Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Iniciativa Vollgeld: Dobré téma, nulové pochopení

Tento rok proběhne ve Švýcarsku lidové referendum na téma tvorby nových peněz. Jedná se o velký úspěch kampaně Vollgeld Initiative; o čem konkrétně se bude hlasovat a na základě jakých argumentů?

Že moderní finanční systém není úplně nejzdravější, je minimálně od roku 2008 obecně známá věc. Daný rok byl zlomový nejen na burzách a v bankovních rozvahách, ale i v ekonomickém myšlení. Do té doby se o podstatu peněz a jejich ekosystému nezajímal prakticky nikdo mimo sféru akademiků a lidí typu Peter Schiff. Po roce 2008 přichází změna: v Americe se do žebříčku bestsellerů dostává End the Fed Rona Paula – kdo by na přelomu století bral vážně knížku volající po zrušení nejmocnější centrální banky světa? Vzniká a po celém světě se rozšiřuje elektronická měna bitcoin (jenž měl své předchůdce v podobě „ecash“ a „e-gold“, kterým ovšem nehrál do karet strach z následků největší finanční krize od světové hospodářské krize). A v neposlední řadě se objevují i hnutí požadující zásadní přeměnu peněz a finančního systému.

Ve Švýcarsku se v posledních letech objevila taková hnutí hned dvě. První, které se jmenovalo Zachraňte naše švýcarské zlato uspořádalo v roce 2014 neúspěšné referendum, které mělo zavázat švýcarskou centrální banku k nákupům zlata, aby drahý kov tvořil alespoň pětinu její rozvahy.

Druhým hnutím s cílem proměnit švýcarský peněžní systém je iniciativa Vollgeld, které se během necelých dvou let podařilo nasbírat přes sto tisíc podpisů, opravňujících vyhlášení celonárodního referenda, které se bude konat letos (termín zatím vyhlášen nebyl). Pojďme se s ním tedy blíže seznámit.

Moc občanům! (Těm v centrální bance)

Vollgeld lze přeložit jako „plnohodnotné peníze“. Jedná se tedy snad o druhý pokus provázat měnu s drahým kovem? Ve Švýcarsku by se koneckonců nejednalo o žádné velké překvapení – švýcarský frank byl kryt ze čtyřiceti procent zlatem až do roku 2000, kdy byla tato vazba v referendu zrušena. Švýcarský frank byl tudíž kryt zlatem o téměř třicet let déle než americký dolar, což ve spojitosti se striktním bankovním tajemstvím učinilo ze Švýcarska finanční velmoc a zemi s jedním z nejvyšších životních standardů na světě.

Iniciativa Vollgeld ale po návratu zlatých časů nevolá; problematiku krytí v podstatě neřeší vůbec. Recept iniciativy lze stručně shrnout takto: vezměme komerčním bankám moc tvořit nové peníze prostřednictvím úvěrů a dejme ji centrální bance. Ačkoli Vollgeld budí dojem lidového požadavku ve stylu „vraťte nám kvalitní peníze“, ve skutečnosti je požadavkem na silnější regulaci a centralizaci, která se pomalu vyrovná zmíněnému odklonu od zlata z přelomu století.

Frank suverén

Jedním z hesel užívaných v rámci iniciativy je Ano pravému franku. Pravým frankem je přitom myšlen takový, který je plně krytý oběživem – bankovkami nebo mincemi. Podle autorů iniciativy je totiž jedním z největších problémů dneška skutečnost, že na účtech v komerčních bankách jsou peníze pouze ve virtuální podobě, zatímco míra krytí oběživem dosahuje pouhých pár procent. Autoři iniciativy toto chtějí změnit následovně – komerční banky budou moci poskytovat úvěry pouze stoprocentně kryté oběživem. A oběživo smí tvořit pouze centrální banka. Švýcarský frank tak bude suverénní měnou – termín užívaný autory iniciativy a jejich britskými kolegy, kteří na ostrovech usilují o to samé.

U Britů se na chvilku pozastavme. Tamní organizace Positive money, která je předlohou švýcarské organizace Monetäre Modernisierung (ta stojí za iniciativou Vollgeld), má na svých stránkách hromadu informačních materiálů popisujících, čeho chtějí ve Velké Británii, Švýcarsku a případně i dalších zemích dosáhnout. V dokumentu nazvaném Creating a sovereign monetary system například uvádějí (str. 13):

V systému suverénních peněz je centrální banka schopna vytvářet peníze, které zasílá vládě, aby je utratila v reálné ekonomice. Žádná domácnost nebo firma se tak kvůli tomuto procesu nemusí zadlužit. […] Je tudíž možné mít ekonomický růst bez současného navyšování úrovně soukromého zadlužení a rizika finanční krize.

Ano, čtete správně – „výhodou“ tohoto systému je přímé financování vládních výdajů penězi vytvořenými z ničeho. Jedná se o měnovou politiku Zimbabwe. Komické pak je, že o stránku dále je uvedeno:

Přímá tvorba peněz, které budou utraceny v reálné ekonomice, má přímý benefit pro ty, kdo obdrží nové peníze, avšak žádné negativní náklady u zbytku společnosti (pokud není peněz vytvořeno příliš s důsledkem inflace).

Autoři tohoto výroku zjevně žijí v pohádkovém světě. Každá nově vytvořená libra, ať je utracena kým chce, vždy proporcionálně snižuje kupní sílu všech ostatních držitelů peněz v dané ekonomice. Nově vytvořené peníze totiž nezvyšují množství dostupných statků a ten, kdo se k penězům dostane jako první (jedno jestli půjčkou od centrální banky nebo vládní dotací), získává část omezených statků na úkor ostatních (kteří tento efekt pocítí na zvýšených cenách a nižší kupní síle). Množství nově vytvořených peněz ovlivňuje pouze míru tohoto efektu; efekt samotný je ale v chodu od první vytvořené libry. Nemluvě o tom, že přímé financování fiskálních výdajů centrální bankou snad nikdy v historii nebylo doprovázeno umírněností (srovnejte Maďarsko 1946, Jugoslávie 1992–1993, Zimbabwe 2004–2009).

Pro pořádek pouze uveďme, že jedna z představitelek švýcarské iniciativy Vollgeld v nedávném rozhovoru myšlenku financování fiskálních výdajů centrální bankou také podpořila, když uvedla, že

[p]olitici rozhodnou, jak budou nové peníze využity, nebudou ale moct ovlivnit, kolik peněz bude do ekonomiky utraceno či půjčeno.

Stoprocentní rezervy… ale čeho?

Za hlavní problém je autory iniciativy označován systém částečných rezerv, kdy komerční banka v současnosti není povinna držet víc než pár procent z hodnoty vkladů v oběživu. Toto by vskutku hlavní problém byl, kdyby oběživo samotné bylo kryto vzácnými aktivy, jako jsou drahé kovy. V případě krytí peněz státními dluhopisy (a dolary, které jsou ovšem také kryté státními dluhopisy) je však nutno pohlédnout o stupínek výš: problém není krytí vkladů, ale krytí peněz samotných! Státní dluhopisy lze totiž množit mnohem jednodušeji než dolovat drahý kov ze země – obzvláště pak, má-li stát zajištěný jejich odkup ze strany centrální banky (jak jinak než za nově vytvořené peníze).

Iniciativa Vollgeld vzdaluje debatu o finančním systému od problémů skutečných k problémům domnělým. Nadcházející švýcarské referendum je tudíž promrhaným potenciálem, kdy stejně jako v nedávném referendu o zlatě mohly zaznít myšlenky hodné šíření, místo nich ale zazní ekonomické pohádky o podlém soukromém sektoru a všemocné a všedobré centrální bance. Že ta samá centrální banka stojí na vrcholu pyramidy současného finančního systému a potíže posledních let se nedějí bez jejího vědomí a přičinění, zůstane nevyřčeno. 


Úvodní obrázek z archivu Vollgeld Initiative
Josef Tětek

Josef Tětek

Autor pracuje jako analytik, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě, kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institut, člen správní rady Liberálního institutu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 96 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 10. 2. 2016 09:00

Já bych zkusil takovou malou anketu :-)
Kdo souhlasí, že pan Fuld je popleta s absencí logického myšlení, ať klikne na plus.

+51
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Richard Fuld | 9. 2. 2016 18:42

Z článku je patrné, že koncept suverénní měny v daném švýcarském pojetí není nic, co by zasloužilo nějakou podporu. Na druhé straně z článku plyne jakási nostalgie penězi krytými zlatem. Třetí závěr je, že současná FIAT měna není také to pravé ořechové. Údajně proto, že není vůbec ničím kryta. A to je omyl, na který je třeba poukázat.

Současné peníze jsou kryty velmi dobře. Dokonce bych řekl, že lépe než peníze kryté zlatem. Každá současná existující koruna je někým držena a současně někým jiným dlužena. Prostředníkem, resp. evidenčním místem o těchto skutečnostech je banka. Takže někdo má peníze v bance a někdo jiný tytéž peníze bance dluží (to plyne z principu, jakým současné peníze vznikají). Současné peníze lze z hlediska jejich krytí rozdělit na dvě skupiny, podle toho, kdo je dluží. Pokud peníze bance dluží soukromý subjekt, pak jsou tyto peníze spojeny s nutností dlužné peníze v budoucnosti splatit. To má za následek, že dlužník bude aktivně (sám od sebe) dělat něco, čím získá peníze na splacení dluhu, protože pokud dluh nesplatí, vyloučí se ze společnosti jako bankrotář. Toto je hlavní princip krytí současné měny, existence dlužníků, kteří peníze, které vy máte, oni dluží a aby dlužníci mohli získat peníze na splacení svých dluhů, musí podnikat, pracovat, něco produkovat a nabízet to na trhu k prodeji. Tím je de facto v čase zajištěna nabídka statků a služeb pro ty, kteří peníze drží. Je tak systematicky zajištěna kupní síla peněz. Tento princip spočívající v existenci nutnosti sehnat peníze na splacení dluhů samozřejmě obdobně funguje i pro ty, kteří peníze mají a žádné nedluží, protože se logicky nechtějí dostat mezi ty, kteří by peníze pouze dlužili.

Kromě uvedeného principu jsou současné peníze, kryty i majetkem, který dlužníci ve prospěch bank při sjednání půjčky zastavili. Současné peníze jsou tak kryty nikoli jedinou komoditou, nýbrž zastaveným majetkem obecně, který ostatně může být v některých případech i to zlato. K přechodu na krytí měny zlatem by tak v podstatě postačovalo, pokud by banky ke krytí úvěrů požadovali po dlužnících jako zástavu pouze zlato. Jak by takový přechod na „zlatý standard“ dopadl, kdyby ho banky skutečně uplatnili, je otázkou. Osobně si myslím, že ne dobře.

A pak je tu druhý případ, kdy dlužníkem banky je emitent státních dluhopisů, tedy stát. Ten neposkytuje bance žádnou zástavu a jeho snaha o získání peněz na splacení státního dluhu by vedla pouze k zvýšení výběru daní. Splácení státního dluhu by tak zjevně negativně dopadalo právě na držitele, popř. příjemce peněz, případně držitele jiných aktiv, jako jsou např. nemovitosti. I toto ukazuje, že lepší je netrvat na tom, aby stát své dluhy platil, protože na to mohou občané nebo firmy sídlící v daném státu jen doplatit. A jsme opět u nutnosti respektování základního kamene peněžního systému, tedy bezrizikovosti státních dluhopisů (v rovině kreditního rizika).

No a švýcarské referendum spočívá (zjednodušeně řečeno) ve snaze zavést jako jedině existující peníze ty „státní“, tedy ty pocházející z prodeje státních dluhopisů, tedy peníze, které nejsou kryty žádnou zástavou a peníze, jež jsou spojeny se státním dluhem, jehož splácení přináší převážně jen problémy.
Samozřejmě lze namítnout, že státní dluh je kryt státním majetkem. To je sice pravda, ale v ČR bych byl s tímto tvrzením opatrný.

-13
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK