Člověk, který chce po práci vypnout telefon, není flákač

Česká ekonomika sice patří ke třem nejrychleji rostoucím v Unii, Vladimíru Dlouhému to je ale málo a v rozhovoru pro MF DNES odhaluje brzdy, které ji zpomalují. Vedle smysluplné, i když neoriginální kritiky byrokracie vyjádřil prezident hospodářské komory i dva názory, které sice můžou pošimrat na bříšku úderníky uctívající kulty dřiny, jenomže stojí na vodě.

Dlouhý se – stejně jako Lenka Zlámalová a další konzervativní komentátoři – v rozhovoru chytá oblíbené figury když nevíš, sveď to na generaci Y: „Část mladé generace začíná myslet, že už není třeba tvrdě pracovat, že už není třeba ráno vstát a jít do práce,“ žaluje.

Kdykoliv se kriticky myslící člověk setká s takovým tvrzením, měl by zvednout transparent ZDROJ? Odkud víme, že ve srovnání s minulými generacemi opravdu přibylo mladých, kterým se nechce pracovat? Reagovali lidé v devadesátých letech, bájných časech českého kapitalismu, na zvonění pondělního budíku radostněji? Tvrdá data nám samozřejmě chybí. A vzpomínky na někdejší popularitu receptů na pohodlné zbohatnutí, ať už to bylo investování do Harvardských fondů nebo do kalifornských žížal, napovídají, že odpor k práci není generační záležitostí.

Hejtři z řad šedesátníků by si mimochodem občas měli připomenout, že lidé z takzvané generace Y jsou po několika pokoleních prvním, jehož příslušníci zatím nezažili zkracování pracovní doby nebo prodlužování zákonné dovolené.

Jak moc pracujete po práci?

Pro mě je padla zákonMůže se stát, že je potřeba, ale to jsou fakt výjimkyNení to časté. Ale telefon nesmím vypnout ani na dovolenéPravidelně dostávám úkoly po pracovní doběMobil a internet ze mě udělaly otroka

Hlasovat

Komárek byl na Dlouhého krátký

Méně klišovitý, a o to záludnější je tenhle Dlouhého komentář:

Pasáž si zaslouží hned několik poznámek. První je technologická. Když Dlouhý v osmdesátých letech pracoval pod Komárkem, dvě třetiny domácností v Československu neměly zavedenou telefonní linku. Těm s telefonem stačilo odejít do vinárny nebo na procházku a pro šéfa neexistovali. Na mobilu jste naproti tomu k zastižení kdykoliv a kdekoliv, nelze se zapřít a nestačí říct, že jste neslyšeli zvonění, protože po zmeškaných hovorech zůstává záznam.

Druhá poznámka je technologicky-kulturní. Večerní telefonát na pevnou byl a snad pořád je těžký kalibr, který by k řešení banalit zneužíval jen psychopat. Mobil není tak formální: volající si vždycky může volání omluvit tím, že kdyby volaný mluvit nechtěl, telefon si vypne. Ještě nevinnější škvíry, kterými práce prosakuje do soukromého života, vytvořil internet. Žoviální, ale přesto citelně naléhavou prosbu „tohle je docela zajímavý, mrknul bys na to?“ byste nejspíš neprojevili po telefonu, jenže na facebookovém chatu už to takové tabu není. Tabu se naproti tomu stává z odpovědi: „Rád, ale až v pondělí ráno.“

Třetí a nejdůležitější poznámka jde za argumentem konkurenceschopností. Tu totiž neohrožují lidé, kteří by odmítali po čtyřicetihodinovém pracovním týdnu řešit práci ještě v sobotu po telefonu. Ohrožují ji manažeři, kteří nejsou schopní všechno, co musí jejich tým vyřešit, vměstnat do těch čtyřiceti hodin, a ve zbytku nechat lidi obnovovat duševní a tělesné síly. Dokonce i z americké startupové scény znějí hlasy, že přepracování není hrdinství, ale průvodní jev neschopnosti, který navíc dál zhoršuje pracovní výkony.

Samozřejmě vždycky budou existovat obory, ve kterých nelze předpovědět všechny mimořádky. Rozplizlost hranice mezi pracovním a soukromým životem se ale netýká už jen špičkových chirurgů a kriminalistů, kteří se těší adekvátnímu ohodnocení a společenské prestiži. Ve stále větší míře se s ní potýkají podprůměrně placení lidé v profesích, kde nejde o život, třeba junioři v reklamkách nebo zaměstnanci městských příspěvkovek.

Hledej práci!

Nečekejte , že práce přijde za vámi!

Už vás to v práci zlobí a díváte se po jiné? Zkuste se rozhlédnout u nás. Nabídky práce ze všech úřadů práce a předních pracovních portálů na jednom místě!

Nabídky práce na Peníze.cz

Oč těžší regulace, o to důležitější kulturní změna

Nejsem si jistý tím, na kolik tenhle problém může řešit zákoník práce. Jednak nemyslím, že by jím šla efektivně regulovat soukromá komunikace dvou lidí, jako je neformální chat šéfa a podřízeného na Facebooku. Jednak se bojím, že kdyby efektivní byl, znamenalo by to další odliv pracujících z klasických zaměstnaneckých smluv se sociálními benefity na volnou nohu.

Změna, kterou potřebujeme, je kulturní. Musíme se postavit nebezpečnému předsudku, že je člověk, který chce mít po osmi hodinách práce klid od telefonátů, flákač. Není. Jen se odmítá vzdát namáhavě vybojovaného práva na oddělení soukromí a práce. Většina lidí bez něj nejen že nedovede spokojeně žít, ale – ačkoliv to může být pro zjevného workoholika Dlouhého překvapivé – ani dobře pracovat.