Třetí světová revoluce

Komentátor Jan Macháček poukázal na hypotézu, jejímž autorem je britský ekonom Anatole Kaletsky. Je-li pravdivá, pak nedávná finanční krize bude mít ještě dohru. Možná přichází zásadní změna přístupu k hospodářské politice. A nejen to: mění se i názor na demokracii. Kaletsky vzpomíná na přelom 60. a 70. let, kdy zklamání z politiky bylo doprovázeno deziluzí ze západního ekonomického systému. Sedmdesátá léta přinesla vzestup terorismu (levicového, neofašistického i nacionalistického), vysokou inflaci a nezaměstnanost.

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autor knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nejčerstvější Kohout nyní i jako audioknížka

Pro naše čtenáře navíc se speciální slevou!

Do internetového knihkupectví se dostanete klikem na obrázek – napřed si z něj ale opište slevový kód, bude se vám hodit.

„Měli bychom se dívat na dnešní zmatky jako na předvídatelnou odezvu na selhání konkrétního modelu globálního kapitalismu v roce 2008. Soudě podle historických zkušeností, pravděpodobným výsledkem může být nejméně deset let myšlenkového hledání a nestability. Konečným výsledkem by mohl být nový obecně přijímaný názor na politiku i ekonomii.“

Kaletsky připomíná F. D. Roosevelta a jeho New Deal (tedy Novou smlouvu – obvyklý překlad Nový úděl je chybný), dále Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, neboť v 80. letech došlo k jiné změně společenského konsensu. A jak by podle jeho názoru měla vypadat Nová smlouva pro dnešní dobu?

„Ve světě charakterizovaném nejistotou a nepředvídatelností je třeba revidovat ekonomické teorie předkrizového období: racionální očekávání, efektivní trhy, neutralitu peněz. Politici musejí zvážit ideologie vybudované na tržně fundamentalistických předpokladech. Ty zahrnují nejen finanční deregulaci, ale také nezávislost centrálních bank, oddělení měnové a rozpočtové politiky a předpoklad, že konkurenční trhy nevyžadují vládní zásahy.“

Nešlo o Roosevelta ani o Reagana

Tolik Anatole Kaletsky. Možná zní přesvědčivě, ale co když mu chybí ještě trochu vyšší nadhled? Rooseveltova ani Reaganova politika přece nepřinesly ten největší zvrat v historii kapitalismu. Ten úplně největší přelom přišel mnohem dříve. Zásadní změna, jejíž následky cítíme dodnes, nastala v roce 1873. Tehdy začala Velká deprese, světová hospodářská krize, která v různých částech světa trvala až do roku 1896.

V Ďáblově slovníku ekonomie a financí uvádím, že přízvisko „Velká“ obdrží každá hospodářská krize, která se současníkům zdá neobvykle hluboká a dlouhá. Prozatím známe tři krize s přízviskem „Velká“:

• Velká deprese roku 1873: v důsledku této krize vzrostla popularita marxismu a komunismu jako prostředku pro ukončení kapitalistického chaosu a nastolení nového světového pořádku.
• Velká deprese roku 1931: rok 1929 je sice známější, ale v Evropě byla krize nejvážnější o dva roky později. V jejím důsledku vzrostla v Německu popularita nacionálního socialismu jako prostředku pro ukončení kapitalistického chaosu a nastolení nového světového pořádku.
• Velká recese roku 2008: po předchozích špatných zkušenostech bylo slovo „deprese“ nahrazeno slovem „recese“. (Nepochybně podstatný pokrok.) Její plné důsledky zatím nejsou zcela zřejmé, ovšem ozývají se četné silné hlasy, že je třeba ukončit kapitalistický chaos a nastolit nový světový pořádek.

Co bylo příčinou první Velké deprese? Německo porazilo Francii v roce 1871 a nechalo si zaplatit válečné reparace v hodnotě zhruba třetiny svého hospodářského produktu. Takovýto přísun financí vedl k epickému investičnímu boomu, po němž následoval neméně epický burzovní krach, bankovní krize, nezaměstnanost a tak dále. Příčinou utrpení tedy nebyl kapitalistický chaos, nýbrž extrémní zásah státu v oblasti financí. Podobně lze ukázat, že nástupu nacismu v Německu předcházely státní zásahy v podobě nejhorších omylů měnové politiky: nejprve hyperinflace po roce 1920, o deset let později křečovitá neochota vzdát se uměle vysokého kurzu zlatem kryté říšské marky. Právě tak i krize roku 2008 byla způsobena chybami států a centrálních bank.

Po první Velké depresi následovala komunistická revoluce. Po druhé Velké depresi přišla nacionálně socialistická revoluce. Přijde po Velké recesi také nějaká světová revoluce? Možná ano. Ale jak bude vypadat?

Demokratura

Švédský spisovatel, novinář a kritik totalitních režimů Vilhelm Moberg přišel v roce 1965 s pojmem „demokratura“, což je kombinace demokracie a diktatury: „V demokratuře existují všeobecné svobodné volby, formálně i svoboda projevu, ale politiku a média ovládá establishment, který povoluje jen určité názory. Občané jsou vychováváni v přesvědčení, že mají úplný a objektivní obraz reality. Represe nepohodlných názorů je dobře skrytá; svobodná a otevřená debata je přiškrcená. Společným rysem těchto společností je, že většina občanů si ani neuvědomuje, že žijí v demokratuře.“ Kaletského představa o blízké budoucnosti perfektně zapadá do schématu boje proti kapitalistickému chaosu za nový společenský řád. Pokud jde o demokraturu, hlasy požadující omezení svobody projevu jsou stále silnější. Jestli takto bude vypadat třetí světová revoluce, nečekají nás veselé časy.

Užívejme si svobodu, dokud ji máme.

Psáno pro Lidové noviny