to evidentně stává při všech pokusech o zavedení socialismu. Bolševici začali zavádět marxistický socialismus hned v prvním roce po převzetí moci a deset let nato měli stalinismus. Kuba se rychle zvrhla v diktaturu. Čína. Severní Korea. A tak dál. Může to být pokaždé jen shoda okolností?

Úplně, ale úplně vždycky

Ekonomové tu dynamiku chápou už dávno. Marx a další socialisté si mysleli, že ti, kteří budou plánovat (u Marxe to byla celá společnost), můžou bez trhu, směny a cen racionálně stanovit, co vyrábět a jak to nejlépe vyrobit. Od zveřejnění Misesovy slavné eseje v roce 1920 ale víme, že něco takového není možné.

Bez skutečných tržních cen nedokážeme stanovit hodnotu ničeho, co velikostí přesahuje domácnost. Bez cen nijak nezjistíme, co má pro člověka hodnotu, ale především neurčíme, jak vyrábět to, čeho si cení, pomocí co nejlevnějších možných zdrojů.

Jinými slovy – racionální rozhodování o výrobě je bez tržních cen nemožné a tržní ceny nemůžou existovat bez směny, z čehož vyplývá, že musí existovat soukromé vlastnictví, výrobních prostředků především.

Co se ale stane, když si držitelé moci, uvědomí, že své možná dobře míněné cíle nedokážou realizovat? Moc drží v rukou nadále. Obvyklá první reakce přesně odpovídá tomu, co vidíme ve Venezuele: udeří tvrdě na výrobce, protože nesplnili nesplnitelné požadavky, a začnou rozdávat zboží na příděl, aby spotřebitele potrestali za „hromadění“. Nezabere-li takový postup, přejdou k ještě drakoničtějšímu autoritářství a udělají cokoli, aby se udrželi u moci.

Následky takových projevů hrubé síly se projeví brzy. Přitahují na místa ve vedení státu osoby, jejichž konkurenční výhodou je projevování hrubé síly (a možná ty, pro které to má vysokou spotřební hodnotu). Marxismus sice není stalinismus, ale neschopnost marxismu splnit to, co slibuje, vytváří podmínky pro možný a pravděpodobný vznik stalinismu. Jinými slovy, stalinismus je nechtěným následkem marxistického socialismu.

Navíc – začne být ještě zřejmější, že státní řízení je nefunkční, a lidé ho začnou obcházet zaváděním nejrůzněji pokroucených forem tržní směny. Běžnými postupy se stane uplácení politiků a byrokratů, výhrůžky výrobcům, bratříčkování a nepotismus. Omezené zdroje se musejí nějakým způsobem rozdělit. A trhy jsou jako plevel, vyrostou v trhlinách po ničivém plánování.

Intelektuální nedbalost

Zvenku to může vypadat, že socialismus selhal kvůli korupci a nesprávně zaváděné správně politice. Ve skutečnosti je to naopak – korupce a neschopní politici nejsou příčinou selhání socialismu, ale následkem takového selhání. Postavíte-li skutečné trhy mimo zákon a vaše pokusy o plánování nevyhnutelně selžou, vzniknou černé trhy a s nimi spojené úplatkářství a korupce. Ještě jednou opakuju – nejde o zamýšlené cíle marxismu, ale jeho nevyhnutelné nezamýšlené následky.

Co z toho lze vyvodit o stoupencích Chávezovy a Madurovy politiky? Je snadné říct, že jsou zlí a přejí venezuelskému lidu hladomor a zmar, ale podle mě by to bylo až příliš snadné. Věřím, že velká část těch, kteří je podporovali, skutečně věřila, že dospějí k dobrým výsledkům. Soudím, že v tomto ohledu nejednali nemorálně.

Jsou ale vinni několikerým intelektuálním selháním s reálnými mravními následky. Ačkoli asi nezamýšleli humanitární katastrofu, jíž jsme právě svědky, nesou odpovědnost za fakt, že nevzali v úvahu dlouhotrvající kritiku socialismu, která nám poskytuje důvody, proč bychom měli podobnou katastrofu očekávat.

Naši levicoví přátelé, kteří podporovali Chávezovu politiku, celkově vzato nejsou vinni tím, že by chtěli zlo, že by měli špatný úmysl. Provinili se spíš něčím jako intelektuální „nedbalostí“. Co se Venezuely týká, oni „to“ tak nemysleli. Není ale pochyb, že měli prostě myslet líp.

My, kdo chápeme, že trhy mají moc zlepšit život nás všech, stoupence socialismu o této pravdě nepřesvědčíme, když je budeme odsuzovat jako strůjce zla. Je lepší je zkusit vlídně a intelektuálně zaujmout a nabídnout jim alternativní příběh, než je odepsat jako nenapravitelné.

Morální odsouzení ukončuje produktivní dialog – předložení alternativního příběhu může být jeho začátkem. Lidské náklady socialismu jsou příliš vysoké na to, abychom se jeho stoupence nepokusili získat co nejúčinnějšími způsoby.

Originál, který vyšel na FEE.org pod licencí Creative Commons Attribution 4.0, do češtiny pro Finmag přetlumočil Filip Drlík. Přečtěte si článek v originále.

Úvodní snímek: 23. května. Caracas. Prezident vyzývá k ustavení ústavodárného shromáždění, aby mohl být zastaven fašistický převrat. Opozice tvrdí, že převrat je naopak právě tohle.Foto: Shutterstock.com