… a odpusťte Řekům dluhy, jak i oni odpustili dlužníkům

Nová řecká vláda navrhuje evropským spojencům, aby helénské zemi smazali více než polovinu dluhu, který dosahuje 320 miliard eur. To je v korunách závratných 8,9 bilionu.

Její šéf Alexis Tsipras se označuje za ateistu, ale kdo ví, jestli se před spaním nemodlí „… a odpusť nám naše dluhy, jak i my jsme odpustili svým dlužníkům.“. Partnerům z Evropské unie naservíroval plán na oddlužení jako „udržitelné, férové a vzájemné prospěšné řešení pro Evropu“. Zbytku Evropy navrhl, aby svolal věřitelskou konferenci, která by dluh helénské země seškrtala, obdobně jak to udělala mezinárodní konference v roce 1953 s německými dluhy, pocházejícími ze světových válek.

Rudí Řekové z vládní Syrizy vytáhli moralistickou kartu a formulovali oddlužení jako morální povinnost spojenců. Pokud jste odpustili válečné reparace Německu a dali mu druhou šanci, nemůžete přece upřít stejnou laskavost Řecku – zemi, která, na rozdíl od Německa, nerozpoutala válku, vzkazují Evropě.

Samotné Německo by se podle nich mělo revanšovat. Zejména proto, že mezi věřitelskými státy, které mu kdysi odpustily reparace, bylo také Řecko.

A pokud to nepůjde po dobrém, Syriza pohrozila, že bude požadovat, aby Němci do posledního eura splatili válečné reparace a další dluhy pocházející z války. Mezi nimi je půjčka, kterou nacistickému Německu během okupace poskytla (přesněji musela poskytnout) řecká centrální banka. Po přepočítání na dnešní hodnotu eura Řekům vyšla částka 11 miliard.

Nezávislí Řekové (koaliční partner Syrizy) s tímto požadavkem souhlasí.

Schodky, lži a benefity

Poválečná (západní) Evropa byla k (západnímu) Německu před dvaašedesáti lety vskutku velkorysá. Měla však dost dobrých důvodů pro to, aby Němcům, kteří zůstali na její straně železné opony, válečné reparace odpustila.

Západní Německo bylo základním kamenem poválečné Evropy, hrálo důležitou roli při zadržování Sovětského svazu a potřebovalo finance na obnovu domů a infrastruktury. A také na to, aby se vypořádalo s přílivem uprchlíků z východního Německa.

Zájem na německé stabilitě vedl západoevropské spojence k tomu, aby na konferenci v Londýně ukázali velkorysost a odepsali Němcům 55 procent dluhu (v tehdejších markách 32,3 miliardy). Tato částka zahrnovala nejen reparace z druhé, ale ještě i z první z první světové války.

Snížení dluhu podpořilo vybombardovanou německou ekonomiku, nastartovalo ji k vyššímu (až desetiprocentnímu) růstu. Nový šéf řeckých financí Janis Varufakis tvrdí, že v řeckém případě může následovat vývoj obdobný „německému hospodářskému zázraku“ v padesátých letech a podobně jako tehdy na tom může vydělat celá Evropa.

Je ovšem těžké věřit tomu, že Syriza je schopná nasměrovat Řecko k prosperitě. Zatímco Německo řízené konzervativním kancléřem Konradem Adenauerem a jeho ministrem hospodářství Ludwigem Erhardem vedlo odpovědnou rozpočtovou politiku a spoléhalo na trh a svobodné podnikání, Syriza sází na erár.

Tsiprasova parta se chystá se zastavit privatizaci, přijmout zpět propuštěné státní úředníky, zvýšit minimální mzdy, vyplácet třinácté důchody a vracet další socialistické benefity, které přispěly k řeckému předlužení. Ostatně jak jinak, vždyť s tímto slibem nedávno vyhrála volby.

Pohádka o zlých věřitelích

Syriza během volební kampaně šířila pohádku o zlých věřitelích, potažmo zlém Německu. Jenže „zlí“ věřitelé už v roce 2012 umazali z řeckého dluhu sto miliard eur.

Je přitom patrné, že Řecko neuvrhla do sociální mizérie zlá kancléřka Angela Merkelová, ale „hodní“ řečtí politici. Falšovali účetnictví, aby propašovali zemi do klubu, v němž se platí eurem. Řecko tím dostali do situace, kterou nemohlo ustát, protože už nemohlo dluhy umazávat devalvací drachmy, jak to dělalo dříve.

Řecké vlády však dál předkládaly lidu hodokvas za cizí peníze, mimo jiné za peníze německých investorů do řeckých dluhopisů. A lid tyto peníze bezstarostně projídal a propíjel.

Teď se řecká reprezentace dovolává evropské solidarity. Proč ne? Evropská unie je založena solidaritě, bohatí platí víc než chudí.

Každá solidarita je však podmíněna vstřícností těch, kteří se dostanou do nesnází. Západní Evropa (včetně Řeků) by sotva odpouštěla Němcům válečné reparace, pokud by nedostala záruky, že Němci zůstanou na západní straně a svůj stát nebudou militarizovat.

Pokud věřitelé Řekům ve splácení dluhu významně uleví, je nasnadě, že si budou klást podmínky, stejně jako při samotných půjčkách. Nepochybně budou chtít záruky, že se Řekové nevrátí ke starým rozpočtovým hříchům, a nejspíš i ujištění, že budou spolehlivým partnerem v evropské politice. Takovým, jakým bylo Adenauerovo Německo.