Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Plány korporací zhatí naši regulátoři boubelatí

Americko-evropské obchodní a investiční bratrství má na kahánku. Evropané povstali proti arbitrážní ochraně amerických investorů před státními regulacemi. Ovšem sami mají máslo na hlavě.

Na úvod dovolte otázku: Která z těchto oblud je nebezpečnější?

a) Jožin z bažin

b) Americká korporace

Správná odpověď je b). Přirozeně, vždyť Jožin vystupuje z bažin pouze na Moravě a až na výjimky požírá jen Pražáky. Zato americké korporace číhají všude a můžou sežrat celou evropskou demokracii, zahrnující půl miliardy lidí a sahající od západního cípu Irska po rumunské pobřeží Černého moře.

„Odporné“ žaloby korporací

Dál už bez ironie. Také bez ní je zjevné, že americké korporace leckdy postupují neomaleně. Využívají arbitrážních doložek v investičních dohodách (Investor-State Dispute Settlement, ISDS), aby žalovaly vlády, když přijímají regulace – třeba na ochranu zdraví nebo životního prostředí – které můžou znamenat nové překážky pro jejich podnikání.

Proto sílí hlasy, aby tyto arbitráže nebyly zařazeny do chystaného Transatlantického obchodního a investičního partnerství (Transatlantic Trade and Investment Partnership, TTIP), které má vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, zahrnující Evropskou unii a Spojené státy.

Nevládní skupiny, které se staví proti rozhodčím soudům, často připomínají dvě „odporné“ žaloby, které americké korporace podaly na základě dohod o ochraně investic:

  • Philip Morris versus Uruguay: Tabákový koncern žaloval jihoamerický stát za to, že přijal zákon na ochranu nekuřáků. Žádá po uruguayské vládě kompenzaci ve výši dvě miliardy dolarů. Nověji se Philip Morris přetahuje také s Austrálií, ve vleklém sporu zatím slaví první úspěchy australská vláda.
  • Renco versus Peru: Americká korporace žaluje Peru za bankrot svého podniku. Renco ve městě v La Oroya koupila hutě a rafinérii. Peruánská vláda ji přiměla instalovat nákladné odsiřovací zařízení. Podnik krátce nato vyhlásil úpadek. Renco za jeho viníka označila peruánskou vládu a požaduje náhradu škod – v dolarech 800 milionů.

Jak funguje investiční arbitráž

Zahraniční investor na základě investiční dohody žaluje hostitelský stát za to, že znehodnotil nebo neochránil jeho investici – například tím, že účelově změnil právní předpis – nebo ho diskriminoval vůči domácím investorům.

Rozhodčí soud se skládá ze tří rozhodců-soudců. Každá ze stran sporu jmenuje jednoho rozhodce, kteří vyberou třetího, předsedu arbitráže, který je občanem „neutrálního“ státu. Soud rozhoduje většinou hlasů. Jeho verdikt je konečný a závazný pro obě strany.

Každá strana hradí výlohy svého rozhodce a svého zastupování v rozhodčím řízení. Výlohy předsedy hradí strany zpravidla rovným dílem. Plat za hodinu práce arbitra dosahuje až 700 dolarů.

Německé čelem vzad

Proti arbitrážní doložce v TTIP povstala i německá koalice. K obratu zavelela pod tlakem sociální demokracie, potažmo odborů. Vyslovila názor, že právní řád unijních států a jejich soudy dávají investorům záruky spravedlivého zacházení. Tím spíš, že nad ním bdí štrasburská justice.

Poté, co Francouzi a Rakušané Němcům přitakali, Evropská komise rozhovory o arbitrážní doložce zastavila. Vyhlásila k ní veřejné konzultace.

Na začátku přitom komise dostala od vlád unijních zemí jednoznačné zadání: Vyjednat v TTIP režim arbitráží, který evropským investorům v USA poskytne „nejvyšší možný stupeň právní ochrany a jistoty“.

V sázce přitom není jen TTIP, ale i dohoda o zóně volného obchodu mezi evropskou osmadvacítkou a Kanadou. Comprehensive Economic and Trade Agreement (CETA) je připravena k ratifikaci. Německo ji však zablokovalo a žádá, aby i z ní byla doložka o rozhodčím řízení odstraněna.

Obrat německé vlády je pozoruhodný tím, že to bylo právě Německo, které vytáhlo džina investičních arbitráží z lahve. První smlouvu o ochraně investic s arbitrážní doložkou uzavřeli Němci – v roce 1959 s Pákistánem.

Původně však byly arbitrážní doložky uzavírány ve smlouvách s rizikovými státy zejména jako pojistka proti vyvlastňování majetku hostujících podnikatelů. Konflikt veřejného a soukromého zájmu se do nich dostal později, když firmy začaly využívat arbitrážních doložek ke zvýšení zisků a napadaly kdejaký zákon, nařízení vlády nebo správní rozhodnutí úřadu. Důsledkem agresivní politiky firem byl nárůst investičních arbitráží na pět až šest desítek ročně.

Jak Lauder vyzrál na Čechy

Evropští odpůrci investičních arbitráží ukazují na Američany. Špičkou v oboru jsou však státy Evropské unie. Na světě je víc než 2500 investičních dohod s arbitrážní doložkou, z toho jich 1400 uzavřely unijní země.

První místo patří Nizozemsku s 98 smlouvami. Pokud tam zaregistrujete firmu nebo aspoň její pobočku, můžete ji využít k žalobám vůči třetím státům. Právě to udělal Američan Ronald Lauder, když se domáhal náhrady škody za investici do televize Nova, kterou mu vyfoukl Vladimír Železný.

V arbitráži Lauder versus Česko vedené na základě česko-americké dohody o ochraně investic neuspěl. Využil tedy svou společnost CME, servisní firmu Novy, kterou dal registrovat na Nizozemských Antilách, a žaloval Česko znovu, tentokrát v zemi tulipánů. V tomto případě mu arbitři dali za pravdu. Čechům nařídili, aby Lauderovi vyplatili deset miliard korun.

Spor o Novu naznačil, že Američané nejsou odkázáni na investiční dohody uzavřené jejich vládou. Evropanům se můžou dostat na kobylku přes arbitrážní doložky platné ve smlouvách mezi unijními státy.

A ještě jeden případ dokládající, že si Evropané mnohdy nedohlédnou na špičku vlastního nosu. Němečtí odboráři varovali, že by americké korporace mohly žalovat vládu v Berlíně, pokud by zvýšila minimální mzdu. Pátral jsem tedy po americké korporaci, která za nejnižší možnou mzdu nějaký stát žalovala. Marně. Narazil jsem však na francouzskou firmu Veolia, která žalovala u rozhodčího soudu Egypt za to, že jeho vláda minimální mzdu navýšila. Obvinila ji, že snížila hodnotu její investice.

Dovedete si představit, že by si Veolia totéž dovolila ve Francii?

Pavel Kohout k TTIP

Pavel Kohout

Kritici tvrdí, že Transatlantické partnerství prospěje velkým korporacím na úkor spotřebitele. Ale tak to není. Spotřebitel bude mít ve skutečnosti větší výběr zboží. Korporace naopak budou fungovat v drsnějším, konkurenčnějším prostředí. Některé obstojí, jiné nikoli, ale rozhodně nebudou mít snadnější život.

Hůř být nemůže

Česko patří mezi zhusta žalované státy. Loni bylo dokonce nejčastěji žalovaným státem na světě. Ministerstvo financí, které se o investiční arbitráže stará, v roce 2013 evidovalo sedm žalob zahraničních investorů.

Hnutí Duha v dokumentu Diplomacie všedního dne tvrdí, že bude hůř. Varuje před lavinou arbitrážních žalob vůči Česku, pokud bude dohoda o zóně volného obchodu mezi Evropskou unií a USA obsahovat klauzuli o rozhodčím řízení.

Jenže Češi se žádné laviny uvolněné novou dohodou bát nemusí. S Američany už mají investiční dohodu z počátku devadesátých let. Dohoda zvýhodňuje americké investory, které se tehdejší Československo zoufale snažilo přilákat do země. V dodatku si Američané vyhradili 21 oblastí, které můžou být vyňaty z arbitráží, Češi jen dvě – pojišťovnictví a vlastnictví nemovitostí.

TTIP by pro Česko bylo řešením, jak se z této nerovné dohody vyvléct. Americko-evropské partnerství má staré investiční dohody s USA zrušit a zavést mezi unijními státy a USA jednotný režim ochrany investic.

Češi by na TTIP vydělali i v případě, že by v ní arbitrážní klauzule zůstala. Je zjevné, že by byla výhodnější než ve staré dvoustranné dohodě, protože nevýhodnější už ani být nemůže. Nejspíš by obsahovala článek, který by státu zaručoval beztrestné regulace v oblastech ochrany zdraví nebo životního prostředí. Dohody uzavírané v posledních letech je až na výjimky mají.

Zamést před vlastním prahem

Nejsem obhájcem investičních arbitráží. Zejména proto, že občas přiřknou investorům zisky, které platí daňoví poplatníci. Jsou přitom státy, které na rozhodčí řízení nepřistupují, přesto o zahraniční investory nouzi nemají.

Pokud však Evropská unie v chystané dohodě s USA arbitráže zavrhne, její vyjednávači se musí připravit na to, že jim Američané budou klást protivné otázky. Například: „Proč navrhujete, abychom se svěřili do rukou vašeho právního systému, když ve svých evropských sporech na něj nespoléháte? Proč němečtí investoři ženou před arbitráž Česko, švédští Německo, rakouští Bulharsko…? Proč kritizujete něco, co často používáte?“

Angličané pro takový případ mají pořekadlo: „People who live in glass houses shouldn’t throw stones.“ V Česku se dá z lidové slovesnosti použít rada: „Zameťte si nejdřív před vlastním prahem.“

Pavel Jégl

Pavel Jégl

Před listopadem 1989 vystudoval automatizaci a robotiku na ČVUT. Psal do samizdatu a do šuplíku. Po volbách v roce 1990 zastupoval ve Federálním shromáždění Občanské fórum. Poté absolvoval stáž v USA a dvě desítky let pracoval... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK