Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Minimální mzda a sociální podpora McDonald’s

| 16. 2. 2015 | Vstoupit do diskuze

Sociální systém na americký způsob: velcí zaměstnavatelé se dělí se státem o mzdové náklady.

Minimální mzda a sociální podpora McDonald’s

Mezi největší příjemce sociální podpory ve Spojených státech patří Wal-Mart a McDonald’s. Federální vláda jim nepřímo poskytuje překvapivě vysokou finanční pomoc – jejich zaměstnanci pobírají obrovskou spoustu potravinových poukázek, doplatků na zdravotnickou péči a dalších sociálních dávek. Díky tomu mohou oba podniky vyplácet zaměstnancům velmi nízké mzdy a udržovat velmi solidní ziskovost.

Proč se ziskové, veřejně obchodovatelné soukromé firmy těší tak štědré podpoře daňových poplatníků? Jak je možné, že z veřejných prostředků dotujeme mzdy jejich zaměstnanců? Rozhodl jsem se, že se tomu podívám trochu na zoubek. Fakta, která jsem objevil, mě skutečně překvapila. A tipl bych si, že překvapí i vás.

Začneme krátkým úvodem do problematiky minimální mzdy. Ve Spojených státech je dnes federální minimální mzda 7,25 dolaru na hodinu (když ji v roce 1938 v rámci protikrizových opatření zaváděli, bylo to 25 centů na hodinu). Jednotlivé státy mají možnost nastavit minimální mzdu i vyšší, všechny ale musejí respektovat spodní hranici. Vyší minimální mzdu má zhruba polovina amerických států, přičemž nejvyšší úroveň uzákonil Washington – 9,19 dolaru na hodinu. Pro srovnání, co se ostatních vyspělých ekonomik týče, nejvyšší minimální mzdy mají Austrálie a Lucembursko (zhruba 15,75 a 14,21 dolaru), zatímco na opačném konci škály se podle údajů OECD nachází Jižní Korea (3,90), Polsko (2,69) a Maďarsko (2,24). Spojené státy se tedy drží zhruba uprostřed.

Pod hranicí chudoby

A teď to začne být zajímavé – ve Spojených státech si zaměstnanec na plný úvazek (40 hodin týdně), který bere minimální mzdu, vydělá pouhých 15 080 dolarů ročně. Pro představu – medián individuálních mezd v USA činí 40 404 dolarů ročně a hranici chudoby představuje příjem 23 550 dolarů ročně. Zaměstnanci, kteří pracují na plný úvazek a berou minimální mzdu, vydělávají o 62,7 procent méně, než je medián individuálních příjmů, a o 36 procent méně, než činí hranice chudoby.

Kdyby zvyšování minimální mzdy od roku 1968 drželo krok s inflací, dostávali by dnes zaměstnanci minimálně 10,77 dolaru na hodinu. To by znamenalo roční příjem 22 401 dolarů, což by minimální mzdu posunulo blíže ke hranici chudoby. Kdyby držela krok s nárůstem produktivity, činila by dnes téměř dvacet dolarů na hodinu, což by znamenalo roční příjem 41 600 dolarů, tedy víc než národní medián. A nakonec pro zasmání – kdyby držela krok s nárůstem příjmů horního jednoho procenta, přesahovala by dnes 22 dolarů na hodinu, tedy zhruba 45 760 dolarů ročně.

Podíl příjemců sociální podpory mezi zaměstnanci podle odvětv. Zvětšíte klikemí

Co má tohle všechno společného s McDonaldem a Wal-Martem? Spoustu. Bloomberg Businessweek uvádí, že celému fastfoodovému průmyslu plyne z veřejné pokladny ročně nějakých sedm miliard dolarů státní podpory (budoucí náklady spojené s léčbou cukrovky a srdečních chorob v to pochopitelně nepočítaje). Jak ukazuje přiložený graf, zaměstnanci tohoto odvětví pobírají výrazně vyšší podporu od daňových poplatníků než kterýkoli jiný sektor.

Stát (na) to doplatí

Více než polovina rodin zaměstnanců fastfoodových řetězců pobírá nějakou formu sociální podpory. To je téměř dvojnásobek oproti průměru pracovní síly jako celku. Většinu, celkem čtyři miliardy, představuje program Medicaid (příspěvek nízkopříjmovým skupinám na zdravotní péči) a zdravotní pojištění dětí, zbytek je sleva na dani z příjmu, potravinové poukázky, program dočasné pomoci potřebným rodinám a další.

Ve fastfoodovém byznyse přitom ve Spojených státech pracuje celkem 3,9 milionu lidí. Nejvíc jich zaměstnává právě McDonald. Jen jeho zaměstnanci od roku 2007 pravidelně stojí daňové poplatníky zhruba 1,2 miliard dolarů ročně.

Další překvapivý fakt v souvislosti se zaměstnanci ve fastfoodu zní, že už dávno nejde převážně o náctileté. Víc než dvě třetiny z nich jsou dospělí a víc než čtvrtina živí rodinu. Nechápu, proč jsou mí přátelé libertariáni proti zvýšení minimální mzdy, ale masivní sociální podpora pro korporace jim nevadí.

Coby člověk, který fastfood nemá příliš v oblibě – na střední škole jsem nastoupil na brigádu v McDonaldu a vydržel asi týden – jsem proti tomu, aby se z mých daní podporovaly velké ziskové firmy. Zvýšení minimální mzdy na 11,33 dolaru na hodinu, tedy na úroveň hranice chudoby, by v podstatě přesunulo náklady konzumace mastných hranolků a rozvařených hamburgerů od daňových poplatníků tam, kam patří – na klienty fastfoodů.


Z anglického originálu přeložil pro Finmag Aleš Drobek

Komentáře

Celkem 18 komentářů v diskuzi

Nepřehlédněte

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK