Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kolik svět potřebuje měn?

Kolik měn potřebuje svět? Nebo – pojďme se na to podívat názorněji. Euro byla vysokánská sázka na to, že Evropa jak leží a běží potřebuje jen jednu jedinou. Asi jste zaznamenali, že experiment se moc nedaří Proč? Hlavní teorie jsou dvě, obě zaznívaly v minulých několika dekádách dost hlasitě.

Jedna teorie říká, že měna potřebuje víc času a že pohyb k silnější politické integraci (například centrální rozpočet pro celou eurozónu) by ji dovedl k tomu, aby fungovala, jak má.

Druhá teorie říká, že měnová zóna má zásadní problém s koherencí a že kvůli poměrně neurčitě popisovaným „kulturním“ rozdílům nebude fungovat. Dlouhodobý náhled britského ministerstva financí je, že je nemoudré „pokoušet se integrovat ekonomiky v různých fázích jejich ekonomického cyklu“. Což je velmi diplomatické shrnutí druhé teorie.

Jedna země – jedna měna?

Na obou názorech je něco trochu záhadného. U toho prvního není shoda na tom, proč eurozóně tak dlouho trvalo srovnat všechny zúčastněné ekonomiky do latě. Řecko a další jižní země třeba jsou tak zkorumpované a závislé na dluhu, jak s dávkou rozhořčení říkají někteří němečtí politici – jenže nemělo sjednocení měny právě tohle eliminovat?

A pokud jde o druhý názor, samotný fakt, že Evropa dala jednotné měně prioritu, něco naznačuje o tom, jak si některé ze samostatných národních měn vedly, než euro přišlo. Mimo to – zdá se, že jiným rozsáhlým oblastem s jedinou měnou se daří. Spojené státy mají jednotnou měnu a je to velmi bohatá země. Rusko, Čína, Indie – vypadá to, že tam všude jim to docela funguje. V čem by mohla být mozaika různých menších měn lepší?

Mám v úmyslu přesvědčit vás, že ve skutečnosti je docela dost důvodů, proč takovouhle měnovou mozaiku doporučit. Tak rozdílní historikové peněz, jako jsou John Kenneth Galbraith, Jane Jacobsová, Bernard Lietaer a Niall Ferguson, poukázali na to, že většina historie je multiměnová a že jednotlivé měny byly provázané s městy, nikoli se zeměmi. Dnes máme sklon na to trochu zapomínat. Většině z nás připadá, že jediný způsob, jak to kdy mohlo být, je systém jedna země – jedna měna. Přitom to je paradigma, které se datuje zpátky jen do sedmnáctého století, kdy se centralizovaly banky v Anglii a Francii.

Hard money, soft money

A tak snadno přeslechneme jak v našich dnešních rozepřích podivně zaznívají ozvěny minulosti. Spor o směřování eura mezi středomořskými zeměmi a proněmeckou skupinou vyvolává hořkou vzpomínku na rozdělené Spojené státy v devatenáctém století. Účastníky sporu tehdy byla strana Hard money z Východního pobřeží a skupina Soft money (nebo Free banking) ze Středozápadu. Jejich nedorozumění – a je to tak bizarní, jak to zní – vedlo L. Franka Bauma k sepsání finančně-politické satiry Čaroděj ze země Oz (1900), podle které později vznikl ten film pro děti. Ovšem rétorické formy používané v konfliktu Soft a Hard Money v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století – Nepřibijete nás na kříž ze zlata, kde zlato znamenalo Hard money – byly stejně vypjaté jako dnešní roztržka nad eurem.

Východní pobřeží si přálo (a dostalo) centrální banku, která by měla pod kontrolou všechny banky ve Spojených státech. Na Středozápadě měli (a přišli o ně) banky, které si mohly svobodně vydávat svoje bankovky – poukazy o vkladech. Ty sice měly nominálně hodnotu uvedenou v dolarech, ale obchodníci sami každou bankovku oceňovali rozdílně, podle toho, jakou která banka měla pověst a jak byla důvěryhodná.

Galbraith si všiml, že éra svobodného bankovnictví se překrývá s půlstoletím nejrychlejšího, dosud nepřekonaného hospodářského růstu Spojených států, s lety 1800–1850. Po válce Severu proti Jihu finanční centralizace pootočila kolem od režimu svobodného bankovnictví, ve kterém tu a tam zkrachovala nějaká banka. Místo toho všechny banky jako jeden muž začaly přehnaně půjčovat (boom), společně pak také krachovaly a pak na roky přestaly peníze půjčovat (krize). Prvním celonárodním krachem podle tohoto nového vzorce byla Velká panika roku 1873.

Čtení o svobodném bankovnictví

Jak to bylo s free bankingem ve Spojených státech devatenáctého století? Dvoudílný přehled Josefa Tětka:

Banky bez privilegií

Jak to dřív (ne)fungovalo

Nová doba multiměnová?

Jinými slovy: půlstoletí největšího růstu Spojených států neproběhlo v měnové unii. Byla to doba multiměnová, ačkoli všechny ty různé měny na sobě měly vytištěné slovo dolar. Takový výsledek se může zdát anomální pouze z perspektivy, která nás dovedla k našim dvěma diagnózám krize eura. Je ale ještě jiný možný úhel pohledu.

Americko-kanadská ekonomka Jane Jacobsová přišla v sedmdesátých letech s radikálně jednoduchým tvrzením. Její celoživotní zájem o urbánní historii ji dovedl k tomu, že ekonomiku pohánějí nikoli země, ale města.

Města jsou neuklizená a neplánovaná místa, kde se do společných projektů pustí i lidé, kteří by se jinak vůbec nepotkali. Rovněž, jak Cobsová taky připomíná, všechny inovace přicházejí z měst. Dává potom smysl, že kdyby každé město mělo svoji měnu, ta by s nim procházela jeho hospodářským cyklem. Kdybyste ale dvě nebo víc měst nutili přijmout jedinou měnu, jednomu městu by to pomohlo, ostatní by na tom byla hůř. Srovnejte ostatně propast, která navzdory desetiletím dotací zeje mezi jižní Itálií a Milánem nebo mezi severní Anglií a Londýnem.

Takové zaostření na města jakožto skutečné motory ekonomiky vysvětluje selhání eurozóny, ale i „předeurovéׅ“ propadáky mezi národními měnami. Národní měnové zóny byly příliš velké už před tím, eurozóna znamenala, že se něco pořádně přerostlého transformovalo v něco ještě horšího. Amerika je bohatá jednotné měně navzdory a uzavřena v zóně jednotné měny zažívá kvůli ní devastující cykly. Dlouho ji zachraňovala mimořádně vysoká schopnost stěhovat se za prací, ukazatele pracovní mobility byly třikrát větší než ve Francii. Je ale dost náznaků, že americká schopnost pracovní mobility klesá a hendikep dolarového svazku je čím dál víc vidět.

Z pohledu Jacobsové nejsou Spojené státy nebo země jako Canada, Austrálie, Brazílie a další bohaté proto, že vytvořily blok jednotné měny. Naopak bez něj by mohly být bohatší. A sociální nespokojenost roste. Není vůbec těžké si představit svět, ve kterém na Američany čekají další problémy, jaké už zaplavily eurozónu. 

Přeloženo z anglického originálu uveřejněného pod licencí Creative Commons na webu Aeon, mezititulky Finmag

 

 

Aeon counter – do not remove

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 4. 4. 2017 11:16

Kolik svět (lidé, trh, ...) potřebuje měn?

N E V Í M !

Ale co vím naprosto jistě je to, že stejně tak to NEVÍ ani ti, kteří se snaží vládnout, ostatním vnucovat svůj názor.
Kolik tedy svět potřebuje měn, automobilek, mobilních operátorů, pojišťoven, ...? No tolik, kolik se jich na neregulovaném trhu prosadí/udrží/uživí.

Názor politika či (centrálního) bankéře na tuto problematiku je nejen irelevantní, je dokonce zaujatý, protože oni (jako držitelé monopolu na emisi jediné legální měny) jsou v tomto v jasném konfliktu zájmů.

+19
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 4. 4. 2017 11:23

Přistoupíme-li na to, že hlavním regulačním nástrojem centrálních bank je výše úrokových sazeb, pak je jasné, že každý samostatný (alespoň geograficky vymezený) ekonomický prostor by měl mít vlastní měnu a vlastní měnovou autoritu, která bude regulovat výši úrokových sazeb. Typicky každý stát, který má svou autonomní centrální banku a autonomní fiskální politiku, by měl mít také vlastní měnu, v případě, že každý stát má vlastní fiskální autonomii. V případě, že je fiskální politika společná pro vícero států (typicky USA), pak jednotná měna nemusí být problémem. A vidíme, že v EU, kde je sice společná měna, ale každý stát má svoji fiskální autonomii, je problém. Jestliže zlato bylo globální měnou, pak účetní měny jsou v podstatě také jednotnou globální měnou. Jednotlivé účetní měny se liší pouze ve výši úrokových sazeb, které odráží stádium hospodářského cyklu, v němž se daná země nachází a v kurzu, který v sobě dlouhodobě akumuluje rozdíly v hospodaření jednotlivých zemí.

Pro ty, co budou naříkat, že úrokové sazby by měl určovat trh. V případě účetní měny platí, že zde neexistuje cosi jako peněžní nabídka, neboť banky tvoří peníze, které půjčují toliko ze své vůle a z vůle dlužníka, přičemž tyto dva subjekty už k tomu nepotřebují střádala, který by bance poskytoval k úvěrování dlužníků jeho úspory. Jediná globální měna (např. zlato) by pak musí představovat zcela zjevný problém, protože tato měna musí mít na celém světě zcela jednotné úrokové sazby, což znamená pro odlišně hospodařící země a země v odlišných fázích hospodářského cyklu nepřekonatelný problém. Tržní úrokové sazby v takovém případě odráží vztah mezi celosvětovou peněžní nabídkou a poptávkou a celosvětový plnohodnotný zlatý standard je tedy neslučitelný se systémem centrálních bank, který je však nezbytností v případě účetních měn.

-10
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK