Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Vášeň pro dluh, kult betonu. Čína následuje Japonsko

| 20. 4. 2015 | Vstoupit do diskuze

V moderním světě se občas objeví otázka, která země bude příští světovou supervelmocí. V osmdesátých letech se mluvilo o Japonsku. Pak ale následovala vleklá krize a Japonsko má k supervelmoci daleko. Má Čína větší šanci?

Vášeň pro dluh, kult betonu. Čína následuje Japonsko

Jak vlastně Japonsko vybudovalo svou prosperitu? Před druhou světovou válkou patřilo mezi nejrychleji rostoucí světové ekonomiky. Rychle přijímalo západní technologie i modely organizace společnosti. Trend pokračoval i po válce.

V rámci americké rozvojové pomoci Japonci obdrželi lodní náklad odborné literatury, kde byl popsán Demingův systém totálního řízení kvality. Japonci, do té doby známí spíš jako producenti levného zboží nevalné jakosti, jej přijali s nadšením, které by se dalo popsat jako fanatismus pro kvalitu.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Nová kniha Pavla Kohouta!

Pozorní čtenáři

Kromě kvality se Japonci soustředili na technický pokrok. Američané vynalezli tranzistor v roce 1946, ale Japonci jej v padesátých letech zdokonalili a uvedli do sériové velkovýroby. Ale byl tu i jiný přínos americké poválečné dodávky odborné literatury. Mezi jinými knihami Japonci objevili pojednání Metody operačního výzkumu od Philipa Morseho a George Kimballa z roku 1951. Příručka se věnovala matematickým aspektům řízení operací během druhé světové války. V kapitole s názvem Strategická kinematika je popsáno Lanchesterovo pravidlo.

Frederick Lanchester odvodil v roce 1916 jednoduchou soustavu dvou obyčejných diferenciálních rovnic, které popisují dynamiku ztrát stran ve válečném konfliktu. Ztráty útočníka jsou přímo úměrné síle obránce a naopak. Rovnice obsahují koeficienty, které udávají kvalitu výzbroje a výcviku obou nepřátelských sil.

Japonci považují podnikání za boj. K aplikaci vojenských pouček do byznysu nikdy neměli daleko. V padesátých letech jim myšlenka vítězného nástupu na světové trhy s pomocí teorie svých bývalých nepřátel musela připadat nesmírně přitažlivá. V daném případě to nebylo složité. Japonci dosadili do rovnic podíl na trhu namísto síly jednotek.

V šedesátých letech Lanchesterovo pravidlo dále výpočetně rozpracoval Taikobo Onoda. S typickou japonskou pečlivostí stanovil hranice například pro monopol (tržní podíl nejméně 73,9 procenta), lídra trhu (podíl nejméně 41,7 procenta) či pro firmu stabilně uchycenou na trhu (podíl 26,1 procenta). Na jeho práci navázal v sedmdesátých a v osmdesátých letech marketingový konzultant Nobuo Taoka. Jeho knih věnovaných lanchesterovské strategii se prodalo na 1,5 milionu výtisků. Vliv na podnikatelské myšlení byl obrovský.

Bankovní expanze a krize

Japonská posedlost podílem na trhu a velikostí tržeb ovšem vedla k podcenění zisku ve prospěch expanze a podílu na trhu. V osmdesátých letech se to považovalo za přednost: psaly se knihy, jak Japonci moudře sledují dlouhodobé cíle na rozdíl od povrchních Američanů zaujatých krátkodobým ziskem.

Jenomže pak se ukázalo, že mnohé japonské investice byly natolik dlouhodobé, že se nevrátí nikdy. Orientace na dlouhodobou strategii byla přehnaná. Zároveň se ukázalo, že expanze financovaná úvěrem přinese hořké plody. Banky, které půjčily do ekonomiky kvanta úvěrů, začaly krachovat. V roce 1989 bylo osm z deseti největších světových bank z Japonska. O deset let později žádná z těchto bank neexistovala.

Expanze bank přinesla spektakulární krach, který se projevil všude – na cenách akcií a nemovitostí, na hospodářském růstu a konečně i na poklesu maloobchodních cen. Cenová deflace byla způsobena úvěrovým krachem.

Bankovní krize a úvěrová deflace v Japonsku byla dlouhou dobu nejpřesvědčivějším dokladem platnosti rakouské ekonomické teorie, která vysvětluje ekonomický cyklus jako cyklus bankovních expanzí a krizí. Teprve nedávno bylo Japonsko zastíněno evropskou bankovní krizí a vleklou hospodářskou stagnací – ta byla způsobena navlas stejným důvodem, přehnanou bankovní expanzí v letech před rokem 2008.

Konec tradiční rodiny

Japonsko ale mělo i jiné problémy. Japonským zvykem je přejímat západní vynálezy a dovádět je k dokonalosti. To platí bohužel i pro některé ne zcela skvělé nápady. Jedním z nich byla expanzivní měnová politika, kterou Japonci pochopili jako recept na nekonečnou stimulaci ekonomiky. Expanzivní měnová politika způsobila jednak bankovní boom a krizi, jednak růst cen nemovitostí. Ceny bytů se v Japonsku natolik zvýšily, že začaly zásadně nepříznivě ovlivňovat tvorbu rodin a porodnost. Jak může vzniknout rodina, když muž nemá dostatek příjmů, aby zajistil bydlení a postaral se o ženu a děti? Asi těžko, že ano. Žádná moderní vymoženost sociálního státu nenahradí model rodiny, který fungoval tisíce let.

Japonská porodnost nutně a logicky strmě klesala. Mladí lidé měli dost peněz, aby si užívali různých zábav, ale nikoli dost, aby si založili vlastní domácnost. Je to koneckonců trend, který pozorujeme i v Evropě, ale v Japonsku začal nejdříve. Expanzivní měnová politika zabila tradiční rodinu.

Japonsko se dokázalo jako jedna z nejvyspělejších zemí propracovat k nejzadluženější ekonomice na světě překvapivě snadno a rychle. Viníkem je opět japonská vášeň pro zdokonalování západních vzorů. Tentokrát jím byl světoznámý anglický ekonom John Maynard Keynes a jeho myšlenka expanzivní rozpočtové politiky. Myšlenka, která původně dávala smysl: v obdobích recese stát smí více utrácet, aby ekonomiku zachránil před ještě hlubším propadem.

Pokud však myšlenku expanzivní rozpočtové politiky dovedete do „dokonalosti“, ocitnete se v ekonomice, kde stát utrácí jako opilý námořník, bez rozmyslu, jenom proto, aby se utrácelo. Třeba do dálnic, které nikam nevedou, do mostů, přes něž nikdo nejezdí, či do nepotřebných tunelů. A najednou je zde dluh ve výši dvojnásobku hrubého domácího produktu a ekonomové vyučení ve vulgárním keynesianismu se diví, proč ekonomika pořád ještě neroste!

Jeden velký otazník

Nyní je Japonsko v situaci, kdy nemůže zvládnout své zadlužení. Jediná šance je zaplatit dluhy bezcennými papírky. Ošidit věřitele, tedy širokou veřejnost. Ale to není ještě největší zlo. Pokles porodnosti způsobený chybnými hospodářskými politikami je nesrovnatelně horší. Je to nevratný, nenapravitelný jev.

Pokud jde o „abenomiku“, pojmenovanou podle současného japonského premiéra Šinzóa Abeho, ta je chybná ve své podstatě. Znamená jen důsledné pokračování v politikách, které se neosvědčily – ještě více měnové expanze, ještě více rozpočtové expanze. A co vidíme? Nepomáhají. Po více než dvou letech „abenomiky“ hospodářství roste o 1,5 procenta: slabý úspěch.

Abenomika a slabá japonská měna pomáhají jedinému segmentu ekonomiky této země – segmentu, který je sice nejviditelnější, ale nikoli nejvýznamnější. Jde o velké nadnárodní společnosti závislé na exportu. Jejich akciím se na burze relativně daří (růst o 18 procent za uplynulé dva roky v dolarovém vyjádření), ale tento diskutabilní úspěch jde na úkor většiny japonské ekonomiky, která není zaměřena na export. Budoucnost Japonska a abenomiky je jeden velký otazník.

Čínský odraz ode dna

Nejen Japonci mají vášeň pro zdokonalování a překonávání cizích vzorů. Ještě před druhou světovou válkou někdo dovezl do Číny překlad Marxova Kapitálu a spisy Vladimira Iljiče Lenina a Josifa Vissarionoviče Stalina. Tedy literaturu, která má větší explozivní sílu než totální řízení kvality nebo metody operačního výzkumu.

Vynechme historii čínských komunistických revolucí a srdcervoucí líčení škod na životech i na kulturním dědictví, které napáchaly. Uveďme jen detail pro dokreslení rozsahu katastrofy. Když budoucí čínský předseda vlády Teng Siao-pching vedl delegaci do centrály Organizace spojených národů v New Yorku v roce 1974, úředníci během přípravy cesty zjistili, že jsou schopní dát dohromady ze státních rezerv jen 38 tisíc dolarů. V té době také neexistovaly banky kromě Lidové banky Číny, která fungovala jako oddělení ministerstva financí.

Takto úplně na dně byla Čínská lidová republika během 70. let. Bylo jasné, že je třeba něco dělat. Po všech levicových experimentech z padesátých a šedesátých let zbývala už jen cesta doprava. Soukromé hospodaření bylo zaváděno postupně a pod přísnou kontrolou komunistické strany. Nejprve zemědělství, kde se začalo v roce 1978. Když soukromí zemědělci prokázali podstatně vyšší produktivitu ve srovnání s komunami, pokračovalo se s lehkým průmyslem. Vznikly i speciální ekonomické zóny, kde se experimentovalo s urychleným zaváděním kapitalismu. Růst objemu dluhů V podmínkách čerstvě budovaného kapitalismu, kdy neexistuje kapitál kumulovaný během generací, mají o to větší význam banky a kapitálové trhy. Čínské burzy (Šanghaj a Šen-čen) byly otevřeny již roku 1990, dvanáct let po prvních nesmělých krůčcích se soukromým farmařením. Kupodivu teprve v roce 1995 byly čtyři velké státní banky reformovány s cílem financovat soukromou sféru.

Oč pozdější byl začátek, o to rychlejší byl růst objemu úvěrů během následujících dvou desetiletí. Statistiky se různí, ale podle zdrojů Světové banky objem úvěrů podnikům dosahoval 85 procent hrubého domácího produktu v roce 1995; v roce 2013 to bylo již 140 procent a v roce 2014 dokonce 153 procent HDP.

Tyto statistiky znějí na první pohled nevinně, ale je nutné vzít v úvahu, o jak obrovských růstech objemu dluhů během relativně krátké doby mluvíme. Velikost čínské ekonomiky vzrostla v dolarovém vyjádření během let 1995 až 2015 zhruba 15krát. Objem úvěrů během stejné doby se pak znásobil téměř 30krát.

Falšování statistik

Žádná ekonomika nemůže přežít takový enormní nárůst zadluženosti zcela hladce a Čína nebyla výjimkou. První krize přišla v roce 1998, kdy většina asijských zemí byla postižena různými formami měnových a bankovních krizí. Svět stále čekal, kdy dojde řada na Čínu – a nic. Čínská ekonomika vzdorovala jakoby zázrakem. Zatímco země, jako je Malajsie nebo Jižní Korea, popřípadě městský stát Hongkong, zveřejňovaly chmurná čísla, čínské hospodářství se rozvíjelo jako o závod.

S mírným časovým odstupem si bystřejší analytici všimli, že některé ekonomické statistiky tak docela neseděly. Ekonomika rostla, zatímco fyzické statistiky – výroba oceli, cementu, elektřiny, železniční a letecké doprava – zřetelně ukazovaly na recesi. Vyšlo najevo, že čísla o čínském hrubém domácím produktu byla masivně falšována, aby to vypadalo, že pod vedením komunistů je možné jen růst.

Jenže mezitím nastala konjunktura a čísla už falšovat nebylo nutné. Z Číny se stal světový výrobce oceli a cementu číslo jedna, a to převážně pro vlastní spotřebu. Ekonomika se opět dostala do vysokých otáček vlivem domácí i světové úvěrové expanze. Pak přišel rok 2008 a další krize, tentokrát mnohem vážnější. Čínská vláda neponechala nic náhodě, sáhla do rezerv – tentokrát gigantických – a vyprodukovala nejmocnější ekonomický stimul na světě. Ekonomika, která směřovala k recesi, během roku 2009 obrátila směrem vzhůru.

Od té doby Čína stále jede na dluh. Periodicky se objevují předpovědi typu „dávám Číňanovi rok, maximálně dva“, ale zatím se neplní. Optimisté se pak pesimistům pošklebují a dávají Čínu za vzor dekadentnímu a napůl již rozloženému Západu. Ve své podstatě se tím opakují osmdesátá léta, kdy Japonsko bylo považováno za budoucí supervelmoc – než se ukázalo, jak fatální je dluhový problém. Ani Čína neujde svému osudu, neboť růst na úvěr od bank je možný jen po určitou dobu, stejně jako růst stimulovaný státním dluhem.

Stavebnictví a nemovitosti

Stavebnictví a nemovitosti jsou odvětví, které je zcela spolehlivě nejčastějším zdrojem recesí a krizí. Devět z jedenácti poválečných recesí v USA bylo způsobeno nerovnováhou na trhu nemovitostí. Evropská finanční krize z větší části rovněž, stejně jako japonská krize z devadesátých let.

Proč stavebnictví a nemovitosti mají takovou podivuhodnou „výsadu“ být obvyklým zdrojem hospodářských recesí? Protože v nemovitostech, komerčních, průmyslových i rezidenčních, se točí nejvíce peněz. Pro typickou domácnost je koupě bytu či domu největší investicí v životě – investicí, která je většinou z půjčených peněz. Totéž platí pro developerské společnosti, ať už v oblasti bydlení, nebo kancelářských budov.

Trh úvěrů je velmi závislý na stavu bankovnictví a naopak, stav bank určuje vývoj trhu úvěrů a tím i ceny nemovitostí. Stačí pouhé zpomalení úvěrové činnosti a hned mohou klesat ceny nemovitostí. Pokles cen nemovitostí může mít negativní dopad na hospodaření developerů a také na stav bank. Systém se může dostat do kladné zpětné vazby, kdy jednotlivé veličiny se navzájem zesilují: tato zpětná vazba může mít za následek bankovní a hospodářskou krizi.

Konkrétně například japonské banky měly ve svých aktivech koncem osmdesátých let velký objem nemovitostí a akcií developerských firem. Jakmile jejich ceny začaly klesat, banky se dostaly do účetní ztráty. V jejím důsledku omezily úvěrování, načež nadále klesaly ceny nemovitostí a akcií – kladná zpětná vazba v praxi. Americký finančník maďarského původu George Soros používá termín „zhoubná spirála“ (vicious circle), což znamená totéž.

Kulturní zvláštnosti

Význam nemovitostí a úvěrů pro hospodářský cyklus je univerzální. Nicméně v asijských podmínkách je ještě zvýrazněn tamními kulturními zvláštnostmi. K nim patří vášeň pro stavebnictví a kult betonu. Stavět znamená nejen produkovat byty, továrny, kanceláře a obchody, ale i budovat novou, lepší budoucnost. Je v tom cosi až náboženského.

Například bankovky asijských států s velkou oblibou zobrazují sídliště a moderní mrakodrapy, zejména Singapur tradičně na svých bankovkách propagoval paneláky. (Teprve nedávno patrně jako první stát na světě zobrazil na bankovce mikročip.) Telekomunikační věž Menara Kuala Lumpur se na malajskou bankovku dostala o dva roky dříve, než byla dostavěna. Tak velké kolem ní panovalo nadšení. Monumentální 24 metrů vysoký Památník demokracie v centru thajského Bangkoku je postaven z betonu. Ne že by Thajsko nemělo peníze na kámen, ale beton je symbolem prosperity a modernosti. A to je jen několik příkladů.

Čína sice na novodobých bankovkách prezentuje převážně své přírodní krásy (kromě největšího masového vraha v dějinách, který je na líci každé z nich), ale o to více se věnuje betonování v praxi. Americký historik českého původu Václav Smil uvádí, že jen během let 2011 až 2013 Čína spotřebovala téměř o polovinu betonu více než Spojené státy americké za celé 20. století. Částečně to lze vysvětlit prostým počtem obyvatel, částečně tím, že v USA se rodinné domy tradičně stavějí převážně ze dřeva, nicméně i tak je tato statistika ohromující.

Statistiky ukazují, že podíl investic do nemovitostí dosáhl v Číně 15 procent hrubého domácího produktu, což odpovídá Španělsku před prasknutím úvěrové bubliny v roce 2008. V Číně je dřeva nedostatek, ale cementu hojnost. Čínský průmysl stavebních hmot je větší, než by měl být v normálních tržních podmínkách. Většina cementáren je stále vlastněna a financována státem. Na objem produkce se dbá více než na ziskovost. Nadměrné kapacity jsou i v ocelářství a výrobě dalších kovů. Vzniká otázka, zda hospodářský růst tohoto druhu je možné udržet. Odpověď zní záporně, ať už z ekonomických, nebo ekologických důvodů. Problém ani tolik nespočívá v nedostatku stavebních pozemků, neboť v případě potřeby lze strhnout starou stavbu, postavenou třeba před deseti lety. Problém je, že nové stavby nikdo nepotřebuje. Tři čtvrtiny kancelářských budov jsou údajně prázdné. Podle odhadů je v Číně 64 milionů prázdných nových bytových jednotek, o které není zájem.

Nebezpečná modla investice

Tyto výstřelky je třeba nějak financovat. Široká veřejnost má za to, že rozmařilé Spojené státy americké jsou nejzadluženější zemí na světě, které pracovitá a skromná Čína musí neustále půjčovat ze svých gigantických rezerv. Skutečností, kterou mnozí ignorují, je již zmíněná vysoká zadluženost podniků. Ta dosahuje asi dvojnásobku relativního zadlužení amerických podniků, přičemž roste mnohem rychleji než zadlužení americké korporátní sféry.

Byl to právě dluh, který Číně pomohl dostat se z hrozící recese v letech 2008 až 2009. Čínská ekonomika nebyla zasažena světovou recesí, což vzbudilo obdiv světa. Jenže svět neviděl druhou stranu mince.

Kromě toho je zde otázka, o čem hrubý domácí produkt – předmět až modlářského uctívání, podobně jako beton – opravdu vypovídá. Když stát utrácí nebo investuje na dluh, zvyšuje tím dočasně HDP. Dokud věřitelé jsou ochotni půjčovat, funguje to. Když soukromé, státní a polostátní firmy utrácejí nebo investují na dluh, HDP samozřejmě také roste a politici jsou značně spokojení. Co se stane, když banky přestanou půjčovat, jsme zažili před několika lety v Irsku a ve Španělsku, o něco dříve – v roce 1997 – v Thajsku, Malajsii a dalších zemích postižených asijskou finanční krizí.

Dlouholetá bezhlavá expanze soukromých i státních firem byla hlavním zdrojem hospodářského růstu. Výsledkem je nadměrná kapacita výrobních odvětví. Sia Pin, bývalý ředitel Centra pro výzkum rozvoje při Čínské státní radě v Pekingu, odhadoval v listopadu 2014 velikost této nadměrné kapacity na 30 procent. Převis nabídky sráží ziskové marže podniků k nule. Příklad. Tuna vyrobené oceli nese zisk menší než jeden jüan (asi 4,1 koruny). Vytěžená tuna uhlí přináší zisk ekvivalentní ceně lahve minerálky. Investice, modla politiků a teoretických ekonomů, mohou někdy nést zanedbatelný výnos, občas jsou dokonce ztrátové. Tyto ztráty nejsou mnoho let vidět ve statistikách HDP, ale později se projeví v objemech špatných úvěrů. Následuje omezení úvěrové činnosti a tím i pokles HDP. Zhruba to je princip teorie hospodářského cyklu podle rakouské ekonomické školy. Teoreticky snadno pochopitelný, v praxi mnohokrát vyzkoušený. A přece praktická hospodářská politika mnoha významných zemí jej nebere v úvahu. Důsledky jsou již vidět v Japonsku. Čína ještě přijde na řadu.


Psáno pro Lidové noviny
Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 10 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK