Dokáže to Macron?

Le Penová získala ve druhém kole víc než třetinu hlasů, přestože ji kromě její Národní fronty podpořilo jediné další politické uskupení – malá strana Debout la France Nicolase Duponta-Aignana. A volební účast se oproti předchozím prezidentským volbám prudce snížila, což naznačuje velký počet znechucených voličů. Pokud Macron v příštích pěti letech neuspěje, Le Penová se triumfálně vrátí a nativističtí populisté získají v Evropě i jinde na síle.

V dnešní éře politiky zaměřené proti establishmentu pomohlo kandidátu Macronovi, že stál mimo tradiční politické strany. Pro Macrona jako prezidentaale bude táž skutečnost jednoznačnou nevýhodou. Jeho politické hnutí En Marche! funguje pouhý rok. Po červnových volbách do Národního shromáždění bude muset nový prezident budovat zákonodárnou většinu od píky.

Vydupat zaměstnanost

Macronovy ekonomické názory nelze snadno charakterizovat. Během prezidentské kampaně byl často obviňován, že neuvádí konkrétní data. Pro mnohé lidi na levici a extrémní pravici je to neoliberál, který se příliš neodchyluje od mainstreamové politiky úsporných opatření, která v Evropě ztroskotala a uvrhla kontinent do současného politického patu. Francouzský ekonom Thomas Piketty, který podporoval socialistického kandidáta Benoîta Hamona, označil Macrona za představitele „Evropy včerejška“.

Mnohé Macronovy ekonomické plány mají skutečně neoliberální příchuť. Macron se zavázal, že sníží daň z příjmu právnických osob z 33,5 na 25 procent, zruší 120 000 pracovních míst ve státní správě, udrží schodek státního rozpočtu pod unijní hranicí tří procent HDP a zvýší flexibilitu na trhu práce (což je eufemismus pro usnadnění propouštění zaměstnanců). Zároveň ale také slíbil zachování penzijních benefitů a jím preferovaný sociální model připomíná severskou flexikuritu – kombinaci vysoké míry hospodářské bezpečnosti a tržních pobídek.

Žádný z těchto kroků příliš nepřispěje – rozhodně ne v krátkodobém výhledu – k vyřešení klíčového úkolu, podle kterého se bude Macronovo prezidentské působení hodnotit: k tvorbě pracovních míst. Jak poznamenává Martin Sandbu, o zaměstnanost se francouzští voliči zajímali zejména a pro novou vládu by měla mít nejvyšší prioritu. Od krize v eurozóně se francouzská nezaměstnanost drží na vysokých desíti procentech – a u lidí do 25 let se blíží pětadvaceti procentům. Přitom neexistují prakticky žádné důkazy, že liberalizace trhu práce zaměstnanost zvýší, pokud francouzská ekonomika současně nezíská významný impulz v oblasti agregátní poptávky.

Právě tady se dostává do hry další složka Macronova hospodářského programu. Macron navrhl pětiletý stimulační plán v objemu padesáti miliard eur. Má zahrnout investice do infrastruktury a zelených technologií spolu s rozšířenými rekvalifikačními programy pro nezaměstnané. Padesát miliard eur je ale suma, která jen lehce přesahuje dvě procenta francouzského ročního HDP, stimulační plán tedy sám o sobě nemusí celkovou zaměstnanost příliš zvýšit.

Vstříc fiskální unii

Ambicióznějším Macronovým nápadem významně posunout eurozónu k daňové unii – se společným ministerstvem financí v čele s jediným ministrem. Podle jeho názoru by to umožnilo trvalé fiskální transfery ze silnějších zemí do států, které společná měnová politika eurozóny znevýhodňuje. Rozpočet eurozóny by se financoval z příspěvků podle daňových příjmů členských států. Samostatný parlament eurozóny by pak zajišťoval politický dohled a zodpovědnost. Takové fiskální sjednocení by zemím, jako je Francie, umožnilo zvýšit výdaje na infrastrukturu a podpořit tvorbu pracovních míst, aniž by narážely na strop vlastního daňového výběru.

Fiskální unie podpořená hlubší politickou integrací jednoznačně dává smysl. Přinejmenším představuje smysluplnou cestu k tomu, aby eurozóna přestala být „územím nikoho“. Macronovy neskrývaně proevropské recepty ale nejsou jen otázkou politiky nebo principů. Jsou také klíčové pro úspěch jeho hospodářského programu. Je nepravděpodobné, že by Francie v brzké době vybředla ze svých potíží se zaměstnaností bez větší fiskální flexibility, anebo bez transferů ze zbytku eurozóny. Úspěch Macronova prezidentství tak do značné míry závisí na evropské spolupráci.

A nejen fiskální

To nás přivádí k Německu. Prvotní reakce Angely Merkelové na volební výsledek nebyla povzbudivá. Poblahopřála sice Macronovi, do něhož prý „vkládají naděje miliony Francouzů“, ale jedním dechem také konstatovala, že o změnách fiskálních pravidel eurozóny nehodlá uvažovat. A i kdyby byla Merkelová (nebo budoucí vláda vedená Martinem Schulzem) svolnější, je tu háček – němečtí voliči. Protože jim jejich politici vylíčili krizi v eurozóně nikoliv jako problém vzájemné závislosti, nýbrž jako zkazku s mravním ponaučením – šetrní a tvrdě pracující Němci v ní vystupovali v kontrastu k rozmařilým a licoměrným dlužníkům –, nebude pro ně snadné získat tytéž voliče pro jakýkoliv projekt společných daní.

Macron německou reakci očekával a reagoval na ni takto: „Nedá se říci, že jsem pro silnou Evropu a globalizaci, ale do roztrhání těla budu hájit transferovou unii.“ Její zrušení je podle něj receptem na rozpad a zpátečnickou politiku: „Bez přerozdělování neumožníte periferii konvergenci a vyvoláte politický příklon k extremistům.“

Francie sice nestojí na evropské periferii, avšak Macronův vzkaz Německu je zřejmý: Buď mi pomůžete a společně vybudujeme opravdovou unii – hospodářskou, fiskální a nakonec i politickou –, anebo nás převálcuje nápor extremistů.

Macron má téměř jistě pravdu. V zájmu Francie, Evropy i zbytku světa musíme doufat, že po jeho vítězství Němci změní názor.

Z angličtiny pro Finmag přeložil Jiří Kobělka
Copyright: Project Syndicate, 2017. www.project-syndicate.org
Fotka: Frederic Legrand - COMEO / Shutterstock.com