Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Boj s větrnými... elektrárnami

Většina lidí má za to, že k řešení klimatických změn značným dílem přispějou větrné turbíny a solární panely. Ve skutečnosti ale solární a větrná energie v příštích 25 letech k řešení přispějou jen zanedbatelně – zato náklady budou ohromné.

Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že slunce a vítr se dnes podílejí na celkovém objemu energie asi 0,4 procenty. Přitom do roku 2040, i kdyby všechny státy splnily všechny své závazky ohledně zelené energie, by tento podíl vzrostl na pouhá 2,2 procenta. Je to částečně i tím, že větrná a solární energie pomáhá snižovat pouze emise skleníkových plynů spojené s výrobou elektřiny, a nikoli ty, které souvisejí s průmyslem, dopravou, stavebnictvím a zemědělstvím.

Ovšem hlavní důvod, proč solární a větrná energie nebudou nikdy významným řešením klimatických změn, plyne z téměř nepřekonatelné překážky – elektřinu totiž potřebujeme i tehdy, když slunce nesvítí a vítr nefouká.

Větrná elektřina nedává ekonomicky smysl. Tedy bez dotací

Tento fakt staví některá tvrzení o nákladnosti obnovitelných zdrojů do zcela jiného světla. Například se často opakuje, že větrná energie už cenově dohání tu z fosilních paliv. Anebo, jak stálo v nedávné zprávě agentury Bloomberg, že v Německu a Velké Británii je dokonce už levnější.

Je to ale převážně klam: bez státní podpory totiž nebude průmyslová výroba větrné energie v dohledné budoucnosti možná. Jak řekl Warren Buffett: „Když postavíme spoustu větrníků, dostaneme úlevu na daních. To je jediný důvod, proč se dnes větrníky staví. Bez daňových výhod nedávají ekonomický smysl.“ Přitom podle odhadů Mezinárodní energetické agentury globální státní podpora větrné energie v příštích 25 letech poroste, nikoli naopak.

Že je vítr v Německu a Británii levnější, platí jenom pro novou výstavbu. Náklady většiny stávajících uhelných a plynových elektráren jsou poloviční nebo ještě nižší, přičemž životnost těchto zařízení se počítá na desítky let. My v nich ale omezujeme provoz, abychom na trhu udělali místo pro větrnou energii. O významu státních dotací výmluvně svědčí fakt, že zatímco náklad na jednu MWh elektřiny z větrných zdrojů – mluvíme přitom o těch nejnovějších a nejefektivnějších – je 80 amerických dolarů, průměrná spotová cena elektřiny se v Německu v roce 2014 pohybovala kolem 33 dolarů za MWh.

Mimo to je vítr levnější, pouze když fouká. Když je bezvětří, jsou větrné zdroje ty vůbec nejdražší, jelikož produkují jenom provozní náklady.

Každý další větrný generátor navíc hodnotu takto vyráběné elektřiny jen dál snižuje. První větrná turbína vydělá lehce nadprůměrnou cenu za kWh. Ovšem při třicetiprocentním tržním podílu – jelikož všichni výrobci prodávají svou elektřinu ve stejnou dobu, tedy když fouká vítr – má větrná energie hodnotu pouhých 70 procent průměrné ceny. Solární energie je na tom při stejném tržním podílu ještě hůř. Větrné a solární elektrárny by tedy musely vyrábět hluboko pod průměrnou cenou, aby byly konkurenceschopné.

Plaťte třikrát

Další potíž je v tom, že náklady na větrnou a solární energii zdražují elektřinu z fosilních paliv. Leckdo si možná pomyslí, že je to jedině dobře, jenže má-li civilizace fungovat, i když je bezvětří a pod mrakem, bez fosilních zdrojů se neobejde. Mezinárodní energetická agentura odhaduje, že v roce 2040 bude činit podíl fosilních zdrojů na celkovém objemu energie 56 procent a podíl jaderných a vodních zdrojů 28 procent.

Čím vyšší podíl na celkové produkci získají větrné a solární zdroje, tím méně hodin „pojedou“ plynové a uhelné elektrárny. Vzhledem k vysokým fixním nákladům by tak každá „fosilní“ kilowatthodina byla dražší. To by normálně znamenalo, že by se podstatně zvýšila cena elektřiny o bezvětrných večerech. To je ovšem politicky nežádoucí, a tak jsou trhy nastaveny tak, aby na nich docházelo k méně dramatickým výkyvům.

Ve Španělsku v roce 2004 fungovaly plynové elektrárny na 66 procent. Dnes je to pouhých 19 procent, převážně v důsledku vyššího podílu větrných zdrojů. A protože plynové elektrárny potřebují fungovat nejméně na 57 procent, aby byly ziskové, většina z nich v dohledné době pravděpodobně ukončí provoz. Celkově je v Evropě ohrožena existence zhruba 60 procent všech plynových elektráren.

Chceme-li i nadále svítit, nezbývá nám než akcepovat vyšší ceny. Řada evropských států našla ještě jedno řešení – spolu s obnovitelnými zdroji začíná dotovat i ty fosilní. Například Velká Británie jen v roce 2018 dá téměř miliardu liber na podporu energie z fosilních paliv, aby nepřišla o záložní kapacity, které vykrývají poptávku v časech nejvyšší spotřeby. Stavba dalších větrných a solárních zdrojů se státní podporou znamená, že lidé platí hned třikrát – zaprvé samotnou elektřinu, zadruhé dotace na neefektivní obnovitelné zdroje a zatřetí dotace na „zneefektivněné“ fosilní zdroje.

Svět na slunce a vítr zatím stále výsadou sci-fi

Někdo možná namítne: „Dobrá, aspoň jsme ale snížili emise oxidu uhličitého.“ To je sice pravda, jenže skutečné snížení je jednak sotva poloviční oproti oficiálně udávaným hodnotám, protože záložní zdroje, které „zaskakují“ za nespolehlivý vítr a slunce, často produkují víc oxidu uhličitého než normálně. A jednak i za ono nízké snížení platíme velmi vysokou cenu. V roce 2013 se na světě vyrobilo celkem 635 TWh větrné energie, přičemž celkové dotace činily nejméně 28 miliard amerických dolarů (tedy 76 dolarů za každou eliminovanou tunu oxidu uhličitého), přičemž skutečné náklady budou pravděpodobně dvojnásobné či ještě vyšší. V situaci, kdy se odhadované škody na tunu oxidu uhličitého pohybují kolem pěti dolarů a náklady na eliminaci tuny oxidu uhličitého činí v Evropské unii zhruba deset dolarů, přeplácíme na lepší klima zhruba osmi- až dvanáctinásobně.

Přitom pozitivní dopad těchto opatření na globální klima je v praxi mizivý. Představte si dva scénáře – v tom prvním, se kterým pracují prognózy Mezinárodní energetické agentury, všechny státy splní všechny své zelené závazky a podíl větrné a solární energie zvýší do roku 2040 sedminásobně. V tom druhém se v příštích 25 letech nepostaví na světě jediný další větrník či solární panel.

Co se vynaložených dotací týče, činí rozdíl mezi oběma scénáři více než 2,5 bilionu dolarů. Ovšem rozdíl v nárůstu globální teploty do konce století by podle oficiálních modelů Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC) činil pouhých 0,0175 °C.

Jednoho dne, až cena větrné energie klesne ještě o poznání hlouběji a solární energie bude téměř stejně levná jako ta větrná, by významné investice do těchto zdrojů mohly být velmi přínosné. Ovšem ani po mnoha dekádách kapitálových realokací by jejich podíl zřejmě nepřesahoval čtvrtinu celosvětové výroby elektřiny.

Zkrátka a dobře: světa, který pohání slunce a vítr a v němž neexistuje globální oteplování, se v dohledné době téměř určitě nedočkáme.


Anglický originál z Project Syndicate přetlumočil pro Finmag Aleš Drobek
Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg

Bjørn Lomborg je ředitelem Centra Kodaňského konsenzu a hostujícím profesorem Kodaňské školy obchodu. Proslavil se knihou Skeptický ekolog, ve které poukazoval na to, že většina drahých opatření, která mají vést ke zpomalení... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 12 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy

Pat Bateman | 1. 12. 2015 10:33

A to je ještě článek založen na premise, že emise oxidu uhličitého (toho v přírodě se velmi hojně vyskytujícího životadárného plynu, jehož obří zásoby jsou vázány v mořské vodě) způsobují nějaké klimatické změny (globální oteplování již bylo zrušeno, to by měl autor vědět), což tedy rozhodně prokázáno nebylo. A zprávy IPCC jsou opravdu velmi nevěrohodný zdroj...

+7
+
-

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

K S | 2. 12. 2015 09:36

No to musíte rozdělit. Je praxeologie pravdivá? Ano, vždy. Z definice.
Je praxeologie praktická metoda ekonomické analýzy? Ne. Přesně právě proto, že je vždy pravdivá.

Hlavní problém praxeologie je, že není falzifikovatelná. Tudíž nemůže dělat predikce, nemůže generalizovat na základě pozorování, atp. Jak vyřešit spor dvou praxeologů? Bez dat je jedinou možností hádka o tom, kde kdo udělal chybu v logice.

Praxeologie se ráda přirovnává k matematice, protože u obou jde o deduktivní systém. Ale základní rozdíl je, že matematika obsahuje pouze obecně platná tvrzení, zatímco praxeologie má v sobě element vnitřní stupnice hodnot, který je pro každého individuální. Matematika funguje, protože 1 + 1 = 2 vždy. U praxeologie pro jednoho člověka platí 1 + 1 = 7, ale jenom dokud se nezmění jeho preference a pak 1 + 1 = 123 a pro jiného člověka platí třeba 1 + 1 = -5.

-2
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK