Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Kam pomáhá rozvojová pomoc

Jakub Mašek
Jakub Mašek
14. 12. 2016
 6 440

Kritizovat finanční pomoc rozvojovým zemím není zrovna populární. Kdo se takové kritiky dopustí, koleduje si o společenský odsudek. Co ale říkají tvrdá data?

Kam pomáhá rozvojová pomoc

Při hodnocení dopadů rozvojové pomoci může být těžké oprostit se od emocí a zjednodušujících soudů. Pomáhat je přece správné, značná část euroamerické společnosti navíc za problémy chudších zemí cítí nejen zodpovědnost, ale i jakousi historickou vinu.

Když ale emoce necháme stranou a podíváme se na tvrdá data, vidíme, že se studie, které vyhodnocují dopady pomoci, téměř jednomyslně shodují: „Neexistuje žádný jednoduchý vztah mezi velikostí a/nebo četností pomoci a dlouhodobým ekonomickým růstem země, do které pomoc směřuje.“

Nejspíš proto stojí za to prozkoumat jednu kacířskou myšlenku: Co když rozvojová pomoc nejen nepomáhá, ale může příjemcům dokonce škodit?

Historie rozvojové pomoci

První vlaštovkou dnešního systému rozvojové pomoci byl Plán evropské obnovy. Dnes ho ovšem známe spíš pod jménem amerického ministra obrany, který ho v roce 1947 vyhlásil. Cílem Marshallova plánu bylo pomáhat s obnovou válkou zbídačené Evropy. Podle dnešních historických analýz to byl právě jeho úspěch, který inspiroval k dalšímu, tentokrát mnohem ambicióznějšímu cíli – vyhladit světovou chudobu.

Naplňováním těchto vizí bylo pověřeno několik mezinárodních finančních institucí. Nejznámější z nich je patrně Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj ze skupiny institucí Světové banky. Vznikla na sklonku 2. světové války se stejným cílem jako o málo mladší Marshallův plán. V průběhu šedesátých let se přeorientovala na finanční podporu nejchudších zemí, zejména subsaharské Afriky. Hlavní koncepční myšlenkou této pomoci bylo skrze granty a půjčky podpořit investice a tím příjemcům dopomoci k trvalému ekonomickému růstu.

Není pomoc jako pomoc

Mezi Marshallovým plánem a pozdější finanční rozvojovou pomocí je ale několik zásadních rozdílů. Za prvé poválečná pomoc Evropě byla jednorázová kapitálová injekce, nikoliv dlouhodobý, desítky let trvající program. Její velikost byla navíc relativně malá (u největších příjemců jako Francie šlo přibližně o tři procenta HDP), naproti tomu rozvojové země kontinuálně dostávají pomoc v řádu přibližně 15 procent HDP.

Podstatný rozdíl je i v tom, že Evropa měla z předválečného období vybudované kvalitní institucionální prostředí (ekonomické, politické a právní), které si s alokací zdrojů dokázalo dobře poradit. O něčem takovém se i dnes může zemím subsaharské Afriky jenom zdát.

A konečně rozvojová pomoc má mnohem širší využití, nejen v infrastruktuře, tak jako poválečná pomoc, ale i ve zdravotnictví, vzdělávání, armádě atd., což ji činí mnohem méně efektivní a náchylnější ke zneužití.

Typy pomoci rozvojovým zemím

Typů mezinárodní pomoci je ovšem víc a zdaleka ne všechny jsou škodlivé. Standardně ji rozdělujeme na tři druhy – na pomoc humanitární, charitativní a systémovou.

Humanitární pomoc je nejčastěji krátkodobá, například při likvidaci okamžitých následků živelných katastrof. Rozhodně nemá žádné negativní efekty a měla by být samozřejmá.

Dalším druhem je pomoc charitativní, kterou zajišťují zejména neziskové dobročinné organizace. I ta má výhradně pozitivní efekty, i když nelze opomenout, že se k ní mohou vázat vysoké administrativní náklady, kvůli kterým příjemci dostávají jen zlomek z původní darované sumy.

Posledním typem v rámci našeho rozdělení je takzvaná systémová pomoc, která má v konečném důsledku vést ke zvýšení životního standardu a všeobecné prosperitě příjemců. Realita ovšem něčemu podobnému i přes miliardy poskytnutých dolarů ani zdaleka neodpovídá, naopak je právě tento druh pomoci jedním z důvodů, proč se rozvojové země ocitly na sestupné spirále chudoby, hladomoru a úpadku.

Trojský kůň rozvojové pomoci

Pojďme prozkoumat, proč a jak konkrétně systémová finanční pomoc podkopává nohy africké prosperitě.

Čísla ukazují, že i přes masivní finanční transfery nedošlo ve vývoji HDP rozvojových zemí k žádné velké změně.  

Zdroj: Světová banka

Za prvé půjčky a granty Světové banky a jiných institucí jsou magnet na korupci. Lákají zejména politiky, kteří nemají v zájmu veřejné, ale spíš vlastní blaho. Politická soutěž pak může připomínat boj, jehož hlavní cílem je možnost dobývat rentu. U největších příjemců se pak logicky objevují problémy typu vysoká míra korupce, zhoršování fungování demokratických institucí a vymahatelnosti práva. Občas se škodolibě tvrdí, že systémová pomoc je finančním přesunem od daňových poplatníků ze střední třídy ve vyspělých ekonomikách k bohatým jednotlivcům a skupinám v zemích rozvojových.

Mobutu

Pro příklad můžeme připomenout někdejšího prezidenta Zairu Mobuta Sese Seka, který podle odborných odhadů za dobu svého despotického vládnutí ukradl ze státní kasy asi pět miliard amerických dolarů, což byla suma ekvivalentní vnějšímu dluhu celé země. Peníze si uměl náležitě užít, a proto vedle své přepychové rezidence vybudoval soukromé letiště, řeku Kongo brázdil na třípatrové jachtě a nikdy nevynechal ani příležitost pronajmout si na své četné výlety po celém světě letoun Concorde.

V dnešním systému nastavení podpory je racionální volba zůstat chudý. Hlavním motivem je samozřejmě to, aby země dostávala podporu i nadále. A když bude v neutěšeném stavu dostatečně dlouho, dluhy budou s velkou pravděpodobností odpuštěny.

Politici se kvůli pomoci dostávají do zvláštní situace, kdy mají při vládnutí tendenci naslouchat a zodpovídat se spíš mezinárodním věřitelům než domácím voličům. Věřitelé jim pak na oplátku poskytují další granty a půjčky, které jsou často alokovány do neefektivních projektů, zcizeny nebo využity na financování armády, jejímž hlavním úkolem je udržet vládu u moci. 

Cesta z rozvojové mizérie

I když je myšlenka rozvojové pomoci na první pohled bohulibá a podporovaná světoznámými celebritami při událostech a kampaních jako Live 8 nebo Make Poverty History, její efekty jsou v konečném důsledku negativní. Jak se ale tedy rozvojové státy mají ze své mizérie dostat?

Ekonomové se shodují na tom, že tyto země musí vytvořit důvěryhodné podnikatelské prostředí pro zahraniční investory. Ti musí mít dostatečnou míru jistoty, že tamní právní prostředí bude předvídatelné, nebudou tu výkyvy pramenící z neustálé obměny vládních činitelů a nedojde ke zmaření jejich investic ani vlivem jiných externích okolností. Jednoduše řečeno, institucionální prostředí by mělo být dostatečně důvěryhodné tak, aby investoři mohli beze strachu začít využívat komparativní výhody těchto zemí – hlavní je standardně levná pracovní síla.

Mezinárodní společenství může nejchudším zemím pomoci zejména tak, že jim poskytne podporu při přístupu ke kapitálovým trhům, zapojování do mezinárodního obchodu a snaze přitáhnout zahraniční investory. Jen skrz cestu přímých investic a z ní plynoucího dovozu kapitálu, knowhow, technologií a pracovních příležitostí se z nejchudších zemí mohou stát rovnocenní partneři, kteří se nespoléhají na zahraniční pomoc, ale na své vlastní obyvatelstvo a hospodářství.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (31)

Vstoupit do diskuze
Jakub Mašek

Jakub Mašek

Absolvent oboru finance Vysoké škole ekonomické v Praze. V průběhu studia absolvoval stáže v Evropském parlamentu či na Ministerstvu financí. Dále pracoval jako analytik v investiční bance Roklen, hedgovém... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo