Čína: Ekonomický příběh naší doby. Autoritářská mašina na růst. Vzdělání

Až se historici budou za pár desetiletí ohlížet za ekonomickými dějinami konce 20. a začátku 21. století, jako nejdůležitější se podle mě vynoří příběh o vzestupu čínské ekonomiky – o tom, jak se z bezvýznamného a chudobou stíhaného hospodářství během necelých čtyř desetiletí od sedmdesátých let stala největší světová ekonomika. Zimní vydání žurnálu Journal of Economic Perspectives, ve kterém působím jako hlavní redaktor, věnovalo Číně sedm studií. Na následujících řádcích vás seznámím s jejich nejdůležitějšími poznatky. Zajímají-li vás podrobnější informace, naleznete je přímo v článcích samotných. Všechny práce Journal of Economic Perspectives od posledního po úplně první číslo z roku 1987 jsou se souhlasem vydavatele, American Economic Association, volně dostupné online.

Čím je definovaný čínský model socialismu

Definovat „čínský model“ ekonomického růstu je dost obtížné, protože Čína při svém rozvoji zhruba od 80. let 20. století prošla několika fázemi. Ty zvraty a obraty byly natolik významné, že se Barry Naughton může zcela seriózně ptát: „Je Čína socialistická?“ Píše:

Před čtyřiceti lety, v roce 1978, byla Čína bezpochyby socialistickou zemí se známou a značně probádanou variantou centrálně plánované ekonomiky, i když oproti sovětskému pravzoru méně centralizovaná a méně plánovaná. Před dvaceti roky, tedy na konci 90. let, Čína tento typ socialismu zcela opustila a rozhodným tempem se přesouvala k tržní ekonomice. V té době otázka: „Je Čína socialistická?“ většině lidí připadala nesmyslná. Čína setřásla starý model socialismu a očividně se k němu nehodlala vracet. Oficiálně uznala, že ekonomika vylučující trh nemůže doufat v uspokojivé výsledky. Silné vývojové trendy tehdy navíc pro čínskou vládu stanovily jisté hranice. Daňové výnosy vlády v poměru k HDP se dramaticky snížily a významně omezily její moc. Zajištění sociálních služeb ve většině venkovských oblastí selhalo. Vzrostla nerovnost a objevila se nová třída bohatých. Nastala de facto privatizace, při které se obohatila určitá skupina lidí. V dané době se zdálo, že čínský hospodářský úspěch byl vykoupen za cenu opuštění socialistických hodnot. V polovině 90. let tedy otázka zněla spíš: „Bude Čína divokým kapitalismem, kde bude na prodej prakticky všechno, nebo se začne přibližovat vyspělým tržním ekonomikám s lepšími regulacemi a vládou práva?“

Dnešní Čína se výrazně liší jak od plánované ekonomiky před čtyřiceti, tak od divokého kapitalismu před dvaceti lety. Čínská vláda má na hospodářství mnohem větší vliv než v jakékoli jiné vyspělé ekonomice nebo ekonomice se středními příjmy. Státní firmy a banky zůstávají prominentní. Vládní pětileté plány vzbuzují pozornost doma i ve světě. Komunistická strana setrvává u moci… Otázku „Je Čína socialistická?“ si dnes zase můžeme zcela oprávněně položit – a nechat ji otevřenou.

Barry Naughton sleduje, jak řečené změny probíhaly v čase. Obzvlášť zajímavý mi připadal jeho popis Číny jako „autoritářského stroje na růst“, ve kterém mají zástupci regionální administrativy velice silnou motivaci – když chtějí postoupit ve vládní hierarchii a posílit ekonomický růst svého regionu.

Čínský systém incentivizované hierarchie [tedy uspořádání, ve kterém se centrálně plánuje, ale cestu k uskutečnění plánu si regiony můžou a mají hledat po svém – pozn. red.] – autoritářský stroj na růst – efektivně zmobilizoval zdroje a maximalizoval růst během období „zázračného růstu“, kdy se spojily demografické, strukturální a mezinárodní faktory a růst urychlily společně. Navíc čínské vládě poskytl bezprecedentní kontrolu nad zdroji a pobídek využívaných převážně k řízení obřích fyzických investic. Pozitivní výsledky jsou mimořádné – rekordní růst v porovnání s celým světem, obrovský úspěch v boji proti chudobě a národní fyzická infrastruktura, která se nevídanou rychlostí přibližuje standardům vyspělých zemí. Fáze „zázračného růstu“ je ale u konce. Zásadní demografické změny, dokončení mnoha programů pro rozvoj infrastruktury a výrazné přiblížení ke globální technologické úrovni dramaticky snižují čínský růstový potenciál. Čína už nemá takovou potřebu upřednostňovat růst před vším ostatním, to ale také znamená, že „incentivizace“ hierarchie, zásadní součást dřívějšího růstového modelu, přestala mezi nejdůležitějšími cíli hrát ústřední roli. Čínská vláda začala až se zpožděním zavádět novou sadu nástrojů k dosažení dalších cílů a zatím není k dispozici dostatek důkazů, že by vyvinula nový způsob vedení ekonomiky „socialistickým“ směrem a přitom zachovala část výhod růstového stavu…

Obstojí čínský školský systém?

Čína už nějakou dobu radikálně rozšiřuje svůj vzdělávací systém. Uvažte, jak v Číně přibylo studentů přijatých na vysoké školy. V roce 1999 jich byl jeden milion, v roce 2014 už sedm milionů. Bude mít ale Čína dostatek kvalifikovaných pracovníků, aby udržela ekonomický růst na plánovaných šesti až sedmi procentech za rok?

Čína. Vývoj počtu přijatých na vysoké školy (v milionech)

Zdroj: Educational Statistical Yearbook of China (2014)

Hongbin Li, Prashant Loyalka, Scott Rozelle a Binzhen Wu v práci Human Capital and China’s Future Growth (Lidský kapitál a budoucí růst Číny) řeší několik obtížných otázek. Podotýkají, že dětem z venkovských oblastí často v učení brání podvýživa a další problémy, že děti migrantů v rámci Číny trpí nerovným přístupem ke školství a že sice přibývá možností vysokoškolského vzdělání, ovšem za cenu jeho sporné kvality.

Autoři přicházejí se zajímavou předpovědí. Pracují s poměrně hodně optimistickými předpoklady zlepšení a rozšíření čínského vzdělávacího systému v nejbližších desetiletích a potom zvažují, jaká bude úroveň vzdělanosti čínského obyvatelstva za zhruba dvacet let. Na základě kvalifikovanosti čínské pracovní síly usuzují, že: „Podle nejlepšího možného scénáře bude v roce 2035 mít 26 procent dospělých Číňanů vysokoškolský titul a 42 procent přinejmenším středoškolské vzdělání.“ Takový vývoj by Číně poskytl lidský kapitál v podobné míře jako má Řecko a zajistil by přibližně tříprocentní roční ekonomický růst.

Proč Čína pravděpodobně nezažije sedmiprocentní roční růst? Zkuste se na to podívat z jiné perspektivy a srovnejte ji s americkou ekonomikou. Při sedmiprocentním ročním růstu by čínský příjem na hlavu dosáhl v roce 2035 54 682 dolarů (kurz podle kupní síly měny), což téměř přesně odpovídá americkému příjmu na hlavu v roce 2014 (54 629 dolarů). V roce 2014 mělo zhruba 44 procent americké pracovní síly přinejmenším vysokoškolské vzdělání (a velká řada lidí na univerzitě studovala, ale neabsolvovala ji) a 89 procent pracovní síly mělo přinejmenším úspěšně zakončené středoškolské vzdělání. Navzdory výše uvedeným optimistickým prognózám bude úroveň vzdělanosti v Číně v roce 2035 hluboko pod zmíněnými americkými úrovněmi. Chce-li tedy Čína usilovat v následujících dvaceti letech o sedmiprocentní roční růst, znamená to, že by potřebovala vztah mezi lidským kapitálem a příjmem na hlavu výrazně vyšší, než je podle obvyklých celosvětových zkušeností uskutečnitelné.

Pokračování zítra:

• Čína: Ekonomický příběh naší doby. Proč Čína dovolí kritiku na Facebooku

Z anglického originálu uveřejněného na Conversable Economics pro Finmag s laskavým svolením autora přeložil Filip Drlík