Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Mýtus o neefektivním státu

| 21. 9. 2016 | Vstoupit do diskuze

O státu můžeme často slyšet, jak je neefektivní. Pravda je to jen zčásti. Stát dokáže být efektivní – ovšem v jiném smyslu, než by si většina lidí přála.

Mýtus o neefektivním státu

Ve dvacátém století lidstvo prošlo všemi body na stupnici důvěry ve schopnosti státních institucí efektivně plánovat a řídit výrobu a distribuci. V první polovině století s nastolením komunismu, Keynesovou ekonomickou teorií a s rozvojem moderních statistických metod panovalo mezi akademiky přesvědčení o tom, že stát je efektivní hospodář. Ve druhé polovině pak s krizemi, které už neměly přijít, a rozpadem východního bloku, který měl překonat Západ, nadšení pro efektivní stát opadlo.

Rád bych teoretikům efektivního státu vrátil naději: měli jste pravdu. Stát je efektivní!

Dva druhy efektivity

Chceme-li rehabilitovat koncept státu coby efektivního nástroje, je v první řadě zapotřebí vyjasnit si pojmy. Co je to vlastně efektivita? Zajisté je to schopnost zpracovat vstupní faktory a přetvořit je ve statky, které následně poslouží k uspokojení preferencí zákazníků. Vše samozřejmě v kontextu co nejnižších ztrát a co nejvyšších výnosů. Tento typ efektivity lze nalézt na trhu, kde všem jeho účastníkům slouží cenový mechanismus, který uvádí v soulad poměry mezi užitými vstupními faktory a navádí výrobce k poznání, jakým způsobem a jaké konkrétní statky vyrábět. To je v kostce celý problém efektivní výroby a distribuce: využívání cenového mechanismu.

Je ale nesmyslné předpokládat tento typ efektivity u státu a jeho institucí. Stát stojí a padá na využití moci a síly. Je to právě užití moci a síly, které má lidem přinášet statky, které by na trhu údajně nebyly k dostání – jako jsou služby obrany, veřejné osvětlení a podobně. Stát je tím pádem s cenovým mechanismem v přímém protikladu. Tržní ceny vznikají coby vedlejší produkt dobrovolné směny dvou a více vlastníků; státní aktivita je ale založena na donucení a vyvlastnění. Proto už ve dvacátých letech Ludwig von Mises a následně mnoho dalších ekonomů poukazoval na nemožnost ekonomické kalkulace v socialismu: je-li veškerá výroba a distribuce podřízena státu, nemůžou vznikat ceny, pomocí kterých lze vyhodnocovat efektivitu hospodářských aktivit.

Stát nemůže být ekonomicky efektivní, stejně jako firma v tržním prostředí nemůže být efektivní ve využívání moci a násilí – rychle by zašla na nedostatek zákazníků a přehršel soudních sporů. 

Dostáváme se tak ke slibovanému druhému typu efektivity: jedná se o efektivitu mocenskou. Funguje obdobně jako efektivita prvního typu – namísto dobrovolné směny a cenového mechanismu však využívá legálního monopolu na donucení. Mocenská efektivita je obdobně jako ta ekonomická měřitelná tím, jak naplňuje preference svých uživatelů.

Plody mocenské efektivity si přirozeně užívají ti, kdo ve státě mocí disponují – politici, úředníci, představitelé státních institucí a podniků, podnikatelé žijící ze státních zakázek a dotací, orgány státní moci.

Je to právě tento druhý typ efektivity, který vysvětluje konání, které je z hlediska ekonomické efektivity naprosto nesmyslné. Předražené a sotva funkční projekty jako jsou Opencard, Elektronická zdravotní knížka, Blanka a jiné tunely, bankrot monopolní loterijní společnosti – tyto a mnoho dalších „skandálů“ byly efektivním využitím moci k naplnění preferencí těch, kdo mocí disponují.

Není snad obdivuhodné, s jakou efektivitou dokážou mocní neustále hrát tu stejnou frašku o životně nutných projektech na účet daňových poplatníků? Její výsledek je vždycky naprosto stejný – vynucený přesun majetku od bezmocných k mocným.

Stát je z tohoto hlediska velmi efektivní. Dokáže každý měsíc sebrat každému zaměstnanci přes padesát procent produktu jeho práce. Dokáže desítky let udržovat při životě podivné molochy jako České dráhy, Česká pošta, nejrůznější dopravní podniky… Dokáže rok od roku rozšiřovat armádu úředníků a přitom osočovat živnostníky z parazitismu.

Stát pod vedením hardcore vyznavačů mocenské efektivity dokázal vyvraždit čtvrtinu populace, zorganizovat hladomor v „sýpce Evropy“ nebo svrhnout atomovou bombu na stovky tisíc civilistů. Bylo to ekonomicky efektivní? Samozřejmě že nebylo – a „vlastníky“ moci to nijak nevzrušovalo, jejich preference byly uspokojeny jiným typem efektivity.

I v zemi zaslíbené…

Bylo by povzbuzující shledat, že dnes či jinde uvedená pravidla neplatí. Stejně marně bychom však na planetě hledali čas a místo, kde neplatí gravitační zákon. Ve Spojených státech tak už pár let po zavedení selhává slavný program Obamacare (nesplnil ale cíl v podobě znovuzvolení demokratických potentátů?) a newyorská policie zabavuje podezřelým tolik peněz, že je již sama nedokáže spočítat. Filipínský prezident otevřeně vyzývá k vraždění podezřelých; patrně se inspiroval mexickou válkou proti drogám, která má na svědomí již přes sto tisíc mrtvých. Legalizace marihuany dosáhla mírovou cestou mnohem víc než státní běsnění – koho to ale zajímá? Na tom se přece politická kariéra neudělá.

Anekdotických důkazů bychom mohli uvést spousty. Hlavní je ale princip. Chtít po státu ekonomickou efektivitu je stejně nesmyslné, jako požadovat po lvu, aby dýchal pod vodou. Nebuďme však překvapeni, když namísto toho bude efektivní tak, jak umí – při lovu nic netušící kořisti.

Josef Tětek

Josef Tětek

Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Komentáře

Celkem 45 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 21. 9. 2016 14:47

Ano, tak nějak to popisuje učebnice občanské nauky.

Má to ale mnoho háčků:

# Lidi podvědomě chápou, že jejich hlas je relativně hodně bezvýznamný (jedna pětimiliontina?, v rozashu EU ještě řádově méně). Proto se jim jednoduše nevyplatí použít svůj vzácný čas na studium volebních programů. Váha našeho hlasu je tak "velká", že lidem nestojí za víc obětovaného času, než maximálně na přečtení hesla z billboardu a posouzení, kdo na něm vypadá "upřímněji".

# Volební programy si jsou dost podobné a nová partaj to má s průnikem na scénu velmi těžké: čelí dilematu zahozeného hlasu u 5% hranice, nemá sponzory, nemá vliv na média, přístup do nich.

# Nemůžeme se vyjadřovat ke konkrétním jednotlivostem. Partaje nám předloží 6 různých "programů", které buď jsou zcela vágní, nebo naopak nabízejí "řešení" ve všech oblastech. Nemohu říct: chci bod A, nechci B a D si chci dělat sám po svém. To by muselo existovat limitně nekonečno partají, abych si našel tu svou.

# Člověk se zcela jinak rozhoduje v situaci, kdy se rozhoduje sám za sebe, sám nese náklady, sám nese důsledky svých rozhodnutí. A ZÁSADNĚ zcela jinak se chová v situaci, kdy náklady a důsledky rozhodnutí nesou všichni. A ještě zásadně jinak se chová, když náklady nesou ostatní a on ne.
Myslím, že není složité pochopit, s jakou mírou zodpovědnosti či naopak hazardu k tomu bude kdo v jakém případě přistupovat.

# Ve volbách zkrátka říkám: bylo by prima, kdyby nikdo nebyl nemocný a ten co je, byl ošetřen. Bylo by prima, kdyby stále svítilo sluníčko, MHD bylo zdarma a někdo se nějak postaral o úklid na ulici. A je to pravda, bylo by to skvělé! Ale ve volbách neřeším náklady! A pak je takové rozhodování zcela ekonomicky (a tedy i celospolečensky) iracionální.

# 99% procent lidí není odborníkem například na ekonomii. Ve vašem systému by jím ale měli být, jinak přeci nemohou posoudit ten nejzásadnější aspekt volebních programů! A tak nutně ta většina hlasuje z pohledu ekonomie zcela nesmyslně, klidně i pro 2 zcela neslučitelné programové body (zvedneme penze/zastropujeme věk odchodu do důchodu - a teď mi řekněte, za jak dlouho se provalí důsledky a voliči potrestají třeba již dávno neexistující partaj). Kdežto v tržním systému se i ten pologramot rozhoduje víceméně racionálně: co kolik stojí, jakou kvalitu za to dostanu, jak moc to potřebuju, co jiného (možná užitečnějšího) bych si za ty peníze mohl koupit. A pokud se rozhodne špatně, důsledek si nese sám (tzn. ostatním to může být jedno + on má motivaci se poučit). To je zásadní rozdíl od systému kolektivní nezodpovědnosti.
Stejně tak ve vašem systému musí být odborníkem na dopravu, na ochranu zdraví a majetku, na vzdělávání, atd... V tržním systému by mu například cena pojistek proti vykradení bytu sama dala jasně najevo, kde je nebezpečno, čili kde je bezpečnost potřeba posílit, nebo kde se nevyskytovat. Poptávky po dopravním spojení by se ujal podnikatel a vybudoval by ho. Lidi by nemuseli řešit, zda je za dané rozpočtové prostředky lepší postavit dálnici mezi Kladnem a Neratovicemi, nebo přehradu na Berounce. I kdyby lidé byli odborníky na všechny potřebné oblasti, pozorně četli a pečlivě porovnávali volební programy, tak tato dilemata hlasováním stejně nemohou ekonomicky správně nevyřešit.

# No a důležitý je test systému praxí: politici zjevně hledí především na své zájmy a na voliče se moc neohlížejí (snad čtete noviny, ne?). Maximálně nějaký svůj korupční přešlap vykompenzují pastelkovným (z cizích peněz), přestřižením pásky u nového kilometru (předražené) dálnice či třeba protiromským výrokem. Ve většině případů je za to voliči nevytrestají - jednak vědí, že ty konkurenční partaje jsou minimálně stejní zločinci a jednak 4 roky je dlouhá doba a mnoho skandálů je přebito novějšími a/nebo většími. A pokud přesto dojde k výměně politiků, zcela zjevně (sledujete politiku?) se nic nezmění, resp. leda k horšímu. A tak to jde stále, celou historii. Až do řeckých či argentinských konců. Což už skoro vnucuje myšlenku, zda to je špatnými voliči, nebo spíše systémem.

# A samozřejmě je tu ten zásadní morální bod, který já vždy akcentuji a vy jej z principu přehlížíte: když 55% zúčastněných voličů hlasuje například pro pořádání Olympiády v Praze, tak jak z toho plyne právo donutit to financovat i někoho, koho Olympiáda nezajímá, nebo ji dokonce považuje za megalomanské zlo?
Podle mne se zkrátka ten systém příčí jak ekonomické racionalitě, tak morálce.

+23
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Martin Brezina | 21. 9. 2016 06:49

"Co je to vlastně efektivita? Zajisté je to schopnost zpracovat vstupní faktory a přetvořit je ve statky, které následně poslouží k uspokojení preferencí zákazníků."

Autor si vycucal z palce jakousi imaginární definici efektivity a pak z toho prapodivného pomyslu dál vycucává svůj článek.

Effectiveness is the capability of producing a desired result. Efektivita je schopnost vytvořit požadovaný výsledek. V češtině se také používá slovo úspěšnost nebo účelnost.

Efektivita (effectiveness) se v odborném kontextu důsledně odlišuje od účinnosti (efficiency), což je schopnost optimalizovat využití zdrojů pro tvorbu výstupu. Neboli, autor v prvním případě (tzv. "ekonomické efektivity", což je pojmový nesmysl, jedná se o ekonomickou efektivnost) píše o účinnosti, a srovnává to s údajnou "mocenskou efektivitou", kterou definuje jako cosi, co vzdáleně připomíná vymezení efektivity (úspěšnosti, účelnosti).

-7
+
-

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK