Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Velikonoční ostrov: Místo, kde se Malthus nemýlil

Když se řekne Polynésie, našinci se vybaví ráj na zemi, pláže zalité sluncem a pospávající námořníci s lahví kokosového rumu v ruce. Možná také Tahiťanky s květy ve vlasech jako vystřižené z Gauginových obrazů. Párkrát jsem v těch místech byl. A je to trochu jinak.

Lebky v mlze

Zkraje roku 2007 jsem šplhal na Raemaru, mytickou horu na Rarotonze, jednom z Cookových ostrovů. Na jejím vrcholu, plochém a rozlehlém jak fotbalové hřiště, mě zastihl silný liják, předzvěst přicházejícího cyklonu. Když jsem uháněl dolů džunglí zpět do civilizace, vytvořil se na mém těle nános složený z dešťové vody, potu z vlhka, repelentu a opalovacího krému. Poté, co jsem ho ze sebe smyl, mohl jsem už z hotelového pokoje sledovat, jak si orkán pohrává s palmami, jako by to byla stébla trávy, a jak obří vlny metají na pláž kamení. Ten skličující pocit, že jsem uvězněný na nevelké Rarotonze zmítané přírodními živly, mi zůstal v paměti dodnes.

Přelistujme v kalendáři do roku 2014. Mířím právě na nejvyšší vrchol Velikonočního ostrova, nejodlehlejšího obývaného místa na světě, podobně jako Cookovy ostrovy součásti Polynésie. Ani nevím, zda má ten vrcholek nějaké jméno. Každopádně se na něm nachází drobná pyramida z kamení, jinak ho nepoznáte. Tedy kromě studeného vichru, který tam fučí ještě mnohem silněji než v závětří svahu. Cestu svahem, která začíná na nehostinném, skalistém a bahnitém pobřeží, lemují sem tam se povalující lebky a kostry uhynulých koní a krav. Přimyslete si solidní mlhu a opuštěnost těch míst a dostáváme hororový obrázek, který má ke Gauginovi a jeho Tahiťankám tak daleko, že dál už to snad ani nejde.

Místo je to ponuré nejen klimaticky, ale také historicky. Izolace od okolního světa dala na Velikonočním ostrově před staletími vzniknout svébytné civilizaci, která mu vtiskla jedinečnou tvář. Obecně známým symbolem ostrova jsou sochy moai. Obrovské postavy s nepřirozeně velkými hlavami, vytesané ze sopečné horniny a dopravené na posvátná místa – nejčastěji na samé pobřeží – tak důvtipně, že si nad tím vědci dodnes lámou hlavu.

Sochy moai jsou ovšem také mementem. Řada z nich se nedočkala dokončení. Civilizace, která dokázala pomocí jen těch nejprimitivnějších postupů přepravovat až osmdesát tun vážící kusy opracované horniny, nezabránila své vlastní zkáze. A tak zatímco kolem roku 1600 žilo na ostrově pravděpodobně kolem deseti tisíc lidí, na konci 19. století se jejich počet scvrkl na pouhé stovky, ba desítky. Smrt a zkáza je v duši ostrůvku o 164 kilometrech čtverečních zjevně tak zakořeněna, že zmíněné povalující se kosterní ostatky užitkových zvířat tam jen málokoho vyvedou z konceptu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjorna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

Bez peněz do chomoutu nelez

Cestou dolů z nejvyššího bodu Velikonočního ostrova mám čas na přemýšlení. Proč absolutní civilizační zkáza potkala právě Velikonoční ostrov, a ne Rarotongu nebo jiný polynéský ostrov? Byli snad dávní obyvatelé Velikonočního ostrova výjimeční kromě svého sochařství také naprostým břídilstvím ve správě své vlastní civilizace? Zřejmě ne. Měli ale tu smůlu, že se narodili na místě, které se svými podmínkami snad nejpříhodněji ze všech míst světa doplňuje s malthusovskými chmurnými vizemi přelidnění a následné katastrofy.

Jméno anglického ekonoma Thomase Malthuse je po staletí synonymem společenskému pesimismu; přesvědčení, že množícímu se lidstvu dříve nebo později nebudou stačit potraviny, nerostné zdroje a nověji třeba i voda. V tomto duchu psali nebo píšou o Malthusovi významní ekonomové, vrcholní politici či ekologové. Velmi často nepěkně až nenávistně. Karl Marx ho označil za „pochlebníka vládnoucí třídy“, romantičtí a utopičtí myslitelé Malthuse démonizovali, básníci jako Samuel Taylor Coleridge, William Hazlitt nebo Robert Southey ho zase považovali za mrzouta a lord Byron veršovaně zesměšňoval jeho neromantičnost: „Without cash, Malthus tells you – take no brides.“ Volně přeloženo: „Bez peněz, řekne ti Malthus, do chomoutu nelez.“ Uražení náboženští hodnostáři zase mluvili o „malthusovském ďáblu“.

Alespoň tváří v tvář zkáze Velikonočního ostrova musí jít ale tyto posměšky stranou. V jeho případě se totiž „pochlebník vládnoucí třídy“ dokonale trefil. Za zkázu může v první řadě pochopitelně postupné plenění přírodních zdrojů ostrova. Třeba veškeré palmy byly zřejmě vykáceny ve jménu stavby kánoí, které umožňovaly rybolov. Ostatně, sochy moai přestaly být tesány tehdy, když už si ostrovní společenství nemohlo takový „luxus“ dovolit. Tehdy, když zemědělci a rybáři nebyli s to živit kromě sebe také sochaře.

Samotné plenění by však samo o sobě zřejmě nestačilo, k tomu jistě docházelo i na jiných polynéských ostrovech včetně Rarotongy. Ďábel však tkví v detailu. I ten malthusovský. Konkrétně v tom, že v poměrně chladném a nehostinném podnebí Velikonočního ostrova se z palem dařilo jen jediné: chilské palmě, která se jinde v Polynésii nevyskytuje – a která roste mnohokrát pomaleji než kokosové palmy běžné na ostatních ostrovech. Ekonomové James Brander a M. Scott Taylor ve své studii The Simple Economics of Easter Island z roku 1998 prokazují, že rychlá obnova zásadního přírodního zdroje – palem – souvisí s hladkým rozvojem a početním růstem tichomořských populací.

Časopis pro vás

Možná jste si tady před pár dny přečetli, že jsme kromě webu Finmag začali připravovat jeho speciální papírovou verzi s exkluzivními články. Některé z nich se zpožděním prosáknou na naše weby – tohle je právě jeden z nich – některé nikoli. Pokud by vás tištěný Finmag zajímal, předplaťte si ho.

Velikonoční laboratoř

Mnozí dnes vidí v osudu někdejší civilizace Velikonočního ostrova analogii k osudu nás všech na planetě Zemi. Také ona je v rámci vesmíru odlehlým místem. Vlastně mnohem odlehlejším, než je Velikonoční ostrov v rámci Tichého oceánu. Vždyť na ostrov se jeho první obyvatelé nějak museli dopravit. To se o prvních obyvatelích naší planety pochopitelně říct nedá.

Jenže svět jako celek naštěstí zdaleka není tak dokonalou laboratoří pro sledování Malthusových myšlenek v praxi, jakou byl svého času Velikonoční ostrov. Přežití světa není závislé na jednom druhu pomalu rostoucí palmy. To, co zásadně odlišuje planetu Zemi a Velikonoční ostrov, je fakt, že svět jako celek skýtá zdroje pro dostatečné tempo akumulace kapitálu. Právě to je motorem technologického rozvoje, který vede k objevování stále efektivnějších postupů při nakládání s omezenými přírodními zdroji. Osud dávné civilizace Velikonočního ostrova není zdaleka tolik vztyčeným prstem civilizaci naší, ale spíš doložkou toho, jak nesmírně podstatná pro rozvoj lidstva byla a je akumulace kapitálu a s ní související vzájemný obchod.


Fotka se sochami Moai i ze sestupu z Raemaru z archivu autora

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK