Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Pevná stranická linie: Evropské dotace jsou špatné, protože jsou špatné

Ondřej Kokeš
Ondřej Kokeš
25. 10. 2016
 7 469

Kritizovat Evropskou unii a evropské dotace jistě lze. Ba co víc: ono to dokonce jde dělat i na základě tvrdých dat, nikoli dojmů, s podporou faktů, nikoli demagogie. Jenže proč se s tím namáhat?

Pevná stranická linie: Evropské dotace jsou špatné, protože jsou špatné

Čas od času se na Finmagu objeví článek týkající se evropských dotací jako například od Radima Smetky v červenci nebo od jeho stranického kolegy Ondřeje Konečného v půlce října. Netřeba číst oba, píše se v nich vesměs to samé – a pokaždé je to stejně zavádějící.

Vratký základ

Oba autoři vykopávají takřka stejně, Smetka dí „Odvody platíme všichni z daní (…), dotace plynou vyvoleným. (…) 44 miliard odvedli těžce pracující lidé na svých daních. 119 miliard skončilo u těch, kteří v tom umějí chodit.“ Konečný téměř shodně: „Fakt je, že peníze do Unie posíláme všichni. (…) Peníze z Evropské unie se naproti tomu dostanou jen k vyvoleným.“

Tvrzení jsou to úderná a nadzvedávají ze židle, zvlášť když si člověk vybaví kauzy některých hoteliérů či majitelů golfových klubů, kteří na dotace dosáhli. Když se ale člověk oprostí od těchto jednotlivých případů a podívá se na evropské dotace jako na celek, předestře se mu značně rozdílný obraz. Začátkem roku Jiří Skuhrovec popisoval, že čtyři pětiny všech dotací plynou zpět státu, v průběhu léta jsme toto číslo s Davidem Klimešem potvrzovali v Hospodářských novinách.

Konečný se tomuto faktu vyhýbá, když říká: „Takzvanými veřejnými projekty se budu zabývat jindy, kromě nich jsou ale cílovou destinací dotačních miliard také soukromé firmy.“ Nezainteresovaný čtenář ale nejspíš z této věty nepochopí, že autor právě odstranil 80 procent dat. Buduje pak pochopitelně svou argumentaci na značně vratkém základu.

Raději na dopravní infrastrukturu? Splněno

Pokračuje dál tezí, že mezi soukromníky dosáhnou na finance spíše velikáni: „V jiné situaci jsou velké firmy. Korporace se stovkami či tisícovkami zaměstnanců si platí právní kanceláře a můžou si také dovolit zaplatit celý odbor zaměstnanců nebo expertní firmu.“ Intuitivně rozumné tvrzení spadá do skupiny těch, které jsou empiricky naprosto nepodložené. Letmý pohled na strukturu dotací pro soukromé subjekty prozradí, že zhruba 60 procent dotací jde firmám do stovky zaměstnanců.

Svou tezi – že se skládáme na malou hrstku velikánů – se pak Konečný snaží podložit tabulkou příjemců dotací z magazínu Dotyk. Když si ale člověk sečte všechny dotace v ní prezentované, nedostane se na ani dvacet miliard. Takže zbývá započítat už jen víc než 700 miliard, tedy drtivou většinu dotací. (Neberu zde v potaz, že Dotyk započítává i nárokové zemědělské dotace, které jdou mimo strukturální fondy.)

Poněkud zvláštní je pak závěr Radima Smetky, který by nejraději peníze z Unie nepřijímal. A také do ní žádné neodváděl – navrhuje jejich jiné využití: „A to, co z těch 44 miliard zbude, chci rozdělit mezi obce a státní fond dopravní infrastruktury.“ Tento návrh je dosti svérázný – když si uvědomíme, že největší příjemce největší příjemce evropských peněz je Správa železniční dopravní cesty (88 miliard korun) a druhé je Ředitelství silnic a dálnic (78 miliard a na pátém místě je Dopravní podnik Prahy (bezmála 11 miliard), místní vládní instituce (kraje, obce, města, jimi zřízené instituce, …) pak dostanou přes 240 miliard korun. Dohromady tedy jde o víc než 400 miliard korun, takže to přesahuje náš příspěvek do Unie za ono období. Záměr pana Smetky se tedy vlastně plní.

Málo faktů, pevná stranická linie

Téma jako celek vypadá značně nevytěžené. Smetkův článek staví na reálných základech, dotkne se například problému kofinancování, ale už ho analyticky nerozebere: „Většina dotačních programů vyžaduje spolufinancování od toho, kdo dotaci využívá. (…) Mnohdy se tak stává, že si obec pořídí něco, co nebyla priorita, ale na co byl vypsán projekt, při tom se zásadním způsobem zadluží.“ Autor nedodává žádný faktický podklad. Ani takové ty anekdotické příběhy z jednotlivých obcí. Nic. Přitom kromě dotací jsou na webu Ministerstva pro místní rozvoj k dispozici hodnoty projektů (tedy implicitní kofinancování) a web Ministerstva financí, konkrétně Monitor státní pokladny, nabídne rozpočty obcí. Udělat přehled dopadů na veřejné financování se přímo nabízí. Ani jeden z autorů se k tomu neodhodlal.

Konečný pak ještě opakuje svoji tezi, že „[z]atímco se všichni občané Česka skládají na to, aby mohl náš stát zaplatit svůj příspěvek Evropské unii, z jejích fondů čerpají ti nejbohatší a nejvlivnější, ti, kteří mají konexe.“ Tím znovu dokládá neznalost faktů, potvrzuje ale, že pevně drží stranickou linii, protože prakticky totéž, co hlásají oba pánové, můžeme číst i u dalšího jejich spolustraníka: „Normální člověk, nezapletený do struktur EU a nehrající dotační ruletu, nevidí z těchto peněz ani pětník, avšak členský příspěvek je placený z jeho daní.“

Pokud byste od obou textů na adresu evropských fondů čekali nějakou kritiku podepřenou fakty a čísly, nedočkáte se. Oba obsahují vlastně jen dvě čísla – roční příjmy a roční výdaje jako celek – dál se pak ale týkají jen zlomku těchto sum. Je přitom evidentní, že buďto pánové autoři podrobnější statistiky k evropským fondům neviděli nebo je neumějí interpretovat. Největší ironií pak je, že kdyby fakta znali, dokázali by proti Evropské unii a dotacím psát stejně důrazně a ostře, možná i důrazněji a ostřeji, a přitom bez demagogie.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (23)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Kokeš

Ondřej Kokeš

Vystudoval ekonomické teorie v Česku a Británii, nyní pracuje jako ekonom v malé konzultační společnosti v britské Cambridge, kde se věnuje zejména energetické ekonomii. Volný čas plní četbou, ekonomickými... Více

Související témata

demagogiedotaceevropská unieevropské dotacestrana svobodných občanů
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo