Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Nobelova cena, ČEZ a Martin Roman

| 14. 10. 2016

Dílo letošních ekonomických nobelistů má na rozdíl od prací mnoha jejich předchůdců široký praktický přesah.

Nobelova cena, ČEZ a Martin Roman

Martin Roman, někdejší šéf ČEZ, mohl dnes být o dost chudší, i když by určitě neživořil. Stačilo, kdyby tvůrci opčního programu energetické společnosti z roku 2001 byli četli práce letošního laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Bengta Holmströma (na úvodním obrázku vpravo). 

Holmström se už koncem sedmdesátých let při práci na teorii smluv, za niž byl společně s Oliverem Hartem v pondělí oceněn, zabýval právě tím, jak optimálně odměňovat manažery. Tedy jak je motivovat, aby zvládali nepochybně náročnou práci, avšak aby zároveň nebyli odměňováni, případně penalizováni za věci, které nemají ve své moci. Ekonomové dnes hovoří o takzvaném principu informativnosti: optimální kontrakt by měl být napsán tak, aby odměna manažera stála jen na výsledcích, které můžou poskytnout informaci o jeho vlastním jednání. To v praxi znamená, že manažer by neměl být odměňován například jen na základě vývoje cen akcií, protože ten může odrážet dění v širší ekonomice, které manažer nemůže nijak ovlivnit. 

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Raketová Čína 

Ovšem právě tak byl koncipovaný opční kontrakt v ČEZ, který platil i pro Martina Romana. Dával manažerům společnosti právo koupit akcie za cenu platnou před nástupem do funkce. Když v únoru 2004 přebíral Roman otěže, stála akcie ČEZ méně než 175 korun. Když se na přelomu let 2007 a 2008 rozhodli vrcholní manažeři opční program uplatnit, prodávala se skoro za 1400. Pokud by tehdy Roman všechny své akcie prodal, připsal by si na účet 677 milionů. Je třeba připomenout, že když se Roman stal generálním ředitelem, opční program byl už tři roky v platnosti. A také to, že ani on nemohl v roce 2004 tušit, jaký strmý vzestup energetické tituly obecně čeká. Tento vzestup souvisel s předkrizovou globální konjunkturou – jak dnes víme, notně živenou dluhem – a raketovým růstem Číny. Ani jeden z těchto fenoménů Roman ani v nejmenším neovlivnil. Přesto díky nim inkasoval pohádkovou odměnu. 

Pomohl i vstup do EU

Psát Romanův opční kontrakt Holmström, odvíjela by se odměna nikoli od vývoje ceny akcií ČEZ, ale od jejich výkonnosti v porovnání s akciemi dalších podobných firem v odvětví. Od února 2004 do začátku roku 2008 zdražily akcie ČEZ zhruba o 800 procent. 

Akcie německých energetik RWE a E. ON ve srovnatelném období podražily o více než sto procent. Je tedy patrné, že z nějaké části růst ČEZ odrážel obecnější vývoj na globálním energetickém a komoditním trhu. Akciím ČEZ také pomohl vstup Česka do Evropské unie v květnu 2004. Ten významně zvýšil kredibilitu tuzemské ekonomiky. Ani na něm ale pochopitelně Martin Roman neměl žádnou zásluhu. 

Holmström by tedy, kdyby tvořil Romanův opční kontrakt, odečetl i efekt vstupu do Evropské unie. Roman by měl stále nárok na velmi slušné peníze, navíc by ale mohl tvrdit, že jsou do poslední koruny zasloužené – v tom smyslu, že plně souznějí s Holmströmovým principem informativnosti. 

Bankrot jako šance 

Je tedy patrné, že dílo laureátů letošní Nobelovy ceny předčí práce mnohých jejich oceněných předchůdců bezprostředností svého praktického přesahu. Nic na tom nemění ani zaměření druhého z oceněných. Byť i Hart je – podobně jako Holmström – zejména akademikem, nevyhýbá se širší veřejné diskuzi. V kritické době vrcholící finanční krize, závěrem roku 2008, se autorsky podílel na článku, který vyšel ve Wall Street Journal. Text v duchu teorie smluv varoval před přímými sanacemi velkých finančních institucí typu pojišťovny AIG. Hart totiž obecně bankrot firmy (či osobní bankrot) nenahlíží jako "smrt svého druhu", nýbrž jako příležitost k novému začátku. Vládní sanace soukromého ekonomického subjektu je podle něj potenciálně nebezpečná, protože ozdravný proces bankrotu znemožňuje nebo oddaluje. 

Zatímco z Holmströma si před lety měli vzít ponaučení v ČEZ, z Harta se stále ještě lze včas poučit jinde – třeba v OKD. 


Vyšlo v E15

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!