Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Zdravotnictví: Soukromé versus státní

Ve dvou článcích, které jsem na Finmagu věnoval státnímu zdravotnictví, na něm nezůstala nit suchá. Nezbývá než představit, jak by fungovalo zdravotnictví, pokud by bylo „necháno napospas“ volnému trhu, a vystavit tyto teze testu v diskuzi.

minulém textu jsme se podívali na to, kdo dnes platí a kdo čerpá zdravotní péči. Veškeré finance, které zdravotnictví spotřebuje (pro rok 2017 předpokládejme 381 miliard korun), neplatí nikdo jiný než čeští občané, z naprosté většiny lidé ve věku 25–64 let.

Do živého

V prosinci dostalo Česko nového ministra zdravotnictví, třináctého za posledních patnáct roků. Před nástupem do funkce hlásil, že člověk musí mít jistotu, že dostane stejnou péči jako každý jiný. Má to dva háčky. Zaprvé to objektivně nejde. A zadruhé – ideálu rovnosti se lze přiblížit. Bohužel jen tak, že zdravotní péči budeme mít všichni stejně špatnou.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

Kolik nás stojí zdraví

Zdravotnictví: Soukromé versus státní

Cena soukromého zdravotnictví

V dnešním a zítřejším článku se budeme věnovat fungování potenciálního zdravotnictví poskytovaného výhradně soukromým sektorem. Nebudu se ovšem pokoušet navrhovat mechanismus přechodu z veřejného systému na soukromý. V textu jen popíšu základní principy, podle kterých by soukromý sektor zabezpečoval zdravotní péči. Jaká přesně by byla skutečnost včetně jednotlivých detailů nelze ale nikdy přesně předpovědět, stejně jako bychom nedokázali v roce 1985 dovodit detaily produkce smartphonů. Nejsme plánovací komise.

Předem je třeba říct, že pokud čtenář hledá záruku, že v soukromém zdravotním systému by byl vždycky každý nemocný za všech okolností vyléčen, pak nemusí číst dále, to zaručit nelze. Stejně jako dnes ve veřejném systému.

Napospas pojišťovnám?

Ani veřejné zdravotnictví negarantuje jistotu léčení (neřkuli vyléčení). Dnes například pojišťovna odmítá zaplatit léčbu spinální svalové atrofie, na kterou vědci vynalezli nový lék. Máš smůlu, paciente, umřeš. A tak lidé vybrali čtyři miliony za týden. Nebo 3,5 milionu za měsíc. Po stovkách, tisícovkách…

Charita ve zdravotnictví byla součástí systému historicky, je součástí systému dnes a byla by i součástí systému u ryze soukromých poskytovatelů zdravotní péče. Příkladem budiž tento zdravotnický startup, který rozdá mezi 15 procent nejchudších zákazníků svoje služby zdarma. Možná je to lidská dobrota, možná PR, ale důležitý je výsledek.

Soukromá zdravotní péče

Na volném trhu by se zdravotní péče poskytovala stejně jako jakýkoliv jiný statek. Ve srovnání se současným stavem by to bylo v něčem podobném a v něčem různé.

Tak jako se automobily vyráběly v továrnách za socialismu a vyrábí se v továrnách i dnes na relativně volném trhu, tak i zdravotní péče by z toho pohledu patrně nezaznamenala výraznější změny. Dá se rozumně předpokládat, že by existovaly ordinace jednotlivých lékařů, polikliniky a nemocnice, záchranka… Stejně tak jako jiné oblasti i zdravotnictví by po odstátnění potkaly stovky drobných zlepšení, které by vedly k efektivnějšímu poskytování služeb (rychlejší, kvalitnější, méně nákladné.)

Klíčovým rozdílem oproti veřejnému zdravotnictví je financování. Zatímco dnes lidé zdravotnictví financují oklikou (z daní a z odvodů pojišťovnám), soukromé zdravotnictví by ti samí lidé platili přímo: buď formou pojištění, nebo přímými platbami za poskytnutou péči, nebo (a to je nejpravděpodobnější) kombinací obou ve formě nějaké spoluúčasti.

Soukromý systém zdravotní péče by byl z hlediska způsobu financování výrazně spravedlivější než ten současný. Dnes lidé platí za zdravotní péči prakticky jen podle toho, kolik vydělají. Stát jako poskytovatel zdravotní péče bere v úvahu rizikovost zákazníků jen minimálně – ignoruje jejich životní styl, predispozice, zdravotní historii. (Jen s hodně velkou rezervou lze brát za částečné zohlednění nezdravého životního stylu spotřební daň z alkoholu či cigaret.) To samozřejmě výrazně podporuje lidi v tom, aby „plýtvali svým zdravím“, což se následně překlápí do vyšších nákladů na zdravotní péči.

Spotřebovávají bohatší víc státu?

Jedním z argumentů, kterým momentálně podporuje ČSSD svůj návrh progresivního zdanění je, že bohatší lidé víc využívají služeb státu. To je v obecné rovině přinejmenším diskutabilní, u zdravotní péče to ale neplatí jistě. Čím víc vydělávají, tím větší je šance, že budou hledat léčbu mimo státní zařízení – třeba proto, že jejich volný čas má vyšší cenu a tak nehodlají trávit hodiny v čekárnách a posíláním od čerta k ďáblu.

Protiargumenty

Proti soukromému poskytování zdravotní péče existuje řada argumentů – typickým příkladem jsou asymetrické informace mezi doktorem (resp. pojišťovnou) a pacientem nebo nepředvídatelnost potřeb zdravotní péče. To (a další možné protiargumenty) jsou jistě platné námitky. „Problém“ ale je, že podobné námitky bychom mohli vznést i proti jiným službám a jinému zboží, a přesto se lidem podařilo tyto překážky obejít a dané zboží/služby bez problémů prodávat a nakupovat. Možná si to nemusíme chtít přiznat, ale naše zdraví není nic zas tak výjimečného. Tonoucí se stébla chytá, a tak posledním argumentem proti soukromé zdravotní péči bývá: nikde to nefunguje. To ale není pravda.

Soukromá zdravotní péče už existuje. Dokonce u nás. Nejedná se o volný trh tak, jak bych si ho představoval já, ale ve srovnání se státními lékaři jsou třeba takoví zubaři oázou kapitalismu. Pokud by  někoho nepřesvědčil tento a další texty o soukromém zdravotnictví, doporučuji konfrontaci se státní realitou v podobě návštěvy zubní pohotovosti ve Spálené (Ne, nedoporučuji. V žádném případě nedoporučuji. Lepší vydržet do pondělního rána, i kdybyste měli spolykat plato Tramalu…).

Cituji sebe: Zdraví je statek jako cokoliv jiného. Platíme za něj, když si kupujeme kvalitnější potraviny, lepší matrace na spaní, bezpečnější auta, lepší vytápění do byty, teplejší oblečení, vitaminy, masáže a bezpočet dalších statků. Je na čase začít si ho kupovat i ve formě kvalitní, dostupné a levné zdravotní péče.

Po dělostřelecké přípravě v tomto článku se tedy zítra konečně podíváme na to, co při představě soukromého zdravotnictví děsí většinu lidí – ceny.

Pokračování příště

Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 56 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Mirek Tomoransky | 7. 3. 2017 08:23

Předem se omlouvám, ze dlouhý komentář, ale jde o srovnání plně státního a poměrně hodně soukromého zdravotnictví.

Příklad skoro soukromého zdravotnictví ze Švýcarska. Ve Švýcarsku si platím dvě zdravotní pojištění. První je povinné základní pojištění, které musí mít každý kdo je zde legálně. Na výběr máte bezpočet zdravotních pojišťoven, které nabízí nejrůznější formy zdravotního pojištění. Ceny těchto pojistění se odvíjí od toho, kde bydlíte, kolim máte let a jaké je vaše pohlaví. Výše platu to nijak neovlivňuje. Já osobně platím 190 franků měsíšně při platu 9000 franků hrubého. Druhé pojištění, které se platím je tzv. připojištění. Je to dalších 56 franků měsíčně. Připojištění je za nadstandardní péči a to včetně 'legal insurance', pro případ, že bych se chtěl soudit s lékařem. Díky připojištění mi pojištovna proplácí např. brýle, posilovnu, ale taky třeba preventivní prohlídky. Tedy během roku zaplatím za pojištění 2952 franků. Tato částka je nezávislá na výši mého platu. Nicméně včechny výdaje do výše 2500 franků ročně si platím sám. A až po vyčerpání teto částky to propláci základní pojištění. Připojištění se proplácí zvlášť. Jen pro úplno, pokud budu hodně nemocný, tak mě pojistění vyjde na 5452 franků ročně. Zubaře si musíte platit zvlášť - osobně mám zubaře v levnějším Německu. Mám to do Německa asi 20 minut.

Dříve jsem žil v Anglii. Tam je pojištění plně státní. Při platu 35000 liber ročně jsem platil pojištění 3800 liber. Tedy něco přes 10 procent. Zde se pojištění odvádí z výše platu. Při platu např. 50000 liber ročně už budete platit za pojištění více, než ve Švýcarsku. Zubaře si ale musítě platit zvlášť, stejně jako ve Švýcarsku.

Jeden příklad, jak taková soukromá a státní péče funguje. Občas se mi udělá na oku ječné zrno. Nejdříve se to projeví jako oční infekce a pak se po dvou týdnech vytvoří ječné zrno, které zůstane několik měsíců. V Anglii mi lékař dal antibiotika a pak mi poradil, ať si na to dávám horké čajové sáčky. Po pár měsících ječné zrno zmizelo. O rok později jsem měl infekci znova a ječné zrno zpět. Rada, dejte si na to čajové sáčky. Tohle se opakovalo každý rok. Když jsem se zeptal, jestli se s tím dá něco dělat, tak mi řekli, že ne. Že kdysi se to operovalo, ale dneska se to nechává a ať si dávám čajové sáčky. Pak jsem se přestěhoval do Švýcarska. Měl jsem opět oční infekci, doktor mi dal antibiotika. Zatímco všechny návštěvy v Anglii byly zdarma, ve Švýcarsku mě to stálo 70 franků. Jak jsem psal výše, vše do částky 2500 franků si platím sám, až po te pojištovna. Po tom, co se mi udělalo ječné zrno, doktor mi nabídl, že se to dá operovat. Že prý mi vyřízne žlázku, která se mi vždy zanese a pak mám infekci. Operace mě stála 200 franků. Tedy 270 franků a oko je bez infekce již více než rok, a žádná ječná zrna.

Osobně preferuji zaplatit 270 franků, což je pro Švýcarský plat poměrně malá částka, např. rodinná večeře v restauraci vás vyjde dráž. Neź mít každý rok ječné zrno a léčit si ho čajovými sáčky.

Další případ pro srovnání z Anglie a Švýcarska mám vyšetření střev. Ale to by bylo na hodně dlouho. Jen mohu napsat, že jsem podstoupil tento zákrok dvakrát. Jednou v Anglii a jednou ve Švýcarsku a opět mi přišel Švýcarský model lepší.

Pokud má někdo zájem, tak si může spočítat výši svého zdravotního pojištění pro Švýcarsko na comparis.ch. Stránka je i v angličtině.

+23
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 7. 3. 2017 19:13

No žilo se tehdy těžce. Lidé umírali na banální nemoci a byla obrovská dětská úmrtnost. Léčili je šarlatáni, když neměli na doktora. A když ti šťastnější všechno přežili, značná část z nich skončila v chudobinci (to v lepším případě). To ještě lidé neměli ani potuchy, že by mohl fungovat nějaký sociální stát. Některé státy jsou barbarské ještě dnes. Konec barbarství není spojen s institucí státu, ale s civilizačním a technickým vývojem a s tím spojeným bohatnutím společnosti.

-6
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK