Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Investoři kontra státy. Kdo vyhrává investiční arbitráže

Lukáš Hoder
Lukáš Hoder
27. 8. 2015

Když má zahraniční podnikatel pocit, že ho podrazil stát, ve kterém se rozhodl investovat, často nemá mnoho příležitostí k obraně. Někdy dokonce jen jednu – mezinárodní arbitráž. Z dosavadních dat se zdálo, že i před arbitry tahá investor za kratší konec provazu. Novější čísla ale mluví jinak.

Investoři kontra státy. Kdo vyhrává investiční arbitráže

Tradičně se spory mezi státy a občany cizích států urovnávaly diplomatickými prostředky. Stát „převzal“ případ „svých poškozených“ a snažil se ho na diplomatické úrovni vyřešit s druhým státem. V 60. letech byla podepsána takzvaná Washingtonská úmluva, která institucionalizovala proces investičních arbitráží a umožnila spory z investic řešit před profesionálními rozhodci. Od 80. let se rozšířila praxe uzavírání dvoustranných dohod o ochraně investic mezi státy, které se tak snažily chránit své investory v cizích zemích a stanovovaly státům mantinely pro jednání s cizími podnikateli. Těchto smluv jsou dnes tisíce a společně s mnohostrannými dohodami (např. Energetická charta) nebo dohodami o volném obchodu (např. NAFTA) určují pravidla, o jejichž případném porušení se následně rozhoduje v arbitrážích.

Základní „prvky“ v arbitrážích jsou tři – „investor“, „investice“ a standardy chování. Úspěšný žalobce musí být „investorem“ z druhého státu a musí v cílovém státě kontrolovat „investici“. Pokud stát poruší některý standard chování vůči dané investici (např. znárodnění), lze jej následně hnát k arbitráži.

Nejznámější českou investiční arbitráží je zřejmě boj o televizi NOVA a dnes tzv. solární arbitráže. Největší arbitráž historie je loňské rozhodnutí ve věci Jukos vs. Rusko, kde byla investorům přiznána náhrada škody ve výši 50 miliard dolarů, tedy jeden český státní rozpočet. O případu jsme psali i ve Finmagu.

Když se rozhodnete postavit si v Tramtárii továrnu na výrobu žvýkací gumy, jistě si uděláte průzkum trhu, uděláte si představu o ceně pracovní síly, promyslíte náklady na stavbu a logistiku. A taky pečlivě prostudujete tramtárijské zákony, protože víte, že je budete muset dodržovat. A počítáte s tím, že platí nejen pro vás, ale i pro vaše obchodní partnery a pro Tramtárii vůbec. Jenže pak továrnu postavíte a za nějakou dobu se zákony změní, žvýkačky jsou zakázané, cizozemci nesmí zaměstnávat Tramtárijce, továrna se znárodňuje… Nic z toho, co mělo platit, neplatí a vaše investice je pryč.

Máte dvě možnosti: srazit paty, sbalit kufry a odepsat ztráty, nebo zkusit Tramtárii pohnat kvůli zmařené investici k arbitráži.

Zahraniční investoři obecně státy nežalují nijak rádi. Často to totiž znamená konec jejich místního byznysu. Na druhé straně jde mnohdy o jedinou možnost, jak se svých práv domoci – navíc leckdy byznys po zásahu státu beztak končí. Jsou státy, které bez náhrady znárodňují zahraniční podniky nebo protiprávně ruší investorům licence na těžbu nerostů. Jindy jsou politici rafinovanější a elegantně se pohybují na hraně legality, když například omezují volnost podnikání nebo zavádějí mimořádné daně. Ostatně to je i příklad českých solárních arbitráží.

Vítězí státy?

Spory mezi zahraničními investory a státy doposud vyprodukovaly asi šest set mezinárodních arbitráží. Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) každý rok čísla aktualizuje a vydává svoji zprávu World Investment Report. Ta letos nabízí i nový pohled na celkovou úspěšnost států a investorů, a to díky podrobnější statistice.

Podle údajů UNCTAD bylo za posledních třicet let, tedy od počátků investičních arbitráží v dnešní podobě, dokončeno přes čtyři sta investičních arbitráží. Asi 36 procent případů bylo rozhodnuto ve prospěch států, a to buď z důvodu, že tribunál neměl k projednání sporu pravomoc, nebo se stát žádným porušením mezinárodního práva neprovinil. Investoři pak byli úspěšní ve 27 procentech sporů, ve kterých získali alespoň nějaké majetkové plnění. Ve zbytku arbitráží došlo buď ke smíru, nebo důvod ukončení sporu není známý.

Řada investičních arbitráží totiž často není veřejná a ani rozhodčí nálezy se vždy nezveřejňují. Ostatně ani Česko řadu let nezveřejňovalo rozhodčí nálezy ze svých investičních arbitráží.

Z výše uvedených čísel by se mohlo zdát, že státy vítězí častěji. Je to ale zkreslený pohled. Nejdříve je totiž nutné si uvědomit, co vlastně investiční arbitráže jsou a jak fungují.

Investiční arbitráže jsou vlastně jednostranné – podat žalobu může jen investor, nikoliv stát. Stát může pouze „neprohrát“, tedy dosáhnout zamítnutí žaloby, a v nejlepším případě jsou mu přiznány i náklady řízení, které na vedení sporu musel vynaložit. Stát se přinejlepším dostane na nulu.

Samotný systém investičních arbitráží tedy upřednostňuje investory, jenže z dobrého důvodu. Státy jsou totiž v pozici silnějšího – a to o hodně. Když se jim zachce, můžou si zahraniční investory snadno takříkajíc namazat na chleba – vzít jim slíbené daňové prázdniny, znárodnit fabriku, zavřít management do vězení a zabavit bankovní účty. Systém investičních arbitráží tedy funguje proto, aby existovalo neutrální místo, kde by poškození investoři mohli dosáhnout nápravy. Proto jsou tyto arbitráže do jisté míry jednostranné.

Druhým důvodem pro opatrnost vůči výše uvedené statistice je, že nerozlišuje první fázi investiční arbitráže (rozhodování o pravomoci rozhodců spor rozhodovat) a druhou fázi sporu (rozhodování o meritu, tedy o vině a náhradě škody). Nové údaje UNCTAD toto rozdělení provedly a výsledky jsou zajímavé.

Investoři vítězí

Každý rozhodčí tribunál musí nejdříve rozhodnout o své pravomoci – tedy zda může vůbec předložený spor rozhodovat. Pokud otázku omezíme takto, investoři jsou mnohem úspěšnější než státy. Z celkového počtu 255 známých rozhodčích nálezů došlo jen v 71 případů k tomu, že by rozhodci neměli pravomoc spor rozhodovat. Ve zbývajících 184 arbitrážích, tedy více než 70 procentech případů, vyhráli investoři a mohlo se přikročit k posouzení merita sporu.

Kolik bylo vydáno rozhodčích nálezů ohledně podstaty sporu? A jak byli úspěšní investoři, resp. státy? Ze 184 rozhodčích nálezů investoři vyhráli 111 arbitráží (60 %) a státy jen 73 případů (40 %).

Pokud se tedy na investiční arbitráže podíváme pragmaticky a vidíme dvě zásadní fáze jejich rozhodování, dojdeme k mnohem plastičtějším závěrům. Investoři častěji přesvědčí rozhodce, že rozhodčí tribunál má pravomoc spor rozhodovat (v 70 % případů) a investoři jsou následně úspěšnější i při následném rozhodování o meritu sporu (v 60 % případů).

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (1)

Vstoupit do diskuze
Lukáš Hoder

Lukáš Hoder

Působí v advokacii, kde se věnuje arbitráži a litigaci. Spoluzaložil Centrum pro lidská práva a demokratizaci, kde se zabývá vztahem základních práv a byznysu a mezinárodním právem. Je autorem knihy Transatlantické... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo