Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Ztráta ekonomických reflexů

Jan Urban
Jan Urban
9. 12. 2014

Některé zkušenosti, ekonomické nevyjímaje, jsou zřejmé nesdělitelné. Lidé i vlády je pravděpodobně musí získat sami. Lze jen doufat, že to u nás nebude trvat příliš dlouho.

Ztráta ekonomických reflexů

Polostátní ČSA, které loni skončily s téměř miliardovou ztrátou, propouštějí a žádají o pomoc. Státní České dráhy dostaly rekordní pokutu za nezákonný nákup bez otevřeného výběrového řízení. Ministr jmenoval do čela státního Czechinvestu kandidáta bez zkušeností, krátce poté, co byl jeden z předchozích šéfů této firmy potrestán za podvod s falšováním faktur. Své osobní výdaje za účast na golfových turnajích vykazoval jako náklady na firemní školení.

To není výtah ze zákonů profesora Parkinsona popisujících fungování veřejného sektoru, ale stručný přehled českých ekonomických zpráv z jednoho týdne.

Příkladů, jak „skvěle“ v Česku státní podniky fungují, by bylo možné najít podstatně více. Kouzlo těch předchozích spočívá v tom, že téměř dokonale reprezentují typické a trvalé neduhy státního či polostátního podnikání: nevýkonnost, zneužívání dominantní pozice na trhu a využívání firemních prostředků pro osobní prospěch.

Víc než čtyřicet let poválečného vývoje se na českém prostředí podepsalo nejen ztrátou schopnosti řídit tržní ekonomiku, ale i oslabením základních „ekonomických reflexů“; kdyby k tomu nedošlo, mohli jsme se velmi pravděpodobně vyvarovat kuponových experimentů i rozpočtových deficitů v dobách vysokého růstu. Vyspělé země získaly navíc v poválečných letech i některé nové a cenné zkušenosti, jejich osvojení nás zřejmě teprve čeká.

Konec jedné iluze

Krátce po druhé světové válce přešla v západoevropských, ale i dalších vyspělých zemích řada podniků do rukou státu, další veřejné firmy zde byly založeny na zelené louce. Šlo často o podniky, které se měly starat nejen o „rozumnou“ návratnost investovaného kapitálu, ale sloužit i širším zájmům veřejnosti.

Zkušenosti s těmito firmami po několika desetiletích vedly k vystřízlivění. Nejčastější problém státních firem je jejich ztrátovost, která v některých případech, například ve Francii, přivedla státy až na okraj bankrotu nebo si vynutila měnovou devalvaci. Nízká výkonnost ale není jejich jediný problém – mnohé z nich selhaly i při podpoře „veřejných zájmů“, k jejichž prosazování byly vytvořeny. Jejich přínos je v tomto směru často slabší než soukromých firem.

V některých případech se chování těchto podniků dokonce dostalo do rozporu se zájmy státu či veřejnosti. Státní ropné společnosti volně spekulovaly proti národní měně a v dobách, kdy na domácím trhu vládl nedostatek pohonných hmot, odmítaly omezit svoje dodávky do zahraničí. Další státní podniky používaly vůči svým domácím konkurentům politiku cenového dumpingu. V USA se některé veřejné společnosti zařadily mezi nejhlasitější odpůrce zavádění ekologických regulací a státní jaderné reaktory se zde při kontrolách ukázaly být ty nejméně bezpečné a podobně. Časté bylo i nedodržování pravidel výběrových řízení, manipulování s údaji vztahujícími se k čerpání dotací…

Analýzy provedené v řadě zemí ukazují, že hlavní důvod nízké výkonnosti veřejných firem i toho, že selhaly při sledování veřejných zájmů, je, že vlády postupně ztratily kontrolu nad manažery těchto korporací. V některých případech ji od samého začátku neměly. Hodnocení výkonu veřejných firem i úspěšnosti jejich vedení je velmi omezené a totéž se týká i uplatnění skutečně výkonového odměňování.

Francouzská vládní zpráva o fungování veřejných podniků tak už v roce 1967 konstatovala, že stát nemá možnost jasně stanovit ziskový potenciál jednotlivých ekonomických činností, které státní firmy vykonávají, a nemá ani možnost jednoznačně určit náklady, které jsou spojeny se sledováním jejich sociálních cílů. Pro veřejné podniky nebyly navíc k dispozici žádné standardy či kritéria jejich „dobrého řízení“, tyto podniky neměly žádné pohnuty ke zlepšení svého řízení a nedopadaly na ně ani žádné sankce v případě špatných manažerských rozhodnutí.

Zjištění, že veřejné podniky, jejichž oficiálním cílem bylo sledovat určité veřejně prospěšné či sociální cíle, přinášely v tomto směru velmi často horší výsledky než soukromé firmy, jejichž vedení žádnými sociálními cíli či veřejnými zájmy motivováno nebylo, vedl ve vyspělých zemích k jedné z největších deziluzí dvacátého století.

Toto zjištění přitom není příliš překvapivé. Skutečnost, že veřejné podniky mají za cíl sledovat určité obchodní i veřejné cíle, neznamená, že si jejich manažeři tyto cíle nepřizpůsobí svým potřebám. Prosazování veřejného zájmu je tak u soukromých, ziskově orientovaných firem paradoxně jednodušší. Tyto organizace totiž na finanční pohnutky, které má stát k dispozici, silně reagují.

Než na to přijdeme sami

Vláda, která chce, aby soukromé podniky sledovaly určité veřejně prospěšné cíle, má k tomu všechny nástroje. Regulace chování těchto firem je tak podstatně snadnější než snaha změnit chování firem veřejných.

Chceme-li například, aby soukromé firmy snížily objem znečištění, stačí, když za toto znečištění budou platit. Přinutit však ke stejnému chování manažery veřejných firem, pro které zisk není tím hlavním hodnotícím kritériem, je často obtížnější. Svou roli hraje i to, že regulace provedená ve veřejném zájmu, která náklady veřejných firem zvyšuje, může být pro stát rozpočtově nepříjemná. Může vést i k omezení zaměstnanosti, kterou se vláda před volbami snaží podpořit a podobně. Státní manažeři propojení s politickými kruhy mají navíc často možnost tuto regulaci ovlivnit, a to způsobem odpovídajícím jejich, nikoli veřejnému zájmu.

Podaří-li se naopak vládě zavést a využívat adekvátní ekonomické motivační nástroje, na které soukromé podniky předvídatelným způsobem reagují, může s nimi snadno manipulovat. U státních firem napojených na politické zájmy, které si navíc své motivační nástroje často vytvářejí samy, funguje tato „manipulace“ mnohdy spíš obráceně. Některé zkušenosti, ekonomické nevyjímaje, jsou však zřejmé nesdělitelné, ale lidé i vlády je proto velmi pravděpodobně musí získat sami. Lze jen doufat, že to nebude trvat příliš dlouho.


Převzato z Neviditelného psa se souhlasem redakce; autorův blog
Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
0
+

Sdílejte

Diskutujte (2)

Vstoupit do diskuze
Jan Urban

Jan Urban

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo