Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Apple složil Finsko, euro ho dorazí

| 14. 1. 2016

Zapomeňme teď na chvíli na Řecko, zemi, kde se zásadně vždycky nakupí všechny problémy najednou. Pojďme se podívat na zemi, která patří v eurozóně mezi vzorné žáky, která by vlastně neměla mít žádné problémy…

Apple složil Finsko, euro ho dorazí

Jenže – je to tak, už čtyři roky je Finsko v recesi.

V roce 2008 pocítilo Finsko finanční krizi stejně jako další země. Finskému průmyslu navíc zasadil ránu Apple: iPhone (a jeho následovníci) zlikvidoval Nokii a iPad (a jeho následovníci) výrazně poškodil papírenský průmysl. A do toho přišlo čím dál nesmyslnější embargo vůči Rusku, embargo, které Finsko jako zemi s Ruskem sousedící poškozuje víc než jiné země.

Co to má ale společného s eurem?

Koule eura na noze

V první fázi víceméně nic. O to víc ale při řešení. Normální reakcí ekonomiky v situaci, v jaké je Finsko, je totiž devalvace, tedy znehodnocení (v ideálním případě dočasné znehodnocení) vlastní měny. To zlevní vývoz a zdraží dovoz a tak pomůže nastartovat ekonomiku. Finsko se této možnosti (a nejen této) zbavilo s přijetím eura – a tak se teď potácí v problémech.

Konkrétně: šest let po krizi z roku 1929 na tom byla finská ekonomika o devatenáct procent lépe než před jejím příchodem, šest roků po krizi v roce 1990 na tom byla o dvě procenta líp než před ní. Jinými slovy: finská ekonomika se šest let po těchto dvou krizích zotavila. Tehdy ovšem neměla euro. Dnes ho má a šest let od krize je na tom o šest procent hůř než před ní a zotavení je v nedohlednu. Zatímco ekonomika sousedního Švédska (které euro nemá) rostla od roku 2008 o víc než devět procent, ta finská o vzpomínaných šest procent klesla.

Nový nemocný muž

A tak se z Finska v posledních letech stal nový nemocný muž Evropy a čekají ho opatření bolestivá tak, jak to zažívá Řecko. Tedy především snižování mezd a zvyšování daní. Nebo vystoupení z eurozóny – na rozdíl od Řecka je Finsko pořád ještě dostatečně bohatá země, s dostatečnými rezervami a poměrně nízkým dluhem. Mohlo by si tedy tak odvážnou změnu dovolit. Tahle varianta se navíc stává stále víc a víc představitelnou – v roce 2001 si jen 19 procent Finů myslelo, že mimo euorzónu by se jim dařilo líp, dnes už si jich to ovšem myslí 44 procent a tendence je rostoucí.

Mimochodem – letos má finský parlament vystoupení z eurozóny na programu jednání. Aby eurohujery výsledek nezaskočil.


S autorovým souhlasem přeloženo z jeho webu sulik.sk

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Josef Fraj | 14. 1. 2016 07:46

Trochu off topic.
Pustil jsem si na stránkách pana Sulíka - viz odkaz pod článkem - jeho vystoupení v diskusních pořadech německých TV kanálů. Marně přemýšlím, zda v Česku existuje politik, který by byl něčeho takového schopen, jednak kvůli jazykové vybavenosti ale zejména kvůli schpnosti argumentovat. Uvědomil jsem si při tom ještě více, jací blábolící dementi nám tady vládnou.

+37
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 14. 1. 2016 18:22

Věřitelem je Řek Zorba, který má v řecké bance peníze, proti nimž v aktivech té banky leží i ty státní dluhopisy, jejichž prodejem získal stát peníze na proplacení sociální dávky Řekovi Jorgosovi. Když "šktnete" dluhopisy, které leží v aktivech oné banky s tím, že státu takto "odpustíte" dluhy, padne banka, v níž má Řek Zorba své peníze.

Žádný Rakušan Řecku na sociální dávky nikdy nepůjčil ani nepůjčí. To že si nějaký Jouda (ať už je odkudkoliv) koupí na sekundárním(!) trhu na vlastní riziko řecký dluhopis neznamená, že někomu půjčil peníze. Došlo jen ke změně držitele aktiva (onoho státního dluhopisu). Peníze, které byly půjčeny bankou Řecku leží stále v řeckých bankách, resp. kolují v řecké ekonomice.

K té neutralitě sociálních dávek. V podstatě máte pravdu. :-) Stát zdaní např. firmy, daně použije na výplatu dávek a příjemci dávek je utratí za zboží vyrobené firmami. Firmou odvedené peníze se tak firmám vrátí v tržbách, potažmo v zisku, který je zase zdaněn a následně vyplacen v dávkách a takto tyto peníze kolují v ekonomice a vše je super. Ve finále tak ani není zjevné, kdo je vlastně příjemce těch dávek :-) Ty peníze si sociálně potřební necpou do slamníku. Pro firmy (resp. daňové poplatníky) i pobírače dávek jsou ve finále tyto dávky oboustranně prospěšné.

-12
+
-

Další příspěvky v diskuzi (31 komentářů)

Ján Zavacký | 16. 1. 2016 12:46

V prvom rade by som chcel tvrdo zdôrazniť, že keynesiánske táraniny ma nezaujímajú. Ostatných diskutujúcich by som chcel upozorniť na zvýšenú opatrnosť. Nepodľahnúť zvodom zaužívaných schém.
Politická preferencia nesmie zakryť odbornú ekonomickú podstatu. Sulík je fajn chlapík, ale dopúšťa sa vážnych chýb. Politické ma ako voliča môžu zaujímať, ale pre priateľov z Česka sú irelevantné.
Veľmi dobre vystihol podstatu problému Tomáš Macháček. Devalvácia je manipulácia. Ide proti ekonomickej podstate a preto v dlhodobom horizonte nemôže priniesť udržateľný úspech. Celý problém treba transformovať na principiálnu podstatu. Tou podstatou je v tomto prípade reálne pevná mena. Celý problém preto treba modelovať na systém pevnej meny. T.z. ako by sa správala ekonomika a kooperujúce ekonomiky v prípade skutočných peňazí - zlata. Procesy v takomto modeli i realite by boli nekompromisné, ale prirodzené a v dlhodobom horizonte stabilné (s prirodzenou fluktuáciou).
Chybu robí Tomáš (aj Jan) v úvahe o štátnom a súkromnom dlhu. Nie je medzi nimi principiálny rozdiel - vo všeobecnosti. Rozdiel je len medzi prirodzeným a neprirodzeným dlhom, teda dlhom v nezávislom, slobodnom peňažnom systéme a dlhom v manipulovanom systéme. V silno a dlhodobo manipulovanom peňažnom systéme je prakticky každý dlh neprirodzený. Individuálny postup zadĺženia môže byť prirodzený, ale prostriedky , ktoré použije sú s istotou neprirodzené a vedúce k rastúcim a nakoniec aj neprekonateľným prekážkam.
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 17. 1. 2016 08:00
reakce na Ján Zavacký | 16. 1. 2016 12:46

Můžeme pořád říkat, že nejlepší řešení je návrat k "pevné měně", ale to je dnes akademická debata. My nežijeme v prostředí "pevné měny", ale v prostředí politicky manipulovaných měn. Konec konců i euro je politický projekt a nikoliv přirozeně vzniklá měna. Vyčítat panu Sulíkovi, že hledá řešení v reálném světě, není proto úplně košer.

Jak už napsal Petr Síla, i bez devalvace by došlo k přirozenému znehodnocení drachmy nebo finské marky - depreciaci. Souhlasím, že depreciace je korektnější řešení než devalvace, ale na podstatě článku to moc nemění.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 11:18

Ne. Jakkoliv je dokážu ocenit za spoustu jiných věcí, tak s těmito "startovači" ekonomik pomocí devalvace (Sulík, Mach) prostě v tomto souhlasit nedokážu. Devalvace, jako všechny násilné státní zásahy, může někomu pomoct vždy jen na něčí úkor. Můžu pomoct dlužníkům na úkor věřitelů. Může pomoct vývozcům (i když i to je diskutabilní, vzhledem k tomu, co všechno i oni potřebují dovážet), ale vždy na úkor dovozců. Může přilákat více zahraničních turistů a donutit více domácích trávit dovolenou doma, ale vždy na úkor těch, kteří preferovali dovolenou v zahraničí. Plánovače chytá horečka nad nesmyslnými údaji o HDP, ale spotřebitel (tedy ten, o jehož blaho sobecky usilují všichni tržní producenti) utrpěl a teď se musí spokojit se substituty, o které tak moc nestál - místo dovolené v Turecku je u Mácháče, místo cheddaru žužlá eidam.
Co se týká reálných mezd, tak ty samozřejmě devalvací poklesnou, stejně jako by se snížily nominální (a tím pádem i reálné) mzdy vyjádřené v měně, která by nebyla znehodnocena. Je to vlastně taková oblbovačka. "Máte mzdu 20 000 Kč, za kterou si můžete koupit stejně jako za 16 000 Kč předtím. To je přece lepší, než kdyby se vám snížila nominální mzda na 16 000 Kč v penězích se starou kupní silou, ne?"
A to je přece hlavní důvod - snížit reálné mzdy, které se za časů boomu staly nereálné a teď stejně jako jiné přemrštěné ceny způsobují vznik neprodaných přebytků (nezaměstnanost). Nástroj devalvace - inflace - s sebou nese další problémy (nastartování hospodářského cyklu, nerovnoměrné rozdělení kupní síly, kdy ti, kteří se dostanou jako první k novým penězům mají výhodu nad ostatními...). Politici ji používají jako zbabělé řešení státem vytvořených problémů, místo aby čelili důsledkům čelem (což znamená značnou nepopularitu, zvláště v demokraciích).
I mezi fiat měnami jsou rozdíly a euro má celou řadu perverzí (měnová tragédie obecní pastviny, přerozdělování na úrovni národů...), které není zas tak těžké vysvětlit. Tak proč se uchylovat k vyzdvihování čuňáren jako je devalvace?
+6
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ján Zavacký | 16. 1. 2016 12:20
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 11:18

K+
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 14. 1. 2016 14:10
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 11:18

Finsko by nepotřebovalo devalvaci. Pokud by mělo vlastní měnu, tak po snížení exportu by měna oslabila zcela přirozeně. Žádný státní zásah by nebyl potřeba.
+8
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 14:49
reakce na Petr Síla | 14. 1. 2016 14:10

Ano, ale jsme zase u toho. Když poklesne poptávka pro finských výrobcích a službách, tak snížení jejich cen je celkem přirozená reakce. Brání tomu ale nějak euro? Vůbec ne! Proč by měl být problém, aby cena nějakého finského výrobku klesla z 15 eur na 12, nebo zůstala nominálně na 50 markách, ovšem vyjádřeno v eurech by klesla z těch 15 eur na 12? Jedině snad půjde o nějaký politický problém, jako je vysoká minimální mzda, která by způsobila ještě vyšší nezaměstnanost. To ovšem není problém eura. Euro má spoustu problému, ale toto prostě není jedním z nich.
+4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Hatlapatka | 14. 1. 2016 19:11
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 14:49

Kdyby lidé byli stroje, fungovalo by to krásně. Ale nejsou, a proto je sakra rozdíl, jestli vám snížím o 20% plat nebo jestli měna, v které tento plat vyplácím, ztratí 20% své hodnoty (resp. dojde k 20% inflaci). Ze stejného důvodu nebudou lidé nikdy spokojení se zápornými úroky, co tu občas propaguje pan Fulda. Jasně, na papíře z čistě matematického pohledu to může být ekvivalentní, jenže lidé nežijí na papíře...

Ekonomie mluví o tzv. "price stickness" a existuje na to kopa empirických dat. Euro, zlatý standard, měna navázaná v pevném kurzu na dolar... s tímhle bude mít v depresi problém.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Macháček | 17. 1. 2016 23:19
reakce na Michal Hatlapatka | 14. 1. 2016 19:11

Jenže ona i ta "price stickiness" je výmluvou inflacionistů až od třicátých let. Od dob, kdy Hoover a spol. dělali vše pro udržení vysokých cen. Poté to naplno převzala centrální banka, a když se objeví jen náznak klesajících cen, tak okamžitě vyrazí do boje s peněžní expanzi v ruce a pokračuje tak v deformaci trhu. Ještě při krizi z roku 1920 klesaly mzdy a jiné nafouknuté ceny dost výrazně a rychlým tempem, takže brzy bylo po krizi.
Takže jde zase o typickou léčbu jednoho svinstva druhým.

Také je zajímavé sledovat ekonomický mainstream, jak považuje tržní aktéry za náměsíčníky, kteří vlastně neví, kolik si reálně za svou mzdu koupí, nebo jaké vlastně mají tržby/náklady....
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 15. 1. 2016 10:56
reakce na Michal Hatlapatka | 14. 1. 2016 19:11

Jenomže nikdo neví, jestli ta price stickiness úplně náhodou není způsobená třeba tím, že jsme tady 100 let zvyklí na inflaci a nakolik jsou lidi flexibilní, když dojde opravdu k problémům. Estonci to zvládli docela dobře, euro přijali uprostřed krize. Tak nějak mi nepřipadá, že by ta "ultraliberální" řešení fungovala extrémně hůř než různé devalvace apod.
-1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 16. 1. 2016 09:22
reakce na Ondřej Palkovský | 15. 1. 2016 10:56

"...nakolik jsou lidi flexibilní, když dojde opravdu k problémům."

On by nám ten komunismus, soudruzi, fungoval skvěle, ale co s tím, když lidi jsou takoví pitomci.
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Petr Síla | 15. 1. 2016 20:26
reakce na Ondřej Palkovský | 15. 1. 2016 10:56

Je to o psychologii. Devalvace (oslabení měny) není tolik vidět, tak tolik nebolí. Snížení mzdy vyvolá averzi ke ztrátě, kterou člověk špatně snáší. Takže prakticky ta "ultraliberální" řešení fungují hůř, protože je lidé ze své přirozenosti hůře snáší.
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 14. 1. 2016 14:12
reakce na Petr Síla | 14. 1. 2016 14:10

Přesně tak.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 14. 1. 2016 12:24
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 11:18

Podle mne jste zapomněl dodat, že Řekové celá desetiletí hlasovali pro život na dluh. Pokud by měli drachmu, tak by její znehodnocení bylo prostě splátkou dluhu. Jestliže si dříve půjčovali na levné zahraniční dovolené na dluh, tak holt při splácení zase mají ty dovolené dražší. Jednou ty dluhy někdo zaplatí v každém případě. Debata je o tom, zda to budou původní dlužníci, v tomto případě Řekové, nebo zda to budou občané ostatních států eurozony, kteří budou už navěky půjčovat Řekům formou záchranných balíčku a podobně a tímto způsobem Řeky vydržovat.

Depreciace nebo devalvace by postihla ty, kteří dluhy udělali a prožrali. To mně přijde spravedlivější, než tam pořád posílat peníze a poslouchat kecy o tom, že "hrdý Řek dluhy neplatí".

Máte pravdu v tom, že asi ne všichni Řekové hlasovali pro život na dluh, ale to si musí vyřešit oni mezi sebou. Proč by to měl být náš problém? Máme svých dost a Řekové nám s nimi také nemohou.

Na konci podle mne pletete dohromady inflaci a devalvaci, takže jsem se v tom ztratil.

Docela by mě zajímalo, co tedy navrhujete pro Řecko jako řešení v rámci eurozony, když je pro vás vystoupení Řecka a následné přirozené znehodnocení jeho měny špatné řešení.
+6
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 14:36
reakce na Josef Fraj | 14. 1. 2016 12:24

On je hlavně rozdíl mezi státním a soukromým dluhem. Když si já vezmu hypotéku, tak se to týká mě a mého majetku, nikoliv souseda a jeho majetku. Když se stát zadluží, tak splácení onoho dluhu bude uskutečněno za pomocí vykořisťování produktivních jedinců, kteří nerozhodli o jeho vzniku, podmínkách, ani účelu. O tomto dluhu rozhodli pouze ti, kteří měli moc jej schválit a učinili tak. Tedy politici, kteří o něm rozhodli. Dokonce ani po voličích daných politiků/stran nemůžu žádat splácení onoho dluhu. Na hlasování ve volbách nelze nahlížet jinak, než na vyjádření podpory. Když Franta zavraždí Lojzu a já zakřičím: "Dobře, žes ho oddělal, zmetka!", tak nemůžu být přece souzen za spoluúčast na vraždě. Státu vládne kasta, která se moci nevzdá, i kdyby všichni rezignovali na tu šaškárnu s volebními lístky, ale zároveň většina lidí se skřípěním zubů stále považovala stát za nutný. Hlas ve volbách ani nikoho nezavazuje. Kdybych hlasoval pro kandidáta, který neslibuje nic jiného, než konec zadlužování, snížení výdajů, daní, regulací atd. a on po volbách úplně obrátí, tak proč bych měl být vinen jeho jednáním? To, co dělá politik, jde jen na jeho triko. Teoreticky by se tedy dala žádat náhrada po oněch konkrétních politicích. Avšak i kdyby byli tito vyvlastněni a měli po zbytek života splácet svůj dluh z nucených prací, tak nedojde k splacení ani zlomku onoho dluhu.

Čili státní dluh je nejlepší prostě škrtnout, ať už by jej měl splácet "hrdý Řek" nebo "ušlápnutý Němec". Co by se stalo? Daňoví poplatníci by se zbavili zátěže (tuším ve výši cca 60 miliard korun ročně) v podobě splácení úroků z dluhu. Banky a penzijka by si škrtly dluhopisy z aktiv. Pokud je vůbec někdo spoluviníkem státního zadlužení, tak je to ten, kdo dobrovolně kupuje státní dluhopisy. "Politicky problematické" by to mohlo být se zahraničními subjekty, ale to samo o sobě není argument proti smazání dluhu. Přál bych si, aby to provedla každá země. Další praktickou výhodou by bylo, že by si každý dvakrát rozmyslel, jestli státu půjčovat a tak by existoval tlak na omezování státních výdajů.
Technicky myslitelné jsou i jiné způsoby. Výměna dluhopisů za státní majetek (tedy jeho privatizace) a reforma financí navrhovaná J. H. de Sotem v knize "Peníze, banky a hospodářské krize - tu bych tu teď těžce vysvětloval. Umožňovala by ale okamžitě splatit veškerý státní dluh.
Mám však za to, že tyto prostředky by měly být použity přednostně na odškodnění obětí nuceného "příspěvku" na stát, namísto vyplacení těch, kteří cpou peníze státu dobrovolně.
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 14. 1. 2016 16:05
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 14:36

Plně souhlasím, že je zásadní rozdíl mezi státním dluhem a dluhem soukromým. Soukromý dluh se musí splatit a tečka. Tady není o čem moc diskutovat. Naproti tomu pokus o splácení obřího státního dluhu je mírně řečeno šílenství. V případě státního dluhu jsou totiž občané zároveň věřiteli i dlužníci. Věřitelem státu jsou držitelé státních dluhopisů, držitelé podílů ve fondech, které drží v aktivech státní dluhopisy a současně i držitelé vkladových účtů jež jsou z nemalé části kryty státními dluhopisy. Jinými slovy v případě státního dluhu neexistuje racionální důvod pro jeho splácení, protože občané, kteří by jej měli splatit jsou zároveň věřiteli, kterým by měl být státní dluh splacen.

Stejně tak je nesmysl, aby docházelo k nějakému "škrtání" státního dluhu. Jak sám uvádíte, současně se škrtáním státního dluhu byste musel škrtat i aktiva držená bankami, fondy a občany a škrtat tak celoživotní úspory a zůstatky na účtech občanů. To je ale zcela zbytečné a bezúčelné násilí. Ničeho pozitivního byste tím nedosáhl. Před škrtáním zde máte zadlužený stát a majetné občany státu. Po škrtání státního dluhu budete mít sice oddlužený stát ale chudé občany. Škrtáním státního dluhu ničeho nedosáhnete. Pouze byste tím zničil po desetiletí se vyvíjející majetkové poměry mezi občany daného státu. Šlo by v podstatě jen o jakýsi restart ne nepodobný znárodňování.

Jinak ta reforma podle J.H. de Sota by mě tedy zajímala. Těžké je dnes vysvětlovat cokoliv. To bych jako překážku nebral. :-)
-5
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 14. 1. 2016 17:26
reakce na Richard Fuld | 14. 1. 2016 16:05

Kdo je pan Občané? Ten Řek Jorgos, který ten dluh čerpal prostřednictvím dávek či sedmnáctého platu ve státní sféře, nebo ten Rakušan Jorg, který mu (z donucení, prostřednictvím státu a záchranných fondů) na to půjčil?

To je jako říkat, že sociální dávky pro odmítače práce jsou neutrální, protože Občané je čerpají a zároveň je Občané platí.
+7
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 14. 1. 2016 18:22
reakce na Jan Altman | 14. 1. 2016 17:26

Věřitelem je Řek Zorba, který má v řecké bance peníze, proti nimž v aktivech té banky leží i ty státní dluhopisy, jejichž prodejem získal stát peníze na proplacení sociální dávky Řekovi Jorgosovi. Když "šktnete" dluhopisy, které leží v aktivech oné banky s tím, že státu takto "odpustíte" dluhy, padne banka, v níž má Řek Zorba své peníze.

Žádný Rakušan Řecku na sociální dávky nikdy nepůjčil ani nepůjčí. To že si nějaký Jouda (ať už je odkudkoliv) koupí na sekundárním(!) trhu na vlastní riziko řecký dluhopis neznamená, že někomu půjčil peníze. Došlo jen ke změně držitele aktiva (onoho státního dluhopisu). Peníze, které byly půjčeny bankou Řecku leží stále v řeckých bankách, resp. kolují v řecké ekonomice.

K té neutralitě sociálních dávek. V podstatě máte pravdu. :-) Stát zdaní např. firmy, daně použije na výplatu dávek a příjemci dávek je utratí za zboží vyrobené firmami. Firmou odvedené peníze se tak firmám vrátí v tržbách, potažmo v zisku, který je zase zdaněn a následně vyplacen v dávkách a takto tyto peníze kolují v ekonomice a vše je super. Ve finále tak ani není zjevné, kdo je vlastně příjemce těch dávek :-) Ty peníze si sociálně potřební necpou do slamníku. Pro firmy (resp. daňové poplatníky) i pobírače dávek jsou ve finále tyto dávky oboustranně prospěšné.
-12
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 14. 1. 2016 20:59
reakce na Richard Fuld | 14. 1. 2016 18:22

Super.
Takže od zítřka mi budete udržovat zahradu, platit vám budu penězi, které vám den před tím seberu (zdaním) a uvidíme, jak si budete libovat, jak je to neutrální.
Také si je tedy nestrčím do slamníku, koupím si za ně od vás služby. Nebo třeba obraz po vašem dědečkovi.
+9
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 15. 1. 2016 08:33
reakce na Jan Altman | 14. 1. 2016 20:59

To je právě Váš problém, že na věc nahlížíte optikou soukromoprávních vztahů. Když si místo sebe dosadíte stát, už to tak absurdně vypadat nebude. :-)
-4
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 15. 1. 2016 10:24
reakce na Richard Fuld | 15. 1. 2016 08:33

Normální člověk se na to jinak dívat nemůže, protože dluh státu je v konečném důsledku vždycky dluh občanů, kteří jej tak či onak zaplatí. Tomu se žádnou ekvilibristikou, kterou tady předvádíte, nelze vyhnout. Vy se to jenom snažíte zamaskovat, jako to dělají politici nebo ČNB, ale na tomhle foru máte prostě smůlu :-)
+2
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 15. 1. 2016 17:06
reakce na Josef Fraj | 15. 1. 2016 10:24

To je právě ten omyl. Gigantické státní dluhy nikdo nikdy nesplatí. Vycházet z předpokladu, že ano, je trestuhodné nerespektování reality.

Váš problém je, že vidíte vždy jen polovinu věci. Vidíte dluh, který mají splatit občané a nevidíte, že s tímto dluhem jsou spojeny peníze občanů, jež jim leží na bankovních účtech. Ve skutečnosti je to tak, že dlužníkem je stát (to nikdo nezpochybňuje) a skutečným věřitelem jsou držitelé vkladů (to málokdo tuší). Banka je jen prostředníkem, registrem, který eviduje, kdo kolik peněz dluží a kdo kolik peněz drží. A jelikož stát = občané státu (tedy alespoň co se týče povinnosti splatit státní dluh, jak Vy tvrdíte), pak občané dluží sami sobě, resp. museli by splatit státní dluh sami sobě. To je samozřejmě nesmysl, platit sám sobě dluhy. Platí to individuálně i v rámci celé společnosti.

Státem dlužené peníze, které pochází ze státních dluhů, které nebudou nikdy splacené, jsou ty peníze, které v ekonomice obíhají (popř. leží na účtech) úplně stejně jako peníze, které pochází ze soukromých dluhů, které je nutno splatit vždy ke dni splatnosti dluhu. Splácení soukromých dluhů je nutnost. Splácení státních dluhů je v současné situaci nesmysl.

V podstatě peníze, jež jsou v oběhu na základě emise státních dluhopisů, jsou těmi suverénními penězi, o kterých se má ve Švýcarsku rozhodovat v referendu. Přitom by stačilo, aby byl respektován základní kámen současného peněžního systému, tedy že státní dluhopisy jsou z hlediska kreditního rizika bezrizikovými aktivy a není co řešit.
+0
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Altman | 29. 1. 2016 23:18
reakce na Richard Fuld | 15. 1. 2016 17:06

Tak. Dluhopisy státu se prostřednictvím zákonem určeného "bezpečného aktiva" pod tlakem natlačí do portfolií "soukromých" penzijních fondů a následně se ty dluhy buď škrtnou, nebo znehodnotí inflací, resp. jejich reálně negativním výnosem.

Zcela ilustrativním příkladem je Japonsko:
- úrokové sazby záporné, reálné výnosy dluhopisů taktéž
- dluhopisy jsou navíc denominované v jenech, jejichž hodnotu "vylepšuje" typicky fuldovsko-krugmanovská politika japonské centrální banky (natiskneme si ranec, takže budeme bohatí a ekonomika se roztočí)
- jen padá jak šutr i vůči euru a dolaru, což jsou samy o sobě měny, jejichž kupní síla je ředěna výživným QE
- všechny zmíněné centrální banky chtějí dále uvolňovat (resp. ve frakčním systému až na drobné výkyvy musejí uvolňovat čím dál rychleji)
- státní dluh nad 240% HDP
- řeči o deflaci jsou propagandistická lež - co šlo koupit za 100 JPY či CZK před 20ti lety a co dnes? - zejména co se základních potřeb týče (protože důchodci za nic jiného ani neutrácejí): bydlení, energie, jídlo, léky

Ať si každý na japonském příkladu (to proto, že japonsko je ve vývoji trochu napřed, takže máme zdarma takové užitečné preview) zkusí představit, co bude s jeho penzijními úsporami za 20 let.
A ano, úsporami, protože spoléhat se na prúběžný systém ve státě, kde roste dluh, roste deficit penzijního systému, roste počet důchodců (a dalších čerpačů: tu pár tisíc nových úředníků, tu pár tisíc nových policajtů, tu nějaké nové vládou financované "nevládní" neziskovky, ...) a nerodí se děti, není moc prozíravé. Čerpačů je stále více a je to v rámci systému neodstranitelný jev (spíše dokonce pozitivní zpětná vazba), neb oni přeci mají volební právo!

Jak může být státní dluhopis považován za bezpečné aktivum?
Co je bezpečného na aktivu nesoucím negativní reálný výnos?
Co je bezpečného na aktivu, kde věřitel o své vůli může jednostranně vyhlásit haircut a ani na něj nemůžete podat návrh na konkurz?
Co je bezpečného na japonském bondu, když vzhledem k výši dluhu se blíží situace, že při jakémkoli běžnějším úroku (např. 4%) stát nebude mít na splátku úroků ani kdyby na ně vydal veškeré daňové příjmy? Že si na to peníze může vytisknout? No to je opravdu dobrá zpráva pro držitele dané měny či pevně úročených dluhopisů!

Nikdo není povinen respektovat váš soukromý názor, že státní dluhopisy jsou bezpečné. Bezpečné jsou asi jako moje směnky, pokud bych měl právo si potřebné peníze vyject na inkoustovce. Nominál tedy samozřejmě vždy může být splacen, ale nikdy ne v reálné hodnotě. Vždy jen novými "řidšími" penězi.

Pokud stále pochybujete, zkuste si japonskou situaci aproximovat XX let dopředu. Představte si zemi, kde je 20 mil lidí v produktivním věku, 40 mil lidí v penzi či jinak závislých na státu a dluh je ve výši 600% HDP - jednak proto, že stále roste (a to rozhodně ne lineárně) a jednak začal vznikat v době, kdy HDP a daňové příjmy vycházely z počtu 120mil obyvatel, ale nyní jich je jen 60mil, z toho většina neproduktivních. A teď mi načrtněte to perpetum mobile, které zajistí, že investice do jenu a JGB bude bezpečná (reálně, ne nominálně, zisková).
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Richard Fuld | 3. 2. 2016 18:21
reakce na Jan Altman | 29. 1. 2016 23:18

Cituji:
"Dluhopisy státu se prostřednictvím zákonem určeného "bezpečného aktiva" pod tlakem natlačí do portfolií "soukromých" penzijních fondů a následně se ty dluhy buď škrtnou, nebo znehodnotí inflací, resp. jejich reálně negativním výnosem. "

Odpověď:
Tak samozřejmě, že investice do cenných papírů s pevným výnosem, jež jsou splatné až za desítky let je velmi riskantní investice, která je v případě jejich držení do splatnosti vlastně sázkou na to, že znehodnocení částky odpovídající jistině inflací bude překonáno výnosem z daného cenného papíru. To je zcela imanentní tržní riziko spojené s dluhopisy. Toto riziko je spojeno nejen se státními dluhopisy. Když píšu o bezrizikovosti státního dluhopisu, pak mám samozřejmě na mysli absenci rizika, že by v den splatnosti nebyla splacena jistina.

Nějaké škrtání státních dluhopisů v aktivech penzijních fondů je zbytečným a tupým násilím, které nikomu nepomůže. Zbytečným je proto, že v případě státních dluhopisů není důvod, proč by banky nemohly refinancovat splatné státní dluhy, když i pravidla pro kapitálovou přiměřenost pohlíží na státní dluhopis jako na zcela bezrizikové aktivum. Tím, že banky, odmítnou refinancovat stání dluh, který ale samy drží ve svých aktivech, pak jde v podstatě o zcela nesmyslnou rituální sebevraždu.

A teď odpovědi na Vaše otázky.


"Jak může být státní dluhopis považován za bezpečné aktivum?"
Státní dluhopis za bezrizikové aktivum prostě je považován. Na tomto základním kameni stojí celý peněžní systém. Pokud to nějaká země přehání se státními výdaji a zadlužením, projeví se to růstem cen v ekonomice, což se náležitě promítne i v kurzu měny dané země. Praktickým důvodem je také to, že pokud by bylo možné připustit selhání státu, pak tím zcela nevyhnutelně dojde ke zcela zbytečnému krachu bankovní systému a celé ekonomiky. A právě proto zde máme centrální banky, které prostřednictvím záchrany bank (QE) synergicky zachraňují i stát (před bankami). Nelze zachránit stát a současně nechat padnout banky, stejně jako nejde zachránit banky a nechat padnout stát. Takže i pro stát platí, že je too big to fail. Můžete připustit kreditní risk u státních dluhů. Nevyhnutelně tím ale budete nucen připustit i zcela zbytečný(!) krach celého ekonomického systému. I z tohoto prostého důvodu je praktické považovat státní dluhopisy za bezrizikové aktivum.

"Co je bezpečného na aktivu nesoucím negativní reálný výnos?"
Nikdo Vás nenutí kupovat aktiva s negativním reálným výnosem. Když banky budou půjčovat státu, byť při záporných úrokových sazbách, pak od svých svým klientů budou vybírat ještě více, než budou platit státu (pokud bude zrušena hotovost). A pokud vím, primárního trhu se státními dluhopisy se banky vždy účastní dobrovolně. Je tedy na bankách, jestli stát emitované dluhopisy na trhu prodá.

"Co je bezpečného na aktivu, kde věřitel o své vůli může jednostranně vyhlásit haircut a ani na něj nemůžete podat návrh na konkurz?"
Zde jste asi zaměnil věřitele a dlužníka. Proč by to probůh stát dělal, aby kradl občanům peníze, když si je může půjčit od bank? Opět je ale třeba, aby se banky řídili tím, že za všech okolností je státní dluhopis bezrizikovým dluhopisem. Pokud toto banky nerespektují, ohrožují sebe i své klienty a stát zahnaný takto do kouta, pak může přistoupit ke zbytečným loupežím peněz svých občanů. Příčinou Vámi uvedeného rizika tak není nějaká potenciální zlovůle státu. Příčinou je zase nerespektování základního principu peněžního systému - bezrizikovost státních dluhopisů.

"Co je bezpečného na japonském bondu, když vzhledem k výši dluhu se blíží situace, že při jakémkoli běžnějším úroku (např. 4%) stát nebude mít na splátku úroků ani kdyby na ně vydal veškeré daňové příjmy?
Že si na to peníze může vytisknout? No to je opravdu dobrá zpráva pro držitele dané měny či pevně úročených dluhopisů!"
Sám si na svou otázku odpovídáte! Stejně jako si stát půjčuje na refinancování státního dluhu, může si půjčovat i na zaplacení úroků ze státního dluhu. Jediným kritériem je zda toto může ovlivnit kupní sílu dané měny, tedy zda to vyvolá růst cen. Jak vidíte, Japonsko si už pře 20 let půjčuje i na obsluhu státního dluhu a inflace ne a ne přijít. Koncept ředění peněz v prostředí FIAT měny je holý nesmysl. Mluvit o ředění peněz by snad dávalo smysl v prostředí komoditou kryté měny, a to v případě emise nekrytých peněz, avšak pouze v ohledu ředění kupní síly vzhledem k množství dané jediné komodity připadající na emitované peníze. Skutečná kupní síla měny (bez ohledu na to zda je kryta komoditou nebo ne) ale závisí výhradně na vývoji cenové hladiny zboží a služeb, které lze za peníze koupit. Takže i kupní síla 100% zlatem krytých peněz se může snížit v důsledku toho, že porostou ceny zboží a služeb. Ani krytí peněz formou konvertibility vůči nějaké komoditě v pevně stanoveném kurzu nezajišťuje konstantní kupní sílu daných peněz. Viz např. jak dopadlo Španělsko, do kterého najednou začalo proudit obrovské množství zlata z Ameriky. Přesto, že nikdo peníze neředil a byly 100% kryté zlatem, ztratily svoji kupní sílu velmi výrazně.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 15. 1. 2016 22:47
reakce na Richard Fuld | 15. 1. 2016 17:06

Tohle už jsem probrali v souvislosti s Řeckem v dubnu a je zjevné, že jste od té doby nic nepochopil. Nemá cenu to opakovat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 14. 1. 2016 15:15
reakce na Tomáš Macháček | 14. 1. 2016 14:36

Omlouvám se, ale tahle debata pro mne ztratila smysl.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 14. 1. 2016 14:19
reakce na Josef Fraj | 14. 1. 2016 12:24

Samozřejmě Finsko není v tak zoufalé situaci, jako Řecko a bude zajímavé sledovat, jak si poradí, když ani ono nemá k dispozici naprosto přirozený nástroj řešení takové situace, tedy oslabení vlastní měny.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Pozner | 14. 1. 2016 09:31

Normální reakcí ekonomiky v situaci, v jaké je Finsko, není devalvace, ale depreciace.
Německo prostřednictvím eura de facto vytunelovalo export jiných zemí eurozony, pro Němce je to příliš měkká měna a pro ostatní příliš tvrdá. V roce 2003 se nemocným mužem Evropy nazývalo Německo, sice provedli nějaké reformy, ale pořád si myslím, že vliv měny je mezi ekonomy při zdůvodňování současného přebytku a úspěchu jejich exportu velmi podceňovaný. Ono se to ukáže v okamžiku rozpadu eurozony.
+3
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Josef Fraj | 14. 1. 2016 07:46

Trochu off topic.
Pustil jsem si na stránkách pana Sulíka - viz odkaz pod článkem - jeho vystoupení v diskusních pořadech německých TV kanálů. Marně přemýšlím, zda v Česku existuje politik, který by byl něčeho takového schopen, jednak kvůli jazykové vybavenosti ale zejména kvůli schpnosti argumentovat. Uvědomil jsem si při tom ještě více, jací blábolící dementi nám tady vládnou.
+37
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 14. 1. 2016 09:33
reakce na Josef Fraj | 14. 1. 2016 07:46

Kdyby s Bohoušem rodiče ve 12 utekli do Německa, tak by se snad i Bohouš naučil slušně německy :-)
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Fraj | 14. 1. 2016 09:46
reakce na Jan Pozner | 14. 1. 2016 09:33

Emigrace snad není podmínkou slušné znalosti jazyka. Navíc u Bohouše je úplně jedno jakým jazykem mluví nebo jak dlouho mluví, protože obsah je pravidelně nulový.
+11
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 14. 1. 2016 11:00
reakce na Josef Fraj | 14. 1. 2016 09:46

Podmínkou není, ale výhodou rozhodně.
+1
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Richard SulíkRichard Sulík
Slovenský podnikatel, politik a ekonom.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!