Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

| 29. 11. 2016 | Vstoupit do diskuze

V prosinci dostane Česko nového ministra zdravotnictví, třináctého za posledních patnáct roků. Před nástupem do funkce hlásil, že člověk musí mít jistotu, že dostane stejnou péči jako každý jiný. Má to dva háčky. Zaprvé to objektivně nejde. A zadruhé – ideálu rovnosti se lze přiblížit. Bohužel jen tak, že zdravotní péči budeme mít všichni stejně špatnou.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

Od prosince máme nového ministra zdravotnictví. A ze slov, kterými se uvedl, je patrné, že jestli se v českém zdravotnictví z jeho popudu něco změní, nebude to k lepšímu. Svou anabázi Miloslav Ludvík načal prohlášením, že všichni – docent i zedník – musejí mít stejnou zdravotní péči. Je zvláštní slyšet tato slova od člověka, který proslul aférou s protežováním pacientů. Možná ho premiér vybíral podle logiky z pytláka nejlepší hajný.

Na papíře i do čtečky

Všem stejně = všem stejně málo

Nu, poučit se může každý. Nakonec ještě buďme rádi, že ministr zemědělství neříká, že když přijdeme do potravin, musíme si všichni odnést stejnou zeleninu.

Navzdory přáním ministra zdravotnictví a dalších rovnostářů je a nadále bude realita někde jinde. Sjednotit kvalitu vybavení různých zdravotnických zařízení by patřilo při narovnávání podmínek k těm relativně jednodušším úkolům, existuje nicméně důvod obávat se, že kdyby se to podařilo, kvality se bude sjednocovat směrem nikoli nahoru, ale dolů. I kdyby ale nakrásně byly všechny nemocnice rovně vybaveny stejným zařízením (nebudou!), stejně vždycky budou existovat rozdíly v kvalitě personálu a v dostupnosti lékařské péče dané fyzikálními zákonitostmi.

Jak ale určit, kdo dostane péči lepší a dostupnější a kdo horší a méně dostupnou? To je odvěká otázka centrálních plánovačů. Existuje na ni jediná odpověď: těžko. Určuj jak určuj, vždycky to bude k někomu nespravedlivé, a ještě k tomu neefektivní.

Efektivitu do zdravotnictví můžou přinést pouze tržní ceny. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Někomu to pořád může připadat nespravedlivé (ačkoliv asi jen málokdo se podivuje nad tím, že například pohodlnější a bezpečnější auta jsou dražší – a nejde i u nich o zdraví?), ale zcela jistě to povede ke kvalitnější a levnější péči pro drtivou většinu populace. Tak, jako znamená vyšší kvalitu odstátnění jakéhokoliv jiného odvětví.

Křivení

Nechme na chvíli efektivitu stranou. Státní zdravotnictví trpí i dalšími typickými neduhy socialismu. Jedním z nich je to, že se v něm vytváří systém či prostředí, které vede k jemně řečeno pokoutnému jednání. Život a fungování v takovém prostředím se samozřejmě na člověku projeví i v dalších ohledech, přičemž máme ještě živou zkušenost, k čemu to může vést. Je smutné, že jedni z nejchytřejších lidí v zemi jsou po šesti letech náročného studia každoročně vrhání právě do takto (státem) zkaženého prostředí se špatně nastavenými hodnotami. Takový systém dokáže semlít i ty nejpilnější a nejmotivovanější.

Pro rovnostáře se zdá být důležité, aby to byl stát, kdo určí, kdo dostane lepší zdravotní péči. Neměl by to být lékař, pojišťovna nebo nedej bože sám pacient. Nepřekvapí ale, že lidé chtějí vzít kvalitu svého života do vlastních rukou a nenechají se sebou nakládat, jak se zrovna ministrům zlíbí. Za lepší péči si člověk může připlatit i dnes, obálkou, sponzorským darem, ale může to být i stará dobrá všimná lahvinka doktorovi nebo bonboniéra zdravotní sestře. Každopádně: místo standardní obchodní transakce je zákazník nucen uplácet, nabízet protislužby, obvolávat známé, kteří mají známé… Špatný systém, špatně nastavené nebo záměrně chybějící procesy, špatná motivace… Výsledkem nemůže být nic jiného než špatná zdravotní péče.

Bezcenné ceny

Ve zdravotnictví se poslední dobou udála ještě jedna novinka. VZP dohnala konkurenci, takže si už i každý z masy jejích pojištěnců konečně může snadno přes web zjistit (bez složitého žádání a bez papírů), jestli nedluží na pojistném. Nebo také prohlédnout výpis, kolik za VZP utratila za péči o jeho zdraví. Vcelku šikovné, zdálo by se.

Jenže čísla, která si na webu přečtete, jsou prakticky k ničemu. Výdaje za zdravotní péči neukazují skutečné ceny zdravotní péče. Cena, která je opravdovou cenou, reflektuje relativní vzácnost zboží nebo služby. Je to cena, která pomáhá podnikatelům určit, jestli se vyplatí nabízet víc daného statku a zákazníkům, zda se vyplatí statek nakupovat; ukazuje, co lidé skutečně chtějí a co ne. Je to cena, co dokáže efektivně koordinovat zdroje v ekonomice. „Ceny“, které se objevují v našem zdravotnictví, jsou jen čísla, která nějak určil stát pro státem velmi omezenou nabídku zdravotní péče. Úhradová vyhláška může být bůhvíjak sofistikovaná a může obsahovat složité vzorce, ale pořád z ní nakonec vypadnou jen čísla, nikoliv ceny. Jsou to čísla, která je třeba používat na fakturách, ale neplní funkci ceny.

To je tak trochu problém, protože ve chvíli, kdy se celý jeden sektor neřídí cenami, ale náhodnými čísly, nutně se dostaví neefektivita. Návštěva jakékoliv polikliniky budiž toho důkazem. Fronty v čekárnách, čekací lhůty, zastaralé vybavení, nepříjemný personál, nekonečná byrokracie – to je obvyklý stav. Chválabohu za výjimky. Upřímně se divím, že v tomto systému dokážou někteří lékaři poskytovat kvalitní služby.

A tak při hledání efektivity tápeme a hlavně platíme. Výdaje na zdraví činí v České republice ročně cirka 300 miliard korun, což představuje zhruba 6,5 procenta HDP a v průměru cirka 30 tisíc na osobu ročně. Průměr je vždycky ošemetná záležitost, ale nezdá se vám to docela hodně?

Je také dobré mít na paměti, že zatímco péči máme podle ministra dostat všichni stejnou, platit za ni musíme každý jinak. Troufám si tvrdit, že v systému soukromého zdravotnictví (se soukromým zdravotním pojištěním) bychom dokázali s polovičními náklady získat násobně kvalitnější lékařskou péči.

Je dobrým zvykem na konci článku nabídnout nějaké východisko. V případě zdravotnictví to ale není tak snadné. Hromadnou privatizaci nelze očekávat, protože ve chvíli, kdy by stát neposkytoval zdravotní péči, by těžko dokázal najít argument pro jakoukoliv svoji jinou činnost. Alternativou je vyškrtnutí státu z rovnice tak, jako se to daří v jiných odvětvích. Zde již pozitivní trend běží a doufejme, že se jeho tempo bude zrychlovat.

Do živého

V prosinci dostane Česko nového ministra zdravotnictví, třináctého za posledních patnáct roků. Před nástupem do funkce hlásil, že člověk musí mít jistotu, že dostane stejnou péči jako každý jiný. Má to dva háčky. Zaprvé to objektivně nejde. A zadruhé – ideálu rovnosti se lze přiblížit. Bohužel jen tak, že zdravotní péči budeme mít všichni stejně špatnou.

Nemocné zdravotnictví. Nakazilo se státem

Kolik nás stojí zdraví

Zdravotnictví: Soukromé versus státní

Cena soukromého zdravotnictví

To je tak trochu problém, protože ve chvíli, kdy se celý jeden sektor neřídí cenami, ale náhodnými čísly, nutně se dostaví neefektivita. Návštěva jakékoliv polikliniky budiž toho důkazem. Fronty v čekárnách, čekací lhůty, zastaralé vybavení, nepříjemný personál, nekonečná byrokracie – to je obvyklý stav. Chválabohu za výjimky. Upřímně se divím, že v tomto systému dokážou někteří lékaři poskytovat kvalitní služby.

A tak při hledání efektivity tápeme a hlavně platíme. Výdaje na zdraví činí v České republice ročně cirka 300 miliard korun, což představuje zhruba 6,5 procenta HDP a v průměru cirka 30 tisíc na osobu ročně. Průměr je vždycky ošemetná záležitost, ale nezdá se vám to docela hodně?

Je také dobré mít na paměti, že zatímco péči máme podle ministra dostat všichni stejnou, platit za ni musíme každý jinak. Troufám si tvrdit, že v systému soukromého zdravotnictví (se soukromým zdravotním pojištěním) bychom dokázali s polovičními náklady získat násobně kvalitnější lékařskou péči.

Je dobrým zvykem na konci článku nabídnout nějaké východisko. V případě zdravotnictví to ale není tak snadné. Hromadnou privatizaci nelze očekávat, protože ve chvíli, kdy by stát neposkytoval zdravotní péči, by těžko dokázal najít argument pro jakoukoliv svoji jinou činnost. Alternativou je vyškrtnutí státu z rovnice tak, jako se to daří v jiných odvětvích. Zde již pozitivní trend běží a doufejme, že se jeho tempo bude zrychlovat.

Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše.

Komentáře

Celkem 135 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jaroslav B. Kořínek | 29. 11. 2016 08:40

Tak trochu se ve zdravotnictví pohybuju, takže vypíchnu pár věcí:

1/ Zdravotní péče v ČR je nejlepší ze všech zemí bývalého východního bloku. Jsme taky tuším patnáctí nejlepší v hodnocení péče o pacienty a v kvalitě poskytované péče v celé EU.

2/ I když je systém bezesporu porouchaný, alternativa se mi zdá horší. V současném systému zaplatím jednu dvě tisícovky měsíčně a mám jistotu, že ať je operace sebekomplikovanější, bude pojišťovnou proplacena. Nespadnu do dluhů až po uši, budu žít kvalitnější, produktivní život. Oproti tomu v čistě tržním prostředí by mě pojišťovna mohla vykopnout při prvních náznacích toho, že bych ji mohl stát pořádné peníze, případně by mi zvýšila pojistné na takovou výši, že bych si ji nemohl dovolit.

3/ Pokud se má do něčeho rýt, měla by to být předně byrokracie a netransparentnost pojišťoven, touhy ministerstva zdravotnictví po ještě větší palici na lékaře a zdravotníky v podobě nesmyslně koncipované separaci specializací a kompetencí a nepromyšlené vzdělávání ve zdravotnických profesích.

+13
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 29. 11. 2016 12:39

Typická ideologická reakce, která zcela flagrantně pomíjí zcela jasnou a věcnou argumentaci. :-)

-11
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK