Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Šestnáctero čínských dvířek

Luboš Palata
Luboš Palata
9. 11. 2016

Varšava 2012, Bukurešť 2013, Bělehrad 2014, Su-čou 2015, Riga 2016 – a pořád nic. Nesourodé uskupení složené z Číny a šestnácti států střední a východní Evropy mělo nedávno jubilejní, pátý sjezd. Co by z tohoto partnerství evropské země – kromě fotek s čínským premiérem – měly mít, není ani dnes moc jasné.

Šestnáctero čínských dvířek

První summit podivného formátu – šestnáct východoevropských zemí (jedenáct z nich je dnes členy Evropské unie) plus Čína – se uskutečnil před čtyřmi roky ve Varšavě. Od té doby má za sebou uskupení, nazývané 16 + 1 nebo Varšavská iniciativa, další čtyři sjezdy, leč výsledky jsou pro východ Evropy, diplomaticky řečeno, velice skrovné. Přitom v jistém smyslu je organizace uskupení velkorysá – šestnáct-plus-jednička má čínský sekretariát, generálního tajemníka, výkonného generálního tajemníka, aparát…

Kdo je 16 + 1

Albánie, Bosna and Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česko, Estonsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Makedonie, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko

+ Čína

Slibotechna

Nesourodé uskupení vzniklo z čínského popudu a vůdčí role Číny je znát i na samotných summitech, které připomínají spíš audience hlav vazalských státečků u čínského císaře než důstojné setkání rovného s rovným, suverénních členů Evropské unie s Čínou. Jediným důstojnějším setkáním byl první summit ve Varšavě v roce 2012, od té doby je všechno výhradně v čínské režii. Přijímání premiérů členských států po deseti, patnácti minutách na audienci u čínského premiéra má hodně daleko byť i jen k náznaku nějakého vyjednávání.

Celé divadlo zatím Čínu téměř nic nestálo, slibuje sice přivézt investice, nepřiváží ale nic – jen znovu ty samé sliby. Do Bělehradu dorazila před dvěma roky čínská delegace se sloganem, že veze investice v hodnotě deset miliard eur. V Rize o dva roky později se objevilo heslo deset miliard euro znovu, tentokrát s dodatkem, že to má být čínský příspěvek na vytvoření společného investičního fondu v celkové výši 50 miliard eur. Těch 40 miliard do něj mají přispět hlavně státy a firmy východoevropské šestnáctky.

Jediným konkrétním projektem, který má nějaký větší význam, je výstavba rychlodráhy Bělehrad–Budapešť, tedy asi 350 kilometrů železnice. Dohodnut byl už v roce 2013 v Bukurešti, potvrzen o rok později v Bělehradu a před letošním summitem v Rize bylo vydáno prohlášení, že čínské společnosti a jejich srbští a maďarští partneři urychlují projekční práce na prvním asi 40 kilometrů dlouhém úseku. Přeloženo do češtiny – ani po třech letech se ještě ani nekoplo.

Prokousat se na Západ

Podobné je to v mnoha dalších oblastech. Ano jistě, Čína má nepochybně zájem na vybudování takzvané Nové hedvábné stezky, která by zajistila co nejlevnější a nejrychlejší export čínského zboží do Evropy. Už při zběžném pohledu na mapu světa ale musí být každému jasné, že v naší části Evropy nepůjde o nějaké zásadní infrastrukturní projekty, řeč je o poměrně nepatrném podílu z celkového objemu čínského zboží putujícího na Západ. Směr je přitom poměrně jasný a je daný čínskou investicí do řeckého přístavu Pireus, odkud by se po železnici přes Makedonii, Srbsko a Maďarsko zboží vozilo do střední Evropy a možná částečně i do západní části kontinentu.

Čína také rozšiřuje letecké spojení se střední a východní Evropou, hlad Číňanů po cestování po Evropě roste. Ale představa, že by se Praha stala evropským centrem pro čínské aerolinky, je reálná jen potud, pokud budou Číně poskytnuty extrémně výhodné podmínky, nebo pokud si bude moct nějaké letiště (podobně jako přístav Pireus) koupit a provozovat ho ve vlastní režii.

Až na výjimky nedokáže naše část Evropy nabídnout Číně to, co ji na Evropě a Západu investičně láká nejvíc. Tedy ty nejvyspělejší technologie a světově špičkové výrobky, které by podobně jako švédské Volvo prostě postupně přesunula do Číny. Proto vlastně Peking přes veškerou svou snahu moc nezajímáme.

Tedy ne sami o sobě, můžeme pro ni ale představovat předpolí, kde si postaví opěrné body pro další postup západním směrem. Ta část skupiny 16+1. která už je v Evropské unii, představuje pro Čínu břicho Unie, měkké místo, skrz které se její firmy můžou snáz prokousat k celounijnímu trhu. Balkánské země jsou pak investice do budoucna: jsou to země, kde lze dodnes uplatňovat méně standardní metody obchodního vyjednávání, jejich vstup do Unie je ale přitom zřejmě jen otázka času.

Cena, která se prostřednictvím skupiny 16+1 platí za tyto drobty z císařského čínského stolu, je vysoká. Skupina rozbíjí jednotu Evropské unie ve vztahu k Číně, maže rozdíly mezi členskými a nečlenskými státy a umožňuje Pekingu vyvíjet i na jednotlivé státy silnější politický tlak, jaký poznalo v posledních týdnech na vlastní kůži Česko nebo Slovensko. 

Až se příští rok sejde skupina 16+1 v Maďarsku, jehož premiér Viktor Orbán dává najevo, že Peking je mu vzorem, bude to pro Česko příležitost udělat poctivý souhrn toho, co nám pět let působení v tomto uskupení přineslo. A pokud po přezkoumání dojdeme k závěru, že kromě pár fotek s čínským premiérem téměř nic, je na čase zvednout hlavu a do Budapešti prostě nejezdit. Tak jak se na normální zemi sluší.


Autor je redaktor MF DNES

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Luboš Palata

Luboš Palata

Narodil se v roce 1967 a vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově. Je nositelem několika ocenění, mimo jiné novinářské ceny Ferdinanda Peroutky. Byl rovněž nominován na Cenu Evropského... Více

Související témata

čínaevropská unievaršavská iniciativavýchodní evropa
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo