https://www.finmag.cz/finance/300994-soukrome-penize-kde-se-pecou-prachy
Soukromé peníze. Kde se pečou prachy
Mají centrální banky monopol na výrobu nových peněz? Omyl! Potřebují komerční banky vaše peníze na vkladech k tomu, aby mohly poskytovat půjčky? Omyl! Dají se oba omyly vyvrátit jedním článkem? Mělo by to jít, úzce totiž souvisí. Pojďme to zkusit.
Ve své Chvále bankovních poplatků jsem psal, že banky nepotřebují vklady k tomu, aby půjčovaly peníze. A že je to téma na celý článek. Tady ho máte.
Všechno je jinak
Většina lidí, včetně mnoha i věhlasných ekonomů, si myslí, že základním principem bankovnictví je, že banky půjčují uložené peníze. Pokud se na fungování bank zeptáte někoho, kdo se o věc zajímá hlouběji, většinou v odpovědi zazní něco o bankovnictví částečných rezerv.
Jenomže banky ve skutečnosti fungují jinak.
Bankovnictví částečných rezerv neexistuje už desítky let, fungovalo-li vůbec někdy. To neznamená, že neexistují bankovní rezervy, banky je samozřejmě mají a většina světových bankovních zákonů to po nich taky vyžaduje. Všimněte si ale, že píšu o většině: kanadský, australský, britský, švédský a několik dalších bankovních systémů rezervy nevyžadují, a banky v nich stejně vesele fungují.
Příklad blíž každodennímu životu. Schválně se zeptejte člověka, který má v bance na starost půjčky, klidně i ty velké pro podniky, jestli musí kontrolovat, jestli má banka na půjčku právě dost peněz. Odpověď bude určitě ne. Banky, a to i ty, které musí mít podle zákona rezervy, totiž opravdu nepůjčují peníze, které do nich lidé vloží. Nebo lépe řečeno, půjčují je také – ale nepotřebují je. Vklady jsou vytvářeny půjčkami, ne naopak.
Kde se pečou peníze
Často se setkávám s názorem, že peníze jsou státní a že je stát o své libovůli tvoří. A že by se mu to mělo zatrhnout, protože tvorba peněz znamená příliš mnoho moci ve státních rukou. Pokud je to také váš názor, mám pro vás špatnou zprávu. Stát tak maximálně tiskne bankovky a razí mince. ale vlastní vytváření peněz nechává na jiných – na soukromých bankách.
Asi jsem vás teď předchozím odstavcem zmátl – bavili jsme se přece o vkladech a o půjčkách. Jenže ono to souvisí. Právě v procesu půjčování peněz totiž soukromé banky vytvářejí většinu peněz.
Už to slyším – soukromé banky přece nemůžou tisknout peníze, to je nelegální. Pravda, tisknout nemůžou. Vytvářet ale ano. Je to opravdu jednodušší, než si myslíte.
Řekněme, že přijdete do banky a požádáte o milionovou půjčku. Banka vás ohodnotí jako důvěryhodného potenciálního dlužníka a peníze vám půjčí. Odkud ty peníze vzala, když ne z vkladů střadatelů? V bankovní rozvaze na konce dne přece musí aktiva a pasiva souhlasit…
Není problém – banka vytvořila nejdřív půjčku milion korun českých. Vzápětí ty peníze ale vložila na váš účet. Takže banka má aktivum (vaši půjčku ve výši milionu korun) i odpovídající pasivum (váš vklad shodou okolností právě taky jeden milion). Aktivum a pasivum se vzájemně vyruší a bankovní rozvaha je, jak má být.
Uzavřený systém
Když nemáte účet u banky, kde si půjčujete, když peníze hned převedete pryč, zkrátka pokud se váš vklad dostane do jiné banky, pořád se nic neděje. Bankovní rozvaha musí být vyvážená až na konci dne (respektive konci nějaké účetní uzávěrky). Banka si může půjčit na mezibankovním trhu – ostatně, nějaké jiné bance bude teď přebývat milion (váš vklad byl k ní převeden, ale ona nemá korespondující půjčku), takže ho vaší bance ráda půjčí.
Elektronický bankovní systém je uzavřený a peníze jednou vytvořené jdou „zrušit“ jen splacením půjčky. Může se ale stát, že peníze z uzavřeného bankovního systému odejdou. Tím (jediným) způsobem, že si vklad vyberete v hotovosti a dáte pod matraci. V té chvíli opravdu v elektronickém bankovním systému schází milion. A konečně přichází chvíle centrální banky. Její rolí je scházející milion vytvořit – opět jako půjčku a vklad, tentokrát je ale půjčka určena komerční bance.
Pokud centrální banka chce rozumně fungující bankovní sektor, půjčí každé komerční bance. Ve chvíli, kdy si komerční banka nemůže půjčit od centrální, je mrtvá (viz řecké banky, které by bez Emergency Liquitidy Assistance – ELA od Evropské centrální banky krachly).
Outsourcing
Proč ale tedy banky netvoří peníze, jak se jim zachce, když můžou? Ze dvou jednoduchých důvodů: Množství peněz v systému je dáno množstvím půjček, a ty jsou dány poptávkou po penězích. Poptávka je omezena podmínkami a úrokovými sazbami (a také jinými faktory, ty ale banky neovlivní).
Podmínky si – v rámci toho, co jim dovolí regulátor – stanovují samy banky a musí přitom hledět na bezpečnost či nebezpečnost půjček. Banka sice peníze může vytvořit ab nihilo, ze vzduchu, ale jen pro své zákazníky, ne pro sebe. To je, kromě platebních služeb, základní služba, kterou komerční banky v současné době v ekonomice plní. Pokud zákazníci nesplácejí, ztráty rovnou ukrajují z kapitálu. Takže kapitál bank a množství rozumně bezpečných půjček v ekonomice pořád stanovují nějaké limity. Ale jenom pokud se banky chovají uvážlivě, což jsme v poslední době moc neviděli. Ostatně, proč také, když nás (banky) zatím vždy někdo zachránil?
Druhý faktor, úrokové sazby, přímo kontroluje centrální banka. Pokud si myslí, že je poptávka po penězích malá, úrokové sazby sníží. Naopak, pokud je poptávka příliš velká, zvýší. Tolik alespoň teorie, v praxi je samozřejmě těžké říci, co je malá nebo velká poptávka po penězích. Malou ještě tak nějak rozpoznat lze (skoro určitě jste v recesi), velká se ale snadno přehlédne a považuje za „nový normál“.
Suma sumárum, centrální banka kontroluje peníze podstatně méně, než jste si mysleli. Tvorbu peněz outsourcovala soukromým bankám.
Stane se mýtus realitou?
Situace s divokým růstem peněz v ekonomice by se dala řešit tím, že by centrální banka opravdu kontrolovala peníze. Například tím, že by se opravdu stala jedinou institucí, která je může vytvářet. Nedávno o tom třeba začali mluvit na Islandu. V tom případě by se to, co je v současnosti mýtem (banky půjčují v zásadě jen peníze vkladatelů), stalo skutečností. Je ale otázka, jestli by centrální banka byla lepší v určování, kolik peněz ekonomika potřebuje. Asi těžko, když to doopravdy nikdo neví.
Na druhou stranu, je možné, že automatické pravidlo (například automatický růst o dvě procenta ročně – což, podotýkám, není to samé jako dvouprocentní inflace) by alespoň zamezilo šílenému růstu dluhů způsobenému například realitní bublinou.
Úplně malá poznámka na okraj. V článku mírně zjednodušuji některé věci, aby nebyl na deset stránek. Pokud máte o problematiku větší zájem, doporučuji tento článek z Bank of England. Možná také, pokud jste nevěřili mně, uvěříte spíš Staré paní.
Zaujali jsme vás? Pokračujte...
Nejnovější podcasty
