Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

O melouny boj

| 30. 6. 2016 | Vstoupit do diskuze

Streamování hudby se stalo nedílnou součástí našich životů. Streamujeme při běhání, v práci, před spaním. Jenže zatímco si spokojeně broukáme, na pozadí zuří boj o každý cent.

O melouny boj

Když se řekne streaming, mnoho z nás asi jako první napadne YouTube, nabízející videoklipy, anebo Spotify, streamující audio obsah. Pamětníci si pak vybaví rozmach online rádií pár let zpátky. Historie streamingu ale sahá daleko do minulosti, konkrétně do dvacátých let minulého století, kdy americký generálmajor a fanda do elektřiny a rádiových vln George Owen Squier vynalezl systém přenosu zvukového signálu prostřednictvím elektrických kabelů. Vyhnul se tak použití rádií, která v té době představovala náročná a drahá zařízení. Jeho technologii „kabelového rádia“, později nazvanou Muzak, ještě donedávna používala řada hotelů a restaurací.

Mimochodem, vynálezce se prý inspiroval vědeckofantastickým románem Edwarda Bellamyho Looking Backward: 2000–1887 (Pohled z roku 2000 na rok 1887) z konce 19. století. V příběhu o muži, který usne a probudí se o víc než sto let později, se hlavní hrdina v jeden okamžik ocitne v „hudební místnosti“, v níž jsou nekonečné playlisty přenášeny uživatelům prostřednictvím telefonních linek. Každý si tak může kdykoliv vychutnat hudbu dle svých preferencí, což hrdina označuje za jeden z vrcholů, kterých mohlo lidstvo kdy dosáhnout…

Co je streaming

Streaming je alternativou ke stahování, obsah ale v tomto případě vždy zůstává v místě vysílání. V praxi na internetu rozlišujeme mezi takzvaným live a on-demand streamingem. V případě live streamingu se obsah přenáší živě, v reálném čase a všem stejný, uživatelé mohou maximálně „přepínat“ mezi jednotlivými médii – fungují tak třeba internetová rádia nebo televize. On-demand streaming, na jehož principu fungují YouTube či Spotify, je sofistikovanější. Uživatelé mají v tomto případě k dispozici databázi audiovizuálních produktů a sami si vybírají a pouštějí to, na co mají chuť, kdekoliv a kdykoliv se jim zachce, a třeba znovu a znovu dokola. Ještě před deseti lety nic podobného neexistovalo.

Alternativní možnosti přenášení hudby a videí k uživatelům od té doby podněcují fantazii zástupů inovátorů. Streaming ve své dnešní podobně, kdy si sami můžeme vybírat, co budeme poslouchat, se ale začal prosazovat až s nástupem stolních počítačů a rychlého internetu, téměř o sto let později. A sluší se zmínit, že i před prvním přehraným videem na YouTube tu byli průkopníci. Jejich práci sice neprovází nádech romantiky a steampunku jako Muzak Owena Squiera, ale nebýt jich, možná bychom stále pořizovali stojany na cédéčka, kupovali gigabajty na Ulož.to nebo se prostě těšili se na nedělní novácké Eso.

První streamovaný koncert na světě proběhl už 24. června 1993 v budově Xerox PARC v Kalifornii. Skupina vědců ten den diskutovala nad možnostmi nových technologií a jako důkaz toho, že fungují, živě přenášela koncert svých kolegů a kamarádů z firem Apple a Sun; kapela si říkala Severe Tire Damage. Štafetu následně začali přebírat další. Firma RealNetworks v dubnu 1995 vypustila do světa zvukový streamovací formát RealAudio, Microsoft po sérii několika pokusů o streamovanou televizi přišel v témže roce s přehrávačem ActiveMovie, o čtyři roky později představil svůj streamovací formát QuickTime i Apple. Adobe Flash, který se stal základním kamenem současného streamování, se ale začal rozšiřovat až okolo roku 2002. Tedy v době, kdy světu vládly vypalovačky, Napster a torrenty a hudební průmysl sčítal ztráty. Streaming měl být jejich spásou.

Záchrana na obzoru

Znělo to jednoduše a nadějně zároveň: Než by si uživatelé písničky nelegálně stahovali nebo kopírovali, budou si je přehrávat přímo na stránkách kapely. Pak ale někoho velmi líného napadlo jít ještě o krok dál. Proč chodit za každou kapelou až domů, když mohou být všechny na jednom webu? Odtud už byl jen krůček ke zrodu tří nejvýznamnějších streamovacích serverů současnosti – YouTube pro přehrávání videí vzniklo roce 2005, Spotify a SoundCloud pro streaming audia o rok, respektive dva později. Přehrání hudby na webu přestalo být příslibem v budoucnu koupeného lístku na koncert nebo prodaného alba. Zrodil se streamovací business. Jenže na něm zase vydělávali všichni, jen ne hudebníci a jejich vydavatelství. Dohodnout se s velkými portály na sdílení příjmů ale bylo přece jen snazší než chytat piráty.

Cesty, jak na streamované hudbě vydělávat, jsou dvě a jsou úzce propojené – provázat streaming s reklamou a přiřadit každému přehrání nějakou peněžní hodnotu. Část z obou se pak po dohodě producentů s majiteli portálů přerozděluje všem zainteresovaným. Nejdál v tomto ohledu zašlo Spotify: přehrávání nabízí pouze registrovaným uživatelům, které rozděluje na dvě skupiny. První neplatí nic, může poslouchat zdarma, ovšem v nižší kvalitě a s reklamou. Druhá skupina si službu předplatí paušálním poplatkem (nijak závratných 5,99 eura za měsíc), za odměnu pak dostává poslech ve vyšší kvalitě, bez reklam a ještě třeba s aplikací pro chytré telefony umožňující offline přehrávání.

Vyplatilo se – Spotify k letošnímu roku eviduje přes 75 milionů aktivních uživatelů, z nichž téměř polovina má službu předplacenou. Úspěšný model tak okoukávají ostatní – od listopadu 2011 funguje Google Play Music, loni v červnu vstoupila na trh služba Apple Music.

Nespokojená vydavatelství

Zní to jako pohádka s relativně dobrým koncem. Prodeje fyzických nosičů sice nadále klesají, klesá ale i počet nelegálně stažené hudby. Počet streamovaných přehrávání naopak raketově roste. Dokonce natolik, že se po desetiletích mění způsoby výpočtu světových žebříčků „prodejnosti“ – v Británii v roce 2012 vznikla Official Streaming Chart (dnes Official Audio Streaming Chart), americká prodejní hitparáda Billboard 200 zase od prosince roku 2014 zahrnuje do svých výsledků i on-demand streaming – tedy právě streaming z kanálů jako YouTube nebo Spotify, a to podle vzorce 1500 přehrání = 1 prodaný fyzický nosič. Obdobně do své metodologie zahrnul tento žebříček před jedenácti lety downloady, kdy prodeji jednoho fyzického nosiče odpovídalo deset legálních stažení z iTunes. „Na čele žebříčku tak dnes nemusí skončit nejprodávanější deska, ale průměrně prodávané album s extrémně populárním singlem, který sice posluchači dokolečka streamují na webu, ale alba se prodalo jen pár kusů,“ vysvětluje nový systém Petr Doupal, který zpracovává výsledky amerických hitparád pro hudební web Musicserver.cz.

Na hudbě, i té internetové, konečně vydělávají všichni. Tak proč nevládne spokojenost? Protože jde o peníze. A těch není nikdy dost. Nekonečná jednání mezi zástupci serverů a nahrávacími společnostmi jsou velmi ostrá a mnohdy končí ultimáty a vyhrůžkami. V roce 2007 nařídili představitelé Universal Music Group stažení skladeb všech umělců ze své stáje z YouTube a uspokojila je až dohoda, jejímž důsledkem byl o dva roky později vznik platformy Vevo, která v rámci YouTube nabízí streamy oficiálních videoklipů v perfektní kvalitě. Ty lákají prémiové inzerenty, vydělávají a provize se dělí mezi Google, který YouTube vlastní, a hudební vydavatelství. Jiný dlouholetý spor mezi americkou Národní asociací hudebních vydavatelů a Spotify vyústil v několikamilionovou pokutu za nevyplácené odměny, kterou soudy uložily serveru letos v březnu. Velkou trojku (Sony, Universal a Warner) uklidnilo, až když si sáhla na akcie. Major labely nyní vlastní mezi 18–20 procenty Spotify.

Článek vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. Kromě titulního rozhovoru se zlatou snowboardistkou Evou Samkovou v něm najdete třeba trochu jiný pohled na poslední cestu trabantího maniaka Dana Přibáně, analytický text o penězích v hudebním průmyslu nebo komentář Pavla Jégla o tom, jak komunisté zničili Svátek práce. A spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.

Objednávejte teď

Nespokojení muzikanti

„Potíže“ ale způsobují i samotní umělci, kteří stojí na začátku potravinového řetězce, a tak na ně po tom, co si každý vezme svůj více či méně spravedlivý díl, moc nezbývá. „Dělím si je na tři skupiny: ty, kteří ve streamingu vidí budoucnost, ty, kteří mají pocit, že z něj mají málo peněz, ovšem uvědomují si, že nemít svá díla ve streamovacích servisech by bylo chybou, a potom ty, kteří netuší, o co se vlastně jedná,“ říká Michal Koch z jednoho z nejvýznamnějších českých vydavatelství Supraphon.

Mezi nespokojence patřil i nebožtík Prince. Svá díla z YouTube i Spotify stahoval a znovu je tam vracel podle toho, jak se zrovna vyspal. To lídr Radiohead Thom Yorke je důslednější. Streamovacím serverům se postavil v roce 2013 a od té doby na Spotify nenajdete jedinou jeho sólovou skladbu. „Hudba by neměla být zdarma. Neměla by být ani levná,“ podpořila Yorkovu kritiku příliš nízké odměny za streaming, pohybující se v řádu centů, Jana Hunterová z baltimorské kapely Lower Dens. Názor už zřejmě přehodnotila – alba skupiny dnes totiž na streamovacích serverech najdeme.

Podobně svůj přístup nakonec změnili i někteří velikáni popmusic. Po dlouhém půstu postupně svolili k umístění svých diskografií na Spotify třeba Led Zeppelin, AC/DC nebo nejčerstvěji The Beatles, jejichž alba jsou dostupná „on-demand“ od loňských Vánoc. Co je k tomu vede? Pragmatizmus. Starší generace již dávno poslouchá jejich díla na deskách nebo cédéčkách a nebude to měnit, jejich potomci jsou ale cílovka, která se cédéčku vysměje, takže lepší vydělat alespoň něco než podporovat torrenty.

Názor některých bojovníků a bojovnic proti streamingu však, zdá se, zatím nezvrátili ani legendární Brouci. Nejnovější alba Adele a Taylor Swiftové na audio streamovacích serverech nenajdete. „Chcete naši hudbu? Musíte si ji zkrátka koupit,“ vzkazují obě zpěvačky. Důvody k bojkotu má každá z nich jiné: Swiftové vadí rozdíl ve výši odměny mezi přehráním uživateli, kteří mají službu předplacenou, a přehráním uživateli registrovanými na bezplatnou verzi. Tvrdí, že obě částky by měly být mnohem vyšší. Podle Adele streamování není vůbec vhodný způsob pro poslech hudby, prý je to jako kupovat výrobek na jedno použití.

Nespokojenost některých zpěvaček, zpěváků, kapel a dalších muzikantů vyústila v březnu roku 2015 ve znovuoživení norsko-švédské služby Tidal. Do té doby nepříliš podstatný streamovací server pro pár hi-fi nadšenců tehdy koupila ikona rapu a jeden z nejbohatších umělců vůbec Jay-Z s cílem změnit pravidla hry (a dopřát umělcům, co si zaslouží). Tidal vůbec nenabízí bezplatnou verzi, na oplátku ale máte jistotu, že víc peněz putuje přímo k umělcům. Aura „umělců pro umělce“ vypustila z procesu přerozdělování financí některé mezičlánky, mnohým z registrovaných muzikantů zajistila tři procenta akcií a společně s exkluzivitou obsahu měla u uživatelů navodit pocit luxusu. Nestalo se. Ani slavnostní spuštění, okázalé finále masivní kampaně, během něhož vedle sebe na jednom pódiu stáli Madonna, Jack White nebo Daft Punk, dodnes nepřesvědčilo k používání tohoto servisu víc než zhruba 600 000 uživatelů. Proti 40 milionům platících uživatelů Spotify je to plivnutí do moře. Není tedy divu, že jeden z propagátorů Tidalu rapper Kanye West nakonec odvolal, co velkohubě slíbil, a svou poslední řadovou nahrávku The Life of Pablo, která „nikdy, nikdy, nikdy nebude na Applu“ a kterou si fanoušci „budou moci koupit výhradně a pouze na Tidalu“, na streamovací servery umístil měsíc po jejím vydání.

Hrdinové i oběti streamingu

Popularitu streamovacích serverů a jejich pozitivní dopad na tržby přitom potvrzují i čísla. Label Warner Music Group nedávno zveřejnil statistiky prodeje za druhý půlrok 2015, podle kterých zisky ze streamování poprvé překonaly ty z prodeje legálních stažení. Výzkumníci z Joint Research Centre zase přišli se studií, podle které existence nahrávky na Spotify přímo úměrně snižuje její nelegální výskyt na pirátských webech.

Jedno je tedy jisté: Streaming překopává hudební průmysl od základů. Virální popularita videí jako Gangnam Style, Call Me Maybe nebo Harlem Shake, objev Justina Biebera prostřednictvím YouTube, to všechno definitivně změnilo pohled na úspěch. „To, že píseň se musí prodávat, aby se stala hitem, platilo naposledy tak kolem roku 2000,“ prohlásil bývalý editor Billboardu Bill Werde v jednom rozhovoru pro The New York Times. „Hity dnes vznikají bez jediné prodané desky, byznys se s tím ale dokázal vyrovnat,“ dodává.

YouTube, SoundCloud nebo třeba Bandcamp tak spustily nejen obchodní revoluci, ale taky revoluci autorskou. Prorazit může dnes každý, kdo má dobrý mikrofon a mobil. Právě tak se zrodila hvězda Justina Biebera a stovek dalších. Miliony ostatních se o to právě pokoušejí. Každý si může na internet zavěsit svou píseň, každý si může na internetu poslechnout jakoukoliv píseň, kterou kdokoliv jiný na internet zavěsil. Globalizace hudební knihovny bez hranic přináší vzrušující výsledky – egyptští mladíci napodobují rappera 50 Centa a dávají tak vzniknout svébytnému žánru world music 2.0, popová diva Beyoncé jednoho dne na YouTube zahlédne pouliční vystoupení tanečníků z Mosambiku a pár dní nato už jim kupuje letenky, aby se skupina stala součástí jejího nového videoklipu.

Existuje ale ještě jedna podstatná, ne-li nejpodstatnější skupina, které se streaming dotýká – uživatelé těchto služeb, posluchači. A ti si můžou mnout ruce. DJs-pouštěči na akcích bez skrupulí přepínají na SoundCloud nebo Spotify, aby uspokojili aktuální opilou prosbu žadonícího návštěvníka, takzvanou YouTube party si jistě zpestřil některý večer s partou přátel nejeden z nás. Lid už dnes není ohromen zázrakem přenosu audia nebo videa, zvykli jsme si, že můžeme mít cokoliv kdykoliv. A je nám úplně jedno, že nic z toho není naše.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK