Levičáci si zabírají ekonomii

Jedním z velkých neštěstí makroekonomie je fakt, že vždycky byla, je a bude nerozlučně spjata s politikou. Jako inženýr navrhnete klikovou hřídel a jediné, co vás zajímá, je to, jestli dobře funguje a kolik stojí. Kdyby ovšem strojírenství bylo jako ekonomie, měli byste ale taky uvážit, jak hřídel ovlivní rozložení příjmů ve společnosti, potažmo kdo z ní bude profitovat a kdo na ní ztratí.

Každý politický kmen si zakládá na svém vlastním balíčku ekonomických teorií, poněvadž každý takový kmen představuje rozličné koalice zájmových skupin, z nichž každá volá po ekonomickém přístupu, který je nejvýhodnější právě pro ni.

Většina ekonomů by asi nejradši byla technokraty, výhradně inženýry, kteří sedí ve svých kancelářích, kde si pracují na svých modelech. Bývaly dokonce časy, kdy špičky mezi ekonomy předpokládaly, že jednou to právě tak bude. John Maynard Keynes si představoval, že v budoucnosti bude ekonom povolání nudné jako třeba zubní lékař. Jenže tahle budoucnost nikdy nepřišla. Ekonomie zůstává zpolitizovaná a nejspíš taková bude navěky. A my všichni se s tím nejspíš budeme prostě muset srovnat.

Střed je mrtev

Je tedy nasnadě otázka, kterým politickým směrem vane v Americe dnešní ekonomický vítr. Velmi rozšířené je přesvědčení, že s ekonomickou krizí a nástupem Baracka Obama do úřadu prezidenta končí někdejší rovnováha. Adam Ozimek, pravicově zaměřený novinář z časopisu Forbes, tvrdí, že v americké ekonomické obci převládl vlivný „nový levicový konsenzus“:

Dokonce někteří středoví ekonomové jako Larry Summers a Robert Rubin dnes argumentují levicově. [...] A nejde jen o nové formulace klasických levicových přesvědčení, ale o vývody postavené na nejnovějších trendech v empirickém výzkumu. Například jistá „linie“ studií minimální mzdy [...] tvrdí, že zvýšení minimální mzdy má mizivý či nulový dopad na zaměstnanost. A Petersonův institut mezinárodní ekonomie nedávno zveřejnil empirické studie Justina Wolferse, Adama Posena, Jacoba Funka Kirkegaarda a dalších, které jsou pro vyšší minimální mzdy.

Podobně mluví i někteří levicoví komentátoři. Kupříkladu Brad DeLong, blogger a ekonom z Kalifornské univerzity v Berkeley, tvrdí, že politika Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové je překonaná a že vlažný volnotržní centrismus Clintonovy administrativy je tou nejpravicovější ekonomickou doktrínou, kterou lze ještě brát vážně. Mike Konczal, který píše pro časopis The Nation, jde ještě dál a říká, že ekonomický střed je mrtvý:

Ekonomický centrismus coby ideologická síla zkolaboval. [...] Zhruba v roce 2010 centristé prosazovali „střízlivou“ reakci na krizi – snížit deficit v zájmu zmírnění krátkodobé krize na trhu práce, privatizovat zdravotní péči pro seniory a zaměřit se na dlouhodobé hospodářské cíle. Pracující Američané se prý nakonec odrazí ode dna. Kandidáti Demokratické strany tyto návrhy brali vážně. Jenže všechny centristické předpoklady selhaly na celé čáře.

Když nyní klesá inflace, stát čelí krizi nikoli dluhové, nýbrž krizi permanentně slabé poptávky. [...] Po šesti letech zotavování jsou mzdy většiny zaměstnanců stále nízké. [...] Vzdělanost zaměstnanců je na rekordně vysoké úrovni, nicméně výsledkem je pouze zostřený boj o pracovní místa. [...] To všechno znamená, že levicoví politici budou v roce 2016 vystupovat ještě sebevědoměji. Dominantní ideologie, která je přikláněla k zájmům byznysu, selhala.

Levicově orientovaná je navíc i většina prominentních ekonomů, kteří se pohybují ve veřejném prostoru – Paul Krugman, Larry Summers, Thomas Piketty a další – a to podstatně výrazně levicověji než dřív. Konzervativní ekonomové se převážně skrývají v akademickém závětří, jen tu a tam napíšou sloupek do Wall Street Journal. Z toho lze vyvodit, že příliš nevěří, že by veřejnost jejich myšlenky přijala s pochopením.

Kdo obsadí uvolněné místo?

Je tedy neoliberální ekonomie typu laissez-faire mrtvá a centrismus zdiskreditován? Přichází tedy nějaká nová vlna nové levicové politiky. Osobně o tom pochybuji.

Hlavní důvod zní, že zkrátka není zřejmé, co taková nová levicová ekonomická politika vlastně obnáší. Ani články, které jsem zmínil, nemají stejný pohled na to, jak bude nový levicový konsenzus vypadat. Konczal klade důraz na fiskální otázky. Adam Ozimek se věnuje opatřením na posílení mezd. A DeLong píše převážně o regulacích a globalizaci.

Předností politiky Reagana a Thatcherové byla jednotnost a jednoduchost – zmerčíte-li státní zásah do ekonomiky, zaútočte na něj. Narazíte-li na regulaci, omezte ji. Připadnete-li na daň, snižte ji, a objevíte-li státem vlastněný podnik, zprivatizujte ho.

Ovšem novodobí levicoví ekonomové se výrazně rozcházejí v názoru na to, kde a jak by měl stát do ekonomiky vlastně zasahovat. Hybnou silou dnešní ekonomické levice je přesvědčení, že tržní fundamentalismus je primitivní. Že přehlíží instituce, externality, lidské chování a celou náruč tržních nedokonalostí. Není ovšem vůbec jednoduché rozhodnout, které z těchto nedokonalostí by měl stát napravit, natož na které z nich by měla Demokratická strana utratit svůj vzácný politický kapitál.

Mají levicoví ekonomové za to, že by Spojené státy měly usilovat o zvrácení globalizace prostřednictvím obchodních bariér? Nebo by se měla federální vláda zaměřit na zvyšování minimální mzdy, jako to dělají města typu Los Angeles či Seattle? Měl by Kongres poupravit zákony tak, aby zaměstnance motivoval k vyšší účasti v odborech? Nebo by měla země přijmout agresivnější fiskální a monetární politiku a spálit tak převis nabídky z éry krize?

Kovaný levičák by pravděpodobně odpověděl bez dlouhého přemýšlení: „Všechno. Tržní fundamentalisté měli šanci a teď je řada na nás.“ Ovšem rozumnější a střízlivější lidé na levici by se asi zamysleli, jestli by jedno či víc těchto opatření nakonec nemělo přesně opačný účinek. Přivedl by Kongres zrušením mezistátních obchodních dohod průmyslové podniky zpátky na území Spojených států? Možná ano, možná ne. Vedlo by zvýšení federální minimální mzdy k vyšším reálným mzdám, aniž by zároveň způsobilo dlouhodobě vyšší nezaměstnanost? Možná ano, možná ne. Některá tato nová levicová opatření můžou být přínosná, ale některá by mohla zajít příliš daleko.

A tak i když sílí konsenzus, že něco je na americké ekonomické politice potřeba změnit, shoda na tom, co přesně by mělo být jinak, neexistuje. Laissez-faire možná dospělo ke konci své doby spotřeby, nikdo ale zatím neví, čím ho na pultech nahradit.

Z anglického originálu pro Finmag přeložil Aleš Drobek