Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Jiří Skuhrovec: Já a Babišův muž? Podívejte se na naše výsledky

Ondřej Tůma
Ondřej Tůma
18. 7. 2015
 16 894

Jiří Skuhrovec věří v otevřená data. V to, že dobrá práce s transparentními informacemi pomůže zefektivnit státní správu a šetřit peníze z rozpočtu. Pracuje jako poradce na Ministerstvu financí, ale ví, že „odejit“ může být velice rychle. Tak jako jeho nadřízený, náměstek Lukáš Wagenknecht. Jak ale říká – neživí mě to, mám luxus říkat si, co si myslím.

Jiří Skuhrovec: Já a Babišův muž? Podívejte se na naše výsledky

Minulý týden jsme s vedoucím projektu zIndex, garantem Rekonstrukce státu a poradcem Babišova ministerstva Jiřím Skuhrovcem mluvili o plýtvání při veřejných zakázkách.

Druhou část našeho rozhovoru věnujeme zejména jedné speciální podoblasti státních zakázek: tendrům na výběr IT systémů. Jsou velké, drahé – a s jejich nasazením a fungováním bývají problémy. „Většina našich IT systémů by se dala vyvinout z gruntu znova a finančně by se to vyplatilo už za pár let. Nemluvě o tom, že by mohly i líp fungovat,“ říká Jiří Skuhrovec. Jenže když už se někdo jako státní dodavatel zaháčkuje, je velmi těžké ho vyměnit – svou nenahraditelnost si dobře hlídá a jistí se nadstandardním vztahem s osazenstvem úřadů. O tom ale už níže.

V úplném závěru rozhovoru se ještě dotkneme financování politických stran a toho, jak se člověku z neziskovek, který by měl hlídat svou politickou nezávislost, pracuje na ministerstvu na pozvání kontroverzního politika.


Jiří Skuhrovec

Jiří Skuhrovec

Vystudoval ekonomii a informatiku, živí ho práce s daty. V rámci neziskového Centra aplikované ekonomie a firmy Datlab vede tým, který sbírá a analyzuje informace o veřejných zakázkách, evropských dotacích, insolvencích a dalších radostných věcech. Vyvíjí projekty VšechnyZakázky.cz, PolitickéFinance.cz a VášMajetek.cz, píše protikorupčně orientované analýzy s přesahem do seriózního ekonomického výzkumu na domovské FSV UK. Radí Ministerstvu financí jak zveřejňovat otevřená data. Zasedá v různých komisích (od NERVu po Rekonstrukci státu), a sem tam zajde na pivo s lidmi, co se živí nějakou skutečnou prací.

Upozorňujete na to, že stát kvůli špatným IT zakázkám tratí obrovské peníze. Kde je v téhle oblasti zakopaný pes?

Problém se nazývá vendor lock-in. Mezi dodavateli a úřady se totiž vybudovaly pevné vazby – právní, personální, technické. I když jsou na trhu kvalitnější a levnější firmy, stávající dodavatele nemůžou jednoduše nahradit. Ti jsou si pak své nenahraditelnosti dobře vědomi a účtují si za práci nekřesťanské peníze.

Je problém ve špatně sepsaných smlouvách?

O smlouvy vůbec nejde. Firmy, které IT řešení státním institucím dodaly a které je zároveň spravují, v mnoha případech systémy „zprasily“ takovým způsobem, že se nenajde žádná jiná firma, která by to dokázala převzít a podepsat přitom ještě záruky.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?

Tak třeba OKsystem na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Ten stojí celý rezort šílené peníze. Je to firmička, která vznikla v devadesátých letech, udělala jeden velký systém a od té doby už jen zvyšuje náklady a účtuje státním institucím stále víc. Navíc je to ukázkový příklad toho, jak se u nás navyšuje korupční potenciál. Tahle firma má totiž strašně velkou motivaci, aby si takový byznys držela hlava nehlava. Má skvělou vazbu na zaměstnance státních úřadů. Pořádá pro ně školení, výjezdní zasedání a kdo ví co ještě. Nechci hájit praktiky pana Šišky, ale je fakt, že když se začne řešit, jestli by se tenhle systém neměl vyměnit za jiný, budou stát úředníci na straně OKsystemu, a to se těžko prolamuje.

Problém je taky v tom, že pokud se vám z veřejné správy podaří podobnou firmu vyštípat, tak se to finančně vyplatí až za nějaké tři čtyři roky. A to je vzhledem k poločasu rozpadu průměrného ministra příliš dlouho, takže nikdo nemá motivaci, aby tyhle vazby rozbíjel.

Hádám, že OKsystem není ojedinělý případ…

Rozhodně ne. Ministerstvo spravedlnosti například dodatkuje smlouvy s IT dodavateli, které byly uzavřeny v roce 1994. Tehdy ale přece jen počítače a IT systémy vypadaly trochu jinak. Ministerstvo si to však s dodavateli vesele prodlužuje dál, protože se bojí, že by muselo něco měnit. To je pro státní správu hrozně nebezpečné. Máte tady drahé a zastaralé systémy, navíc s velkým rizikem potenciální korupce. V tomhle ohledu se mi moc líbí estonská praxe. Tam platí, že žádný státní IT systém nesmí být starší než třináct let, pak se prostě musí nahradit. O něčem takovém u nás můžeme jenom snít. Většina našich IT systémů by se přitom dala vyvinout z gruntu znova a finančně by se to vyplatilo už za pár let. Nemluvě o tom, že by mohly i líp fungovat.

Podle Transparency International proteklo za posledních osm let z veřejných prostředků do firem z daňových rájů minimálně 244 miliard korun. Daří se v posledních letech tyhle toky alespoň částečně utlumovat?

Právě naopak. Od té doby, co se zrušily listinné akcie, míří do zahraničí ze státních zakázek ještě víc peněz. Spousta firem prostě pouze přesunula sídlo. Je to jen jiný způsob, jak anonymizovat svoji vlastnickou strukturu.

Naši v ráji

V Česku působí zhruba třináct tisíc firem, jež mají vlastníka v některém z daňových rájů. Ročně tam putují miliardy, možná desítky miliard korun. Dokonce i z veřejných zakázek. O tom, jakou paseku daňové ráje dělají – a co s tím, jste nedávno četli na Peníze.cz:

Přehled daňových rájů

Zabodněte prst do globusu, vždycky nějaký poblíž najdete... Leží nejen na ostrovech uprostřed oceánu, jako jsou Maledivy, Seychely, Bermudy, ale také v Evropě (Monako, Lichtenštejnsko nebo Gibraltar) či Střední Americe (Belize, Panama). 

Mezi daňové ráje, kam přichází relativně nejvíc dušiček, patří ale také Delaware, jeden z padesáti Spojených států – a adresa v USA vypadá na vizitce jistě líp než nějaké Kajmanské ostrovy. Víc zjistíte v naší interaktivní grafice.

A nešlo by prostě ze státních zakázek firmy z daňových rájů vyloučit?

To je právně problematické. Chybná úprava by znamenala diskriminaci firem – což je červený hadr pro Evropskou unii. Než začneme experimentovat se zakázkami, pojďme si to pořádně vyzkoušet na dotacích. V jejich případě totiž máme povinnost požadovat doložení vlastníků už od roku 2012, jen se to reálně moc nedodržuje.

V souvislosti s praním špinavých peněz v daňových rájích se ale už pomalu hýbou ledy. Postupně se totiž mění evropská legislativa a Evropská unie se tomuhle problému bude stále víc věnovat. Naše Ministerstvo spravedlnosti například zavádí registr konečných vlastníků. Věřím, že za dva roky už bude možné firmy, které nemají jasnou vlastnickou strukturu, z veřejných zakázek automaticky vylučovat.

Pojďme přejít k dalšímu tématu, kterému se ve svých studiích věnujete, a to je financování politických stran. Je u nás v téhle oblasti v posledních letech něco nového?

Trochu kultury se vneslo do vyplňování výročních zpráv. Taky se o tohle téma začala trochu víc zajímat média, pomohla i naše databáze darů politickým stranám PolitickeFinance.cz. Problém je ale v tom, že financování politických stran dnes není skoro vůbec regulované. GRECO, největší nadnárodní organizace, která se touhle problematikou zabývá, nás každé dva roky upozorňuje, že jsme v tomhle ohledu mezi nejhoršími v Evropě.

Jak je to možné?

Politické strany se u nás na regulaci svého financování dlouhá léta odmítají dohodnout. Zákon o financování politických stran se vždycky v nějaký okamžik vytáhne, ale pak se zase politici dohodnou, že se to ještě odloží. Teď to zrovna řešíme s Rekonstrukcí státu. Před volbami nám politické partaje slibovaly, že to bude do roka hotové, ale už je rok a půl pryč a všechno nasvědčuje tomu, že zákon nestihne plně vejít v účinnost do voleb v roce 2017. Tím pádem je to zákon k ničemu, protože před dalšími volbami ho zase může parlament novelizovat a okleštit.

Přitom obecně platí, že je u nás stát vůči politickým stranám hodně štědrý

Ano. Politické strany u nás dostávají od státu nejvíc peněz široko daleko. V přepočtu na jednu hlavu je to víc než v Polsku, na Slovensku, a dokonce i v Německu. Paradoxní je, že teď ČSSD prosazuje vznik politických institutů, což budou jakési think tanky fungující vedle stran, na které ale bude stát přidávat další peníze. Strany tvrdí, že je nebudou používat na kampaň, ale věřte jim to. Prakticky se tím jen zvýší státní příspěvek politickým stranám o deset procent.

Nestalo se u nás z boje proti korupci tak velké klišé, že už tohle téma veřejnost vlastně vůbec nezajímá?

Já mám spíš pocit, že se mezi politiky začíná poslední dobou prosazovat názor, že se to s bojem proti korupci přehnalo, a proto by se teď mělo zase polevit. To je hrozně nebezpečné. Ostatně taková je i rétorika nového zákona o veřejných zakázkách. Napíšeme nový zákon, kde škrtneme všechny trapné povinnosti, a bude se vesele soutěžit a utrácet, podpoříme ekonomiku. Upřímně řečeno, domněnka, že se napíšou méně přísná pravidla pro veřejné zakázky, a v důsledku toho se bude víc utrácet, je úplná kravina. Rozpočty se stejně vždycky vyčerpají tak jako tak. To umíme velmi dobře už z dob komunismu.

Samozřejmě, že je smysluplné zjednodušovat zákon o veřejných zakázkách a odstraňovat administrativní bariéry, ale je třeba to dělat s rozumem a navíc to musí jít ruku v ruce s důkladnou kontrolou, která by na zakázky dohlížela.

Neodpověděl jste mi ale na otázku, jestli u nás korupce ještě vůbec někoho zajímá. Přijde mi, že spousta lidí už na politiku naprosto rezignovala. Tím spíš na boj proti korupci, kterým se tady v minulosti oháněla řada zkorumpovaných politiků…

Bohužel, velká část lidí, klidně až osmdesát procent, vnímá politiku jako komiks. U téhle skupiny pozornost a zájem o konkrétní politické dění časem opadá. Boj s korupcí je pro ně zajímavý jen dokud se chytají lidé s krabicemi od vína. Pak je tady ale část veřejnosti, zhruba těch zbylých dvacet procent, kterou máte šanci oslovit s konkrétními tématy. Věřím, že tihle lidé pořád považují korupci za velký průšvih, se kterým je potřeba bojovat. Naštěstí právě oni chodí poctivě k volbám, takže jejich názor musí politiky zajímat o trochu víc.

Paradoxně je teď problém taky v tom, že korupci hraje do karet zlepšující se ekonomická situace. Tvrdá řešení a protikorupční opatření se totiž vždycky nejlíp prosazují v době, kdy je krize. Když se rozkrade dvacet procent peněz, je to zkrátka víc cítit než v období konjunktury. Podívejte se, jak to tady chodilo za Topolánka. Ekonomika rostla a korupci nechtěl nikdo řešit.

Co vás vlastně motivovalo k tomu, že jste kývnul na nabídku působit jako poradce na Ministerstvu financí?

Už nějaký čas razím myšlenku, že otevřená data můžou zcela zásadně přeorat to, jakým způsobem funguje státní správa. Když jsem dostal nabídku, jestli bych se tomu na ministerstvu nechtěl věnovat, tak jsem to zkrátka musel vzít. Je to extrémně potřeba.

Není pro vás odvolání Lukáše Wagenknechta příliš hořká pilulka?

Určitě je.

Proč k němu podle vás vůbec došlo?

Psal jsem o tom už na svém blogu. Ale jsou to jenom mé spekulace. Lukáš spoustě lidí vadil. Spíš tím, co se teprve chystalo. Ať už je to zákon o finanční kontrole, audity IT zakázek a v podstatě i důkladnější práce s otevřenými daty. V takové chvíli totiž vyplave na povrch hodně špíny.

Není to pro vás demotivující?

Už jsem asi cynik, ale takhle to prostě ve státní správě chodí. Když jsem na ministerstvo nastupoval a bavil se o naší práci s Lukášem, tak jsme byli prostě smířeni s tím, že to není napořád. Když se snažíte zprůhlednit, vyčistit a zefektivnit státní správu, tak musíte počítat s tím, že u úředníků narazíte na velký odpor. Ale ani bych to přímo nevztahoval k ministru Babišovi. Myslím si, že tam byly vážně obrovské tlaky.

Ale tím, kdo těmto tlakům podlehl, byl ve finále právě ministr Babiš…

To máte pravdu. Na každý pád, do hlavy mu nevidím, pravý důvod Lukášova odvolání neznám.

Propojeno!

David Ondráčka

Po volbách hledal Andrej Babiš osobnosti, které by jednak byly odborníky ve své oblasti, jednak by dokázaly vylepšit jeho image. A tak se přihodilo, že ministrem vnitra se málem stal šéf české pobočky Transparency International David Ondráčka. Byl by kývnul – i když nakonec byl snad přece rád, že všechno dopadlo jinak...

Neobáváte se toho, že by vás spojení s Andrejem Babišem mohlo do budoucna poškodit? Veřejnost je v tomhle ohledu přece jen značně polarizovaná a ti, kteří se rozhodnou s ministrem financí nějakým způsobem spolupracovat, to pak mají často na talíři. Stačí se podívat na Davida Ondráčku, Aleš Michla, Simonu Hornochovou nebo právě Lukáše Wagenknechta…

Za svou prací si stojím, má smysl nehledě na osobu ministra. Kdyby mi podobnou příležitost býval dal pan Sobotka nebo Bělobrádek, vzal bych ji taky.  Ale dal mi ji Babiš. Pokud mě proto někdo bude chtít považovat za jeho muže, ať se podívá na naše výsledky – Ministerstvo financí je na chvostu hodnocení, otevřeně upozorňujeme, že resort je nedůsledný při kontrolách vlastníků příjemců dotací, a odvolání Wagenknechta jsem kritizoval.

Musím si držet kritický odstup, jinak bych vedle toho nemohl šéfovat neziskovce a dělat garanta Rekonstrukci státu. Když ministři ANO budou rozdělovat podivné zakázky nebo zdržovat zákony Rekonstrukce, prostě je budu kritizovat jako kohokoliv jiného, i kdyby to mělo znamenat můj konec na ministerstvu. To mě naštěstí neživí, a tak mám ten luxus říkat, co si myslím.


Úvodní foto: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (22)

Vstoupit do diskuze
Ondřej Tůma

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase... Více

Související témata

andrej babišboj proti korupcidaňové rájefinancování politických stranjiří skuhroveckorupceministerstvo financíministerstvo práce a sociálních věcímpsvpolitické stranystátní zakázkyveřejné zakázkyvladimír šiškazindex
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo