Alternativní měny: Chiemgauer

Hned zpočátku je třeba uvést zmínku o polské alternativě na pravou míru – není to měna v běžném smyslu, nebude mít podobu bankovek či mincí. Jedná se spíše o systém virtuálních kreditních poukázek, kterými si zúčastnění podnikatelé budou vyrovnávat závazky bez nutnosti převodu „skutečných“ peněz. Projekt uvádí inspiraci v podobě takzvaných lokálních měn, kterých na světě existuje několik tisíc.

V dnešním článku se podíváme na podobu jedné z nich – německého chiemgaueru.

Chiemgauer

Tato měna, nejúspěšnější z několika desítek německých lokálních měn, je pojmenována podle bavorské oblasti Chiemgau. Měna, jejíž vznik inicioval středoškolský učitel Christian Gelleri jako vzdělávací projekt v roce 2003, je směnitelná v poměru jedna ku jedné s eurem. 

Chiemgauer

Německá lokální měna chiemgauer je směnitelná v poměru 1:1 s eurem. Bankovky mají denominaci ve výši 1, 2, 5, 10, 20, 50 chiemgauerů. Bankovku je třeba udržovat v platnosti nákupem kolku o ceně dvě procenta z nominálu, a to každé tři měsíce. Při zpětné směně za euro je stržen poplatek ve výši pět procent, ze kterého jdou dvě procenta na správu měny a tři procenta místním neziskovým organizacím. Měna je užívána zhruba šesti sty podnikateli a měsíčně jí platí okolo tří tisíc zákazníků.

„Obrázek Chiemgauer-Fächer“ od Christian Gelleri – Chiemgauer e. V.. Licencováno pod CC BY-SA 2.0 de via Wikimedia Commons.

Chiemgauer, stejně jako většina ostatních lokálních měn, má splňovat dva hlavní cíle: udržet kupní sílu v dané lokalitě, a zvýšit rychlost oběhu peněz. Těchto cílů je dosahováno pomocí omezené až nulové využitelnosti měny mimo úzký okruh jejích uživatelů, a pomocí takzvané demuráže – pravidelného poplatku udržujícího bankovku v platnosti.

Pokud jde o první cíl, lze položit otázku, k čemu vlastně lidé s preferencí kupovat u místních potřebují speciální měnu. Není nic jednoduššího než vzít svou peněženku se „standardními“ penězi a prostě si ve večerce na rohu nakoupit. Celá věc s podporou místního byznysu je v případě lokálních měn poněkud zvláštní – podnikatelé, kteří si chtějí měnu vyměnit zpátky za eura, musí zaplatit pětiprocentní poplatek (viz box). Měna v tomto ohledu tak pravděpodobně plní spíše roli hlídače předsevzetí – pomáhá dodržet své předsevzetí těm, kteří se rozhodli podporovat místní drobné podnikatele, ale nemají dostatečně silnou vůli a občas podlehnou finanční výhodnosti nákupu v supermarketu.

Demuráž

Často vyzdvihovanou vlastností lokálních měn je demuráž. V případě Chiemgaueru má podobu kolku, který musí být každé tři měsíce zakoupen a nalepen na bankovku. Kolek stojí dvě procenta nominální hodnoty bankovky. Argument pro demuráž je stejný, jaký užívají zastánci inflační politiky – má přimět držitele měny své peníze utrácet, nikoli šetřit.

Je pravda, že demuráž má oproti inflaci určité výhody – jelikož kupní síla je v tomto případě snižována pomocí poplatku (de facto negativní úrokové míry), a nikoli pomocí tvorby nových peněz, dopadá pokles kupní síly shodně na všechny držitele. Neprobíhá tudíž inflační přerozdělování bohatství, kdy první držitel nově vytvořených peněz může nakupovat za původní ceny a bere tak kupní sílu ostatním držitelům měny, kteří se k novým penězům (například prostřednictvím vyššího příjmu) dostanou až po zvýšení cen. Demuráž je rovněž předvídatelná a konstantní, nedochází zde k žádnému nahánění inflačního cíle a zoufalým opatřením v podobě dvouciferných devalvací měny.

V případě lokálních měn s pevným směnným poměrem vůči zákonnému platidlu je však ihned zapotřebí zmínit, že jejich držitelé jsou zasaženy jak demuráží, tak i případnou cenovou inflací (která se pomocí konstantního směnného poměru a totožných cen přelévá i do alternativní měny).

Ačkoli má demuráž oproti inflaci uvedené výhody, stále se jedná o značně masochistickou volbu – „chci o svou kupní sílu přicházet způsobem A, nebo způsobem B?“ Zastavme se na chvíli a použijme selský rozum - opravdu potřebujeme jako motivaci k ekonomické aktivitě neustálou hrozbu klesající kupní síly? Produktivním činnostem, jako je práce a obchod, se přece věnujeme proto, abychom zlepšili svou životní úroveň; nikoli abychom „roztočili kola ekonomiky“. Je-li inflace či demuráž efektivní, pak to znamená, že představují plýtvání - jelikož bez tohoto umělého impulsu by ekonomičtí aktéři jednali jinak.

Přesto je nesporné, že uživatelé měny, jako je Chiemgauer, tak činí dobrovolně (mnozí i opakovaně) a patrně jim tak určitý užitek měna přináší. Užitek ovšem, stejně jako v prvém bodě, bude mít podobu spíše dobrého pocitu z náležitosti ke komunitě, nikoli z finanční výhodnosti alternativní měny, která během jednoho roku může držitele připravit až o třináct procent kupní síly. Je nepravděpodobné, že Chiemgauer dosáhne většího podílu na obratu místní ekonomiky – dle zakladatele to má být během pár let až polovina HDP (ze současných hodnot okolo dvou desetin procenta). Důvodem je skutečnost, že podpora drobných podnikatelů pomocí měny s handicapem je pro mnoho lidí zbytným luxusem. Pokud u svých sousedů vskutku chtějí nakupovat, nic jim v tom nebrání ani dnes. Spousta lidí zkrátka upřednostňuje nákup výhodný před nákupem s charitativním podtextem.

Je „skrblení“ špatné?

Lokální měny, spravované soukromými institucemi a užívané čistě na dobrovolné bázi, jsou zajímavou kuriozitou, na které lze mimo jiné sledovat, kolik lidí demonstruje své preference podporovat lokální ekonomiku i přes zjevnou finanční nevýhodnost.

Jedním z hlavních proklamovaných úspěchů lokálních měn je zvýšená rychlost oběhu peněz, vyvolaná rychle klesající kupní silou – chiemgauer se točí v peněženkách uživatelů dvaapůlkrát rychleji, než euro. Opět je zde ovšem nutné uvědomit si zkreslení výběru – lokální měnu využívají ti, kdo zaprvé chtějí podporovat své sousedy nad rámec běžných nákupů, a za druhé v této měně pravděpodobně provádějí pouze krátkodobé operace, zatímco zbytek své kupní síly drží v eurech či jiné, k tomuto účelu vhodnější, měně. 

Lokální měna s vlastnostmi jako chiemgauer se z těchto důvodů nemůže nikdy stát měnou dominantní – a pokud by například představitelé nějakého státu chtěli tento experiment vyzkoušet s pomocí zákona, výsledky by byly katastrofální. Zachování kupní síly je totiž stejně podstatná stránka peněz, jako umožnění směny. Těm, kteří nechtějí či nemohou své příjmy okamžitě „rozfofrovat“, tím vzniká problém, jak svou kupní sílu zachovat. Podle obhájců demuráže mají investovat do firem a dluhopisů – tedy do reálné ekonomiky, nikoli „skrblit“. Investice tohoto typu ovšem vždy nesou určité riziko. Ekonomika, v níž kolují výhradně peníze konstantně ztrácející hodnotu, je tudíž ekonomikou rizikovější, náchylnější k tvorbě investičních bublin a hospodářských recesí. Tedy obdobně jako ta dnešní, ovšem s hlubšími a častějšími výkyvy.

Lokální měny zřejmě zůstanou navždy lokální. Existují však alternativní měny, které mají šanci rozšířit se do celého světa, jelikož staví na peněžních kvalitách, nikoli nutnosti sdílet určité přesvědčení. O těchto měnách, a jejich osudu v případě znelíbení se státním autoritám, si přečteme příště. 

Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut