Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Itálie asi znárodní vklady, Wall Street je s Londýnem

| 12. 7. 2016 | Vstoupit do diskuze

Od hlasování o brexitu uplynuly necelé tři týdny. Vyčíslit dopady je zatím stále nemožné. Už teď ale začíná být patrné, že některé z katastrofických vizí tlumočených před 23. červnem, byly ryze účelové a měly pomoci udržet status quo. Pokud někdo, většímu průšvihu teď čelí spíš kontinentální Evropa než Británie.

Itálie asi znárodní vklady, Wall Street je s Londýnem

Jamie Dimon, nejvyšší šéf americké banky JP Morgan, před hlasováním o brexitu varoval, že banka v případě odchodu Británie z Evropské unie zruší na ostrovech čtyři tisíce pracovních míst. Nyní ovšem JP Morgan náleží k signatářům zásadního stanoviska, ve kterém společně s dalšími velkými americkými bankami – včetně Goldman Sachs, Bank of America Merrill Lynch a Morgan Stanley – zvěstuje, že stojí za Londýnem. Že se zasadí o „udržení jeho stávající pozice“.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také Roklen24.cz na Twitteru.

Knižně

Obrácení Bílého domu

Dimonúv obrat od zjevného strašení ke konstruktivnímu postoji připomíná obrácení americké administrativy. Její šéf, prezident Barack Obama, před plebiscitem o brexitu varoval, že pokud Británie opustí Unii, bude stát při vyjednávání obchodních úmluv „na konci fronty“. Jen pár dní po hlasování už se ale Obamův ministr zahraničí John Kerry vyjádřil, že USA bude úmluvy dojednávat souběžně s Evropskou unií i Británií. 

Zkrátka a dobře, zatím se zdá, že Bílý dům a Wall Street budou docela neochvějně stát za Londýnem, za Británií.

Banka Goldman Sachs dokonce zašla tak daleko, že do svých řad získala Josého Manuela Barrosa, bývalého šéfa Evropské komise. Tato velevlivná figura bude tedy nyní lobovat i za to, aby nové uspořádání po brexitu bylo pro Goldman Sachs co nejpřijatelnější. V zájmu Goldman Sachs, tedy nyní i v Barrosově zájmu, je, jak víme, udržení pozice Londýna na mapě světového finančnictví.

Mimochodem, fakt, že Barroso, někdejší lídr maoistického Revolučního hnutí Strany proletariátu, nyní lobuje za zájmy Wall Streetu a londýnské City, je pikantní. A je to jedno z vrcholných čísel „dlouhého pochodu institucemi“ v podání nové levice. Jak trefně poznamenal německý sociolog Helmut Schelsky už počátkem 70. let, v době, kdy Barroso zahajoval politickou kariéru, „‚táhnout na Řím‘ se už nedá; revoluce dnes přichází po špičkách“. Nová levice si zkrátka uvědomila, že postupné obsazování klíčových postů v rámci establishmentu bude daleko účinnějším způsobem prosazení jejího vidění světa než otevřený boj na barikádách.

Skutečnost, že někdejší maoista lobuje za Wall Street, je triumfem nové levice. Toto na první pohled nezvyklé spojení ale přispívá k uklidnění finančních trhů. Na žádné „manévry“, rozsáhlé přesuny finančních institucí z londýnské City do Frankfurtu, Paříže nebo Dublinu, jimž strašili odpůrci brexitu před hlasováním, to nakonec příliš nevypadá. Jistě i díky Barrosovu lobingu v barvách Goldman Sachs. Ostatně „index strachu finančních trhů“, VIX, je aktuálně na své letos téměř nejnižší úrovni. Trhy jsou až nezvykle klidné.

Ticho před bouří?

Dost možná jde ale jen o klid před bouří. V Evropě je na spadnutí bankovní krize. Když ale hlavní ekonom Deutsche Bank David Folkerts-Landau hlásá, že „Evropa je vážně nemocná“, má na mysli předně kontinent, nikoli Británii. Případnou bankovní krizi v Evropě totiž zažehne nejpravděpodobněji pád buď právě „jeho“ Deutsche Bank, nebo některé z italských bank, například nejstarší banky na světě, Monte dei Paschi di Siena.

Deutsche Bank se zatím nedokázala vymanit z ničivých následků megalomanie jejího někdejšího šéfa Josefa Ackermanna, italské bankovní domy zas dusí nános špatných úvěrů. To vše v kontextu bezkrevného hospodářského výkonu eurozóny jako celku, zejména pak jejího jižního křídla. V problémech je ale také celá řada dalších významných bank. Z 39 finančních ústavů, které jsou zastoupeny v indexu evropských bank agentury Bloomberg, vykazuje v letošním roce růst hodnoty svých akcií pouze jediná – britská Standard Chartered (která mimochodem spolusignovala výš zmíněné memorandum o snaze uchovat stávající pozici Londýna coby finančního centra). Všechny ostatní klíčové evropské banky jsou letos v minusu. Těžce zasaženy jsou kromě italských bank (například akcie v České republice působícího ústavu UniCredit se propadají aktuálně o téměř 63 procent) a Deutsche Bank také Banco Popular Español, Bank of Ireland nebo Credit Suisse. 

Akcie UniCreditu za poslední rok

Folkerts-Landau proto volá po velkém evropském bankovním bailoutu v objemu 150 miliard eur, který by proběhl v duchu amerických sanací bank v roce 2008 a umožnil by nemocné banky starého kontinentu rekapitalizovat.

Italská vláda Mattea Renziho už údajně program na záchranu svých bank vážně zvažuje. V cestě ale zřejmě bude stát Brusel. Pokud by totiž Renziho vláda sanovala některou z bank, například zmíněnou Monte dei Paschi di Siena, dostala by se nejspíše do kolize s unijní legislativou, které omezuje možnost užití peněz daňových poplatníků. Legislativa požaduje, aby břímě ztráty nesli v mnohem vyšší míře akcionáři, někteří věřitelé a také klienti dané problémové banky, tedy ti, jejichž vklad přesahuje sto tisíc eur. Jinými slovy, v Itálii se může snadno opakovat kyperský bail-in z roku 2013, při kterém byly v podstatě konfiskovány vklady některých střadatel.

Bruselské dilema

Pokud bude Brusel trvat na svém, zřejmě tak nakonec přivodí konec Renziho vlády a umete cestu k moci euroskeptickému uskupení Hnutí pěti hvězd. Brusel tak stojí před zásadním dilematem: má lpět na vlastních pravidlech, nebo pomoci k moci politické síle, která by v krajním případě mohla přivodit odchod Itálie z Evropské unie (Hnutí pěti hvězd sice oficiálně deklaruje pouze záměr opustit euro, nikoli Unii, ale v Evropském parlamentu jeho zástupci spojují síly se Stranou nezávislosti Spojeného království, UKIP, klíčovou silou v pozadí brexitu)?

Pár dní po brexitu a Brusel – a kontinentální Evropa – už čelí další vážné, potenciálně i tříštivé krizi…


Psáno pro Roklen24
Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 69 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Jan Altman | 12. 7. 2016 11:44

Itálie bude potřebovat sanovat banky. Na dluh. Který již nyní je neúnosně vysoký. A mladí nezaměstnaní žijící v mamahotelu ho asi splácet nebudou.

Záchranu bude ale potřebovat i "dojčbank".
Opakovanou záchranu bude potřebovat i Řecko.
Španělsko a Portugalsko nezvládají svůj deficit.

Britové asi prchli včas...

Ovšem v delší perspektivě nás čeká toto:
http://jakubmares.blog.respekt.cz/zanik-vychodu-japonsko-ii/

Stát tiskne, tvrdí, že je deflace. Inflace se ale projevuje mimo oficiální spotřební koš, třeba na cenách nemovitostí. Založit rodinu je tak sále těžší a těžší.

Za XX let zde bude státní dluh násobně vyšší, než dnešní.
Penzistů bude více, pracujících méně.
Mizející třída produktivních bude odsouzena k vyživování rostoucího počtu penzistů a neproduktivních (státních zaměstnanců, nezaměstnaných, neziskovkářů, ...) a ke splácení stále vyššího státního dluhu (jehož objem na jednu produktivní hlavu poroste exponenciálně).
V takové situaci si dítě nikdo nepořídí - vidíme to v EU a náhled do budoucna nám poskytuje Japonsko.

Ať si každý sám udělá představu, jak dlouho tuto strunu ještě půjde napínat.
Na vlastní zemi má každý zkreslené subjektivní názory - lepší je pečlivě si přečíst ten článek o Japonsku (jednak nás jeho osud čeká a jednak i kdyby ne, jeho kolaps nás drasticky zasáhne). A ať si každý sám za sebe zkusí odhadnout, jak se situace bude vyvíjet tam. Dnes dluh cca 250% HDP. Děti se nerodí. Důchodců přibývá. Mizející produktivní kupovali státní dluhopisy, rozrůstající se skupina penzistů je ale začíná prodávat. Řešení pomocí imigrace je nesmysl:
1) Do Německa přišel milion lidí a práci si našlo tak 50, zbytek bude rozpočet naopak dále zatěžovat
2) Japonsko má poblíž tak akorát Koreu a Čínu, země s obdobným demografickým problémem

Kdo si stále myslí, že problém neexistuje, nebo že je řešitelný nějakým administrativním rozhodnutím, je podle mne sakra optimista.
Každopádně by si měl ZNOVU a PEČLIVĚ přečíst ten odkazovaný článek o Japonsku.
A zamyslet se třeba nad tím, jak se asi bude vyvíjet důvěra investorů v Italské dluhopisy a banky poté, co se ty japonské (s asi tak 100x vyšší důvěryhodností) propadnou do propasti.

+41
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 13. 7. 2016 10:22

Hlavní zpráva onoho článku o Japonsku je, kam vede spoření na důchod a jak to vypadá, když je v důsledku toho slabá poptávka. Bohatí a spořiví japonští důchodci namísto, aby utráceli naspořené peníze, spoří dál. :-)

A v této situaci může snížit korporátní daně a zvýšit DPH jen úplný šílenec, kterým Abe zřejmě je.

-5
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK