Otesánek ztrácí apetýt. Co se to v té Číně děje?

| 28. 1. 2016

Od Nového roku finanční svět upírá s obavami oči k Číně. Opět. Co se to v druhé největší světové ekonomice právě děje? Proč rostla v roce 2015 nejpomaleji za uplynulé čtvrtstoletí? Proč tam padají burzy?

Otesánek ztrácí apetýt. Co se to v té Číně děje?

Dokonce i investorská těžká váha George Soros má za to, že situace v Číně má potenciál přivést svět na pokraj dalšího ekonomického hroucení, podobného tomu z roku 2008. Je to možné? Zkusme vystihnout podstatu čínských trablů. Protože jedině tak lze na závažné otázky hledat odpovědi, které se budou opírat o skutečnost, a ne o šum. A šumu je ve zprávách o ekonomickém stavu Číny opravdu hodně.

Zestárne dřív, než zbohatla?

Čína právě prožívá vyvrcholení desetiletí probíhajícího demografického trendu. Podíl obyvatelstva v ekonomicky aktivním věku na celkové populaci je právě teď na své nejvyšší úrovni. Dál už bude jen klesat. Může za to nadcházející stárnutí čínské populace. Půjde o jeden z nejdramatičtějších případů populačního stárnutí, jaký lidské dějiny pamatují. Demografické prognózy tohoto typu jsou vysoce spolehlivé. Číně opravdu hrozí, že „zestárne dřív, než stačila pořádně zbohatnout“.

Ne že by Čína nebohatla. Do třetice všeho dobrého. Velký skok vpřed a Kulturní revoluce, dva dřívější pokusy tamních kormidelníků o vytvoření svébytného sociálního modelu ztroskotaly. Napotřetí se Peking inspiroval Peking v mnohem větší míře na Západě. Úspěšně. V roce 1978, kdy s tržně orientovanými reformami začal, zaostával čínský hrubý domácí produkt přepočtený na obyvatele za totožným ukazatelem v takových zemích, jako je Pákistán, Indonésie, Thajsko nebo Indie. Dnes je násobně převyšuje. A zatímco v 80. letech přispívala země ke světovému růstu průměrně desíti procenty, v 90. letech už to bylo takřka jednou pětinou a v prvním desetiletí nového milénia dokonce zhruba čtvrtinou. Během této historicky ojedinělé hospodářské expanze se z pout chudoby vymanilo 600 milionů Číňanů.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Demografická dividenda

Klíčovým zdrojem čínské ekonomické expanze je právě popsaný demografický trend. „Politika jednoho dítěte“, uvedená také v roce 1978, vedla k tomu, že se na nějaký čas výrazně zvýšil početní stav ekonomicky aktivní populace v porovnání s populací ekonomicky neaktivní – dětmi a starými lidmi. Dá se říct, že Čína několik desetiletí čerpala „demografickou dividendu“.

V roce 1978 byl početní stav ekonomicky aktivního obyvatelstva 550 milionů, dnes je to zhruba dvojnásobek. Tento nárůst stlačoval v uplynulých dekádách cenu práce. Vždyť v posledních čtyřiceti letech se na čínském pracovním trhu ocital každý jeden měsíc v průměru víc než milion nových pracovníků. Je také zřejmé, že za takové situace nemohl vlastně žádný z nich pomýšlet na jakkoli výraznější růst mezd, navzdory závratnému růstu hospodářství. Každý byl nahraditelný deseti dalšími.

Co víc, nemalou část svého mizerného výdělku Číňané navíc ještě „ukládali na horší časy“. V podstatě museli. Nemohli se spolehnout na stát jakožto zaopatřovatele ve stáří. A poté, co jim ten samý stát v podstatě zapověděl mít více než jedno dítě, už ani na své potomstvo. Na druhou stranu, to, že měli méně děti, nejčastěji jedno, jim umožnilo investovat do daného potomka více času, peněz či energie, což podpořilo poměrně svižný růst vzdělanosti napříč mladou čínskou populací.

Soumrak hybridů

Aby toho nebylo málo, peníze, které si Číňané ukládali na „horší časy“, nebyly nijak štědře úročeny. Například v podstatné části prvního desetiletí nového milénia čelily vklady čínských domácností dokonce záporné úrokové sazbě. Peking tak striktními regulacemi bankovnictví (čínskému bankovnictví dominují čtyři velké státní banky), krajně potlačujícími tržní principy, v podstatě dosáhl stavu, kdy domácnosti vlastně z nemalé části dotovaly podnikovou sféru. Nízké, případně negativní úroky totiž pochopitelně neznačí jen nízké zhodnocení vkladů, ale rovněž vysoce příznivé podmínky při získání úvěru. Úspory řadových Číňanů se prostě měnily v investice tamních podniků za nevídaně výhodných podmínek (z hlediska těch podniků a vlády, samozřejmě), což jen dále podpořilo hospodářský rozmach.

Výhodné úvěry přitom čerpají zejména takzvané státem vlastněné podniky. Často jde o hybridy, které na první pohled působí jako tržní subjekty, například se s jejich akciemi obchoduje na burze v Šanghaji, Šen-čenu nebo Hongkongu, ovšem rozhodující slovo v jejich řízení má stejně stát. Ať už na centrální nebo místní úrovni. Stát je protežuje i jinými způsoby než jen přednostním přístupem k extrémně výhodnému úvěru, například dotacemi nebo nízkými daněmi. Navzdory tomu ekonomická výkonnost těchto podniků dlouhodobě zaostává za výkonem firem soukromých.

Polostátní podniky zvlášť těžce zasáhla nedávná globální finanční krize. Soukromé čínské firmy ji takřka nepocítily, ziskovost „hybridů“ ale začala povážlivě klesat. V náročných časech se zkrátka v plné nahotě ukázaly nedostatky jejich formy. Tyto nedostatky jsou podobného rázu, jaké známe z firem československého socialismu. Plynou kromě jiného z nedostatku tržního tlaku na růst produktivity, z neexistence tvrdého rozpočtového omezení, z obsazování klíčových pozic v těchto podnicích na základě politického klíče či ve sledování jiných než ekonomických motivů při rozvoji nebo investicích.

Pohon na „směšný peníz“

Pokles zisků státem vlastněných podniků v porovnání se soukromým sektorem byl neklamným znamením toho, že se čínský stroj, řízený v duchu státního kapitalismu, zadrhává. Až do té doby ovšem fungoval brilantně. Od poloviny 80. let proudily z chudého vnitrozemí miliony lidí do měst a pobřežních oblastí na východě země. Přidávaly tam svoji ruku k dílu za směšný peníz, a umožnily tak rychlý rozkvět průmyslu. Z přílivu lidí z vnitrozemí a z venkovských oblastí těžily kromě státem vlastněných podniků také firmy soukromého sektoru, jejichž počet narostl během privatizace 90. let. Investory z celého světa, jemuž se Čína v 80. a 90. letech otevřela, lákala levná práce v této rodící se „továrně světa“. Na nejvyšší obrátky jel čínský stroj od roku 2001, kdy země vstoupila do Světové obchodní organizace, až do doby, než se projevil nepříznivý vliv světové finanční krize.

Dluhové steroidy

Právě s příchodem finanční krize se započal negativní proces, se kterým se Čína snaží vypořádat doposud a který se nejnověji projevil aktuálními burzovními propady.

Trend citelného poklesu ziskovosti státem vlastněných podniků v době nastupující finanční krize se Pekingu podařilo do roku 2010 zvrátit. Pomocí jejich ještě vydatnějšího protežování. V roce 2013 celých 62 procent malých a středních firem soukromého sektoru nečerpalo vůbec žádné bankovní půjčky; zato státem vlastněné podniky získávaly s posvěcením místních vlád i samotného Pekingu úvěr za ještě velkorysejších podmínek než před krizí, jen to jim pomáhalo držet se nad vodou. Vůbec, nebýt protežování ze strany vlády, státem vlastněné podniky by byly v červených číslech dost možná i v letech před krizí. Z toho ovšem plyne jediné. Čínská ekonomika už dlouhá léta plýtvavě jede na dluhových steroidech, po roce 2007 ještě intenzivněji. To se zkrátka musí někde projevit.

Podnikový dluh činí v současnosti v Číně 125 procent hrubého domácího produktu. Celkový čínský dluh, kam se počítá také souhrnný vládní dluh a dluh domácností, je sice nižší než třeba v Japonsku nebo USA, ale právě podnikový dluh jako takový je naopak vyšší. Vysoký – alespoň vzhledem k souhrnnému vládnímu dluhu – je také dluh místních vlád, neboť ten v Číně tvoří 70 procent právě souhrnného vládního dluhu. To není náhoda. Místní vlády získaly během uplynulých čtyřiceti let reformního vývoje určitou míru nezávislosti na pekingském centru. Místní političtí pohlaváři chtějí být úspěšní, chtějí se centru zalíbit, chtějí prestiž, moc a peníze. Čím zřetelněji se regionu, jemuž vládnou, hospodářsky daří, čím nižší míru nezaměstnanosti takový region vykazuje a podobně, tím jsou úspěšnější. Místní vládci tedy mají silnou motivaci stavět na nohy místní státem vlastněné podniky, které by se na normálně fungujícím trhu musely už dávno zhroutit. A na nohy je mnohdy staví – jak jinak – s pomocí dluhu.

Stát, který si dluží

Místní vlády a místní státem vlastněné podniky tedy vytváří poměrně těsné svazky. Podniky jsou nadopovány dluhem, který zatím pomáhá skrývat jejich obrovskou nehospodárnost. Pekingu, který si ekonomickou neefektivitu lokálních koalic uvědomuje, se sice občas podaří nějaký takový svazek přestřihnout, ale v zásadě se stále jede v kolejích plýtvání a ekonomické iracionality. Status quo pomáhá udržovat i personální provázanost. Někteří šéfové klíčových státem vlastněných podniků například současně zasedají v ústředním výboru komunistické strany.

Dluh státem vlastněných podniků a místních vlád rychle narůstá. Je jím totiž třeba skrývat stále nápadnější ekonomickou neefektivitu. K té přispívá i postupné dočerpávání levné pracovní síly z venkova a související tlak na růst mezd v čínských podnicích. Navíc probíhá zmíněný demografický obrat. Čínu čeká dramatické stárnutí. Staří lidé pochopitelně nespoří tolik jako ti ve středním věku. Je třeba je zaopatřit. Zdroj levných prostředků na investice – úspory čínských domácností – se tedy bude v nadcházejících letech a desetiletích ztenčovat. To vše povede k dalšímu zrychlení nárůstu dluhu. Pokud se tedy Peking neuchýlí k dalším zásadním tržně orientovaným reformám. Prosazování tržních principů na úrovni místních vlád a státem vlastněných podniků nebude nic snadného, neboť tamní zájmové koalice jsou takovou změnou značně ohroženy.

Situaci ovšem zmírňuje fakt, že místní vlády a státem vlastněné podniky dluží státním bankám. Je to tedy tak trochu, jako by levá ruka dlužila pravé. Nicméně rychlá akumulace vysokého dluhu je známkou obrovských neefektivit v dané ekonomice a jejího budoucího citelného zaostávání za potenciálem. Právě toho se globální investoři začínají v Číně obávat. Také vnímají, že neefektivní státem vlastněné podniky vytlačují ty efektivní soukromé. Navíc si uvědomují, jak tíživě na zemi může dopadnout demografické stárnutí. Ostatně nedaleké Japonsko, taktéž stárnoucí, stagnuje už nějakých 25 let.

Delikátní manévr

Ale ani rychle rostoucí dluh by ještě nemusel být problém. Kdyby rychle rostla celá ekonomika. Jenže její závratná, dvouciferná expanze se vyčerpala. V roce 2015, jak ukazují data, rostla tempem necelých sedmi procent, nejpomaleji za poslední čtvrtstoletí. Zdražování práce, způsobené stále horší dostupností nejlevnějších pracovníků z venkovských oblastí a současně probíhajícím snižováním „demografické dividendy“, si prostě vybírá svoji daň. Stejně jako nehospodárnost státem vlastněných podniků. Peking tak reaguje snahou o uskutečnění delikátního manévru: snaží se změnit samotnou podstatu čínského ekonomického modelu. Jde mu o oslabení závislosti země na investicích a exportech, kde dosud těžil z levného financování a levné pracovní síly, a naopak o posílení kupní síly čínského obyvatelstva a jeho spotřebitelských výdajů. Zjednodušeně řečeno, úspory Číňanů už nemají nepřímo spolufinancovat přerod čínského hospodářství ze zemědělsky na průmyslově orientované jako v uplynulých čtyřiceti letech. Číňané si naopak za své úspory mají kupovat to, co tamní průmysl – již poměrně rozvinutý – vyrábí. A tím podporovat další rozkvět tohoto průmyslu a současně vzestup terciární sféry – sféry služeb. Svoji logiku to má a do určité míry se to i daří. Například sektor služeb v Číně rapidně roste, byť tento růst nelze brát bez špetky pochyb. Do sféry služeb se řadí i finance či reality, což jsou sektory náchylné k neudržitelnému nafouknutí prostřednictvím dluhové bubliny. Průmysl naopak oslabuje. To děsí svět a zvláště země typu Austrálie, které do Číny ve velkém vyvážejí suroviny. V uplynulých letech si už zvykly na vítanou přítomnost čínského průmyslového Otesánka, který den co den zapijí tuny cementu kvanty barelů ropy. Otesánek ale ztrácí apetýt.

Popsaný delikátní manévr se Pekingu daří jen částečně, neboť – zjednodušeně řečeno – slábnoucí příjem z exportu či průmyslové výroby není v uspokojivé míře nahrazován příjmem ze spotřeby domácího obyvatelstva, ať už jde o spotřebu zboží či služeb. To, že tento příjem není uspokojivý, Peking nepřímo přiznal devalvací čínské měny – renminbi – loni v srpnu. Globální investoři si to vyložili, jako by Peking řekl, „export stále naléhavě potřebujeme, přechod na ekonomiku opřenou o spotřebu nejde tak, jak jsme si představovali“. Přitom jedním z důvodů, proč rychle mizely peníze z exportů a proč musel Peking devalvovat, je skutečnost, že čínská měna je stále do určité míry navázaná na dolar, který posiluje. Táhne s sebou i renminbi, což činí čínské exportéry méně konkurenceschopnými na zahraničních trzích. Peking se rozhodl jednat – devalvovat nadhodnocené renminbi a ulevit vývozcům. Čínský dovoz měnové politiky z USA, byť částečný, totiž znamená, že s probíhajícím americkým zpřísňováním měnových podmínek se zpřísňují měnové podmínky také v Číně. Proto loňské i letošní otřesy na čínských burzách souvisí kromě stavu samotné čínské ekonomiky také právě s aktuálně zpřísňovanou měnovou politikou americké centrální banky.

Nervozita je namístě

Shrneme-li, čínští kormidelníci po čtyřiceti letech vědí jedno. Trh je fajn. Trh není fuj, jak kázal velký Mao. Ale jen tehdy, „když se daří“. Jako po většinu doby z těch uplynulých čtyř dekád. Ekonomové přitom po celá ta růstová léta jen zírali, jak perfektně zasnoubení trhu a plánu funguje. Jenže závratný růst z nízké základny se vyčerpal. Má-li se čínská ekonomika dál rozvíjet, musí na kvalitativně vyšší stupeň. Stává se z ní tedy složitější, se světem propojenější mechanismus. Ten je z povahy věci obtížnější řídit. O to v Číně teď v podstatě jde: Peking v uplynulých desetiletích uřídil poměrně prostou ekonomiku; dokáže ji řídit i v její složitější podobě? Lépe řečeno, dokáže i nadále postupně a opatrně začleňovat do ekonomiky tržní principy a zároveň nedopustit vzedmutí destabilizačních tendencí, ať už ekonomických, nebo dokonce politických a společenských?

Globální Investoři stále věří, že ano. Zvládá to přece od 70. let. Proto má každý náznak, že se Pekingu nedaří podle představ – ať už jde o srpnovou devalvaci či o nynější zmatečně působící snahu zamezit burzovnímu pádu –, tak dalekosáhlý neblahý dopad. Zvyšuje totiž riziko, že zdárné čínské zasnoubení trhu a plánu bylo jen anomálií. To by znamenalo, že může skončit fiaskem. Fiaskem, které snadno vyústí třeba i v závažný politický otřes, v obrovské ekonomické ztráty. Nejde nyní zkrátka o nic menšího než o to, zda je čínský ekonomický model, vlastně obří sociální experiment, tím, čím se dosud zdál být. Nervozita je plně namístě. 


Vyšlo na Roklen24.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 28. 1. 2016 15:22

No... OK, ale předpokládám, že rozumíte, že totéž platí o státním pivovaru, síti čerpacích stanic, drahách, poště, zdravotnictví, školství, MHD, emisní bance... Naše ekonomika je také velmi "polostátní" - stát přerozděluje polovinu HDP, plno sektorů sám monopolisticky provozuje a zbytek intenzivně reguluje - centrálně (skoro)řídí. Plno oborů, byť zdánlivě privátních, existuje jen díky umělým manipulacím vlády (solární elektrárny, stravenkové firmy, energetičtí auditoři, daňoví poradci, většina účetních, auditorů i notářů, továrny na biopaliva, "neziskovky" živené z rozpočtu, ...).

Tedy souhlasím, že jak v Číně, tak v EU, to jednou nutně a neodvratně musí skončit. Otázka je (v obou případech), zda to bude trvat roky, nebo desetiletí. Toto naprosto nejsem schopen odhadnout.

+14
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 04:17

Čína aplikovala jejím tradicím cizorodý a dlouhodobě neslučitelný prvek - tržní ekonomiku a uvedla tak do pohybu procesy, které ohrožují její mocenské základy. Ten konflikt musí přinést buď celospolečenský a politický kolaps nebo odmítnutí tržní ekonomiky a demokracie (jako souputníka tržní ekonomiky).
V tomto smyslu opravdu můžeme spolu s naším prezidentem hledat v Číně inspiraci jak stabilizovat společnost. Musíme se ovšem dobře dívat, nejásat tolik nad polostátními investicemi Číny u nás a nevozit tam krtečky či je učit hrát fotbal.

-2
+
-

Další příspěvky v diskuzi (10 komentářů)

Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 04:17

Čína aplikovala jejím tradicím cizorodý a dlouhodobě neslučitelný prvek - tržní ekonomiku a uvedla tak do pohybu procesy, které ohrožují její mocenské základy. Ten konflikt musí přinést buď celospolečenský a politický kolaps nebo odmítnutí tržní ekonomiky a demokracie (jako souputníka tržní ekonomiky).
V tomto smyslu opravdu můžeme spolu s naším prezidentem hledat v Číně inspiraci jak stabilizovat společnost. Musíme se ovšem dobře dívat, nejásat tolik nad polostátními investicemi Číny u nás a nevozit tam krtečky či je učit hrát fotbal.
-2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jiří Suchý | 28. 1. 2016 16:06

Je třeba stále si připomínat naše mantry a ujišťovat se, že platí. Kombinace státních zásahů do ekonomiky a expanze úvěrů bude mít efekt, který autor naznačuje, ale ostatní státy na tom nejsou o mnoho lépe.
Když se vrátím k nadpisu a obrázku článku, tak nemyslím, že Čína je otesánkem, ale Mekáčem, který tvoří hambáče. To, že jich teď prodává méně, není tím, že by nechtěla nebo neuměla těch hambáčů nasekat víc, ale tím, že je nedokáže prodat. A proč je nedokáže prodat, to moc nesouvisí s Čínou, ale s otesánky ze západu, kteří narazili na zero lower bound, o čemž výstižně psal p. Tětek v článcích o Boženkách.
Ještě by jsme mohli Číně doporučit posílit měnu, aby jim tam začalo vznikat více vysoce kvalifikovaných míst :)
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 04:22
reakce na Jiří Suchý | 28. 1. 2016 16:06

No ale problém neschopnosti schroupat větší počet hambáčů nevytváří problém na straně jejich konzumentů ale problém na straně jeho výrobců a jejich schopnosti/neschopnosti omezit a přizpůsobit výrobu.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiří Suchý | 29. 1. 2016 09:38
reakce na Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 04:22

V tom s vámi nesouhlasím. Pokud konzumenti chroupali nějaké množství hambáčů a už nechroupají, na straně výrobce se nic nezměnilo, kvalita i cena je stejná, pak nejspíš za poklesem prodeje je nižší poptávka. To co ekonomy děsí je pokles prodejů, což je ale logický důsledek nižší poptávky.

Proč nikoho nepřekvapuje, že naše ekonomika, jako montovna pro Německo, roste a padá s tou německou, ale ekonomika čínská, jako montovna pro svět, má být na stavu ekonomiky světové nezávislá? Vždyť přece poptávka poklesla obrovsky, když se podíváte na jih Evropy, země BRICS i USA, ... všude jsou problémy, nezaměstnanost, předluženost.
Jak by v takovém prostředí továrna světa mohla růst?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 10:16
reakce na Jiří Suchý | 29. 1. 2016 09:38

Můj názor je následující: chroupání čehokoliv je otázka nabídky a poptávky, přičemž primární je poptávka. Změní-li se poptávka (jedno z jakého důvodu) je nutné reagovat na straně nabídky (a nemůžete ekonomicky beztrestně chrlit hambáče jako dříve). Jinak jsme ovšem právě v období ekonomických debat zda nekonečný růst je ta správná a reálná cesta a zda materiální růst je ta správná motivační hodnota.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jiří Suchý | 29. 1. 2016 14:20
reakce na Luděk Zdražil | 29. 1. 2016 10:16

"No ale problém neschopnosti schroupat větší počet hambáčů nevytváří problém na straně jejich konzumentů ale problém na straně jeho výrobců"

To je Vaše první reakce. Teď píšete, že primární je poptávka.

Souhlasím s tím druhým, primární je poptávka. Přesto je řeč o demografii, státním zřízení, polostátních firmách atd. To vše má svou roli, ale primární je celosvětový pokles poptávky, který přináší nutně problémy nabídky. Jistě, ta se musí přizpůsobit a pravděpodobně soukromá firma to zvládne snáz než moloch, ale to je až druhotný problém.

Růst je přirozený, lidstvo roste tisíce let a poroste dál, nejde to ale dlouhodobě na dluh. A hlavně je třeba říct, jestli chceme růst nominálně nebo reálně.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 30. 1. 2016 12:17
reakce na Jiří Suchý | 29. 1. 2016 14:20

Ad "primární je poptávka"

Musí to ale být přirozená poptávka, která je daná reálným bohatstvím vytvořeným v reálné ekonomice. Na základě mylné (fuldo-)keynesiánské představy, že bohatství lze vytvořit výrobou dalších peněz z ničeho vznikla umělá poptávková bublina. A protože se vyčerpávají možnosti, jak ji dále přifukovat (chybí už jen to rozhazování peněz z helikoptéry), tak začíná splaskávat.

Téměř celosvětový experiment, zahájený v 70tých letech ukázal, že neplatí, že uměle zvětšená poptávka vede k větší výrobě snad i těm, kteří nechápou chybnost keynesiánských nápadů už v teoretické rovině. Jediné k čemu vede jsou bubliny a krize.

K tomu, abyste měl co a za co poptávat, musíte něco vyrobit, protože teprve potom můžete něco poptávat. Snaha o přeskočení výroby umělou stimulací poptávky, vytváří jenom bublinu, ale žádné nové zboží. Priorita poptávky před výrobou tedy neplatí.

P.S. Keynesovské multiplikátory a podobné vymyšlenosti byly vyvráceny už dávno. Bohužel si jejich neplatnost musíme i odžít v praxi.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Ján Zavacký | 28. 1. 2016 15:12

Nechcem byť odborníkom na Čínsku politiku, ale aspoň trochu logiky:
1. Ak pripisujeme rodinnej politike konkrétne dôsledky, tak potom môžeme predpokladať, že bez nej by demografický vývoj pokračoval pôvodným charakterom. Z toho vyplýva, že dnes by mala Čína takmer 2 miliardy obyvateľov a z toho rovnako 55% v aktívnom veku, čiže okolo 1 miliardy. To by znamenalo rovnakú "demografickú dividendu" ako pri doterajšom reálnom vývoji. Neexistuje žiaden racionálny dôvod domnievať sa, že by dnes Čína mala menej pracovných síl.
2. Nie je žiaden dôvod domnievať sa, že by čínska ekonomika v minulosti bola "prostejšia" a "menej zložitá". Tým viac, že v Číne mali v centrálnom plánovaní pred západom predstih a všetky tieto zložité vzťahy už mali dávno pod centrálnou kontrolou, čo je komplikácia sama o sebe.
3. Čo znamená "opatrne začleňovať do ekonomiky trhové princípy" , keď súkromné podniky tvoria takmer 80% čínskej ekonomiky a zvyšok sú energetické a infraštruktúrne štátne monopoly podobné európskym ???
4. Je pravda, že z nízkej základne sa rastie dobre. Hlavne pri zahraničných investíciách. Ale "zasnúbenie trhu a plánu" je dnes v Číne rovnaké ako na západe a v oboch prípadoch je anomáliou. Čínska korporátna sféra je dnes najzadĺženejšou na svete (ku HDP). Kto teraz do nej investuje, keď Juan nemôže k doláru spevňovať ani oslabovať???
5. Prípadné QE4 môže Juan zachrániť len dočasne. Jeho logickým vývojom(Juanu) by mohla byť bublina čínskej spotreby(plánovaná), alebo fiškálna bublina(zatiaľ neplánovaná). To bude len pokračovaním tvorby bublín. Namiesto korporátnej spotrebná, či fiškálna. Všade na svete a v každej dobe to skončí zadĺžením, spomalením rastu a krízou. Určité výnimky sú z dôb zlatého štandardu, kedy bubliny nemohli byť extrémne veľké.
6. Nielen čínsky, ale aj svetový ekonomický model je postavený na inflačnom peňažnom systéme, ktorý je obrovským sociálnym experimentom. Väčším ako komunizmus. To, čo Čína "zvláda predsa od 70-tych rokov" , má svoj nevyhnutný koniec a zvládnuť to nemôže. V tomto vesmíre, s touto fyzikou a s touto matematikou - nie! Týka sa to rovnako aj nás. Je to len a len hra o čas a zánik ďalšieho historického idealizmu.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

František Marek | 28. 1. 2016 13:22

Soužití centrálně řízeného a vedle toho tržního hospodářství nemůže trvat dlouho. Nesmysl toho prvního se musel, zákonitě, projevit ve své nahotě. Pak jsou dvě možné cesty. Privatizace státního a polostátního, nebo znárodnění tržního. Obávám se, že v Číně ten zlom, kdy bude třeba volit jednu z cest, právě nastal.....
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 28. 1. 2016 15:22
reakce na František Marek | 28. 1. 2016 13:22

No... OK, ale předpokládám, že rozumíte, že totéž platí o státním pivovaru, síti čerpacích stanic, drahách, poště, zdravotnictví, školství, MHD, emisní bance... Naše ekonomika je také velmi "polostátní" - stát přerozděluje polovinu HDP, plno sektorů sám monopolisticky provozuje a zbytek intenzivně reguluje - centrálně (skoro)řídí. Plno oborů, byť zdánlivě privátních, existuje jen díky umělým manipulacím vlády (solární elektrárny, stravenkové firmy, energetičtí auditoři, daňoví poradci, většina účetních, auditorů i notářů, továrny na biopaliva, "neziskovky" živené z rozpočtu, ...).

Tedy souhlasím, že jak v Číně, tak v EU, to jednou nutně a neodvratně musí skončit. Otázka je (v obou případech), zda to bude trvat roky, nebo desetiletí. Toto naprosto nejsem schopen odhadnout.
+14
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!