Jak unijní regulovčíci přerostli politikům přes hlavy

Evropská komise funguje jako fabrika na regulace. Eurokraté jsou jimi posedlí, jen ve sféře byznysu během posledních pěti let obdařili Evropu tisíci předpisy.

Jean-Claude Juncker, který počátkem listopadu nakráčel do bruselského paláce Berlaymont, slíbil, že jim přistřihne křídla. Nový předseda Evropské komise vyhlásil zásadu „méně je více“. Ujistil, že dohlédne na to, aby komise pod jeho vedením předkládala jen „nezbytné“ regulace a zdůraznil, že případ od případu bude zvažovat, zda by norma neměla být ponechána na rozhodnutí členských států.

Znamená to snad, že Junckerův příchod je předzvěstí obratu v evropské legislativě? Přestane Evropská komise rok co rok chrlit hromady nových norem, které většina Evropanů není schopna učíst, natož jim porozumět? Že by komise napříště nevymýšlela nové genderové kvóty, naopak staré zrušila, odpískala unisex pojistné či stropy pro mezibankovní poplatky a nechala plavat plány na registraci osiv?

Klacky pod nohy byznysu

Když Juncker v Evropském parlamentu hlásal legislativní střídmost, leckomu tento veterán evropské politiky mohl připadat jako reformátor. Stačí ale poklepat na paměťové buňky a zjistíme, že hesla lucemburského konzervativce nejsou v ničem novátorské. Vždyť už jeho předchůdce, portugalský socialista José Barroso zvěstoval zásadu, podle které bude Evropská komise „zasahovat pouze v tématech většího rozsahu, zatímco vše ostatní přenechá národním vládám“.

Barrosova komise dokonce začala škrtat v rozbujelé evropské legislativě. Od roku 2005 zrušila 6100 směrnic, nařízení a doporučení, mezi nimi standardy pro zakřivení okurek. Kromě toho komise stáhla 290 návrhů nových regulací, mimo jiné normu, která měla přimět kadeřnice, aby nepracovaly v lodičkách na vysokých podpatcích.

V roce 2007 pozval portugalský socialista Barroso do Bruselu bavorského konzervativce Edmunda Stoibera. Pověřil ho úkolem, který nemohl zadat eurokratům: vypracovat návrhy, jež by odbouraly administrativní zátěž pro firmy – náklady podnikatelů na to, aby splnili informační povinnosti vůči Unii.

Stoiber sestavil z firemních manažerů patnáctičlennou skupinu, která provětrala úředního šimla zavrtaného v Bruselu. Ve své závěrečné zprávě z letošního října Stoiberův tým píše, že snížil papírování o 27 procent. Přepočteno na eura to má ročně podnikům ušetřit 33,4 miliardy eur (18,8 miliardy na fakturacích, zbytek na účetních uzávěrkách).

Prověrky evropské legislativy i výsledky Stoiberovy skupiny potvrdily předpoklad, že podstatná část evropských direktiv je obyvatelům Unie na obtíž a překáží byznysu.

Zákaz matkou pokroku

Nahlíženo přes výsledky protibyrokratické prověrky a programu REFIT, jehož cílem je zjednodušit unijní předpisy, by našinec mohl získat dojem, že eurokracie dostala na frak. Jenže zatímco jedni pracovali na tom, aby z unijního práva vytrhali plevel, druzí ho tam zanášeli. Během druhé Barrosovy pětiletky „obohatily“ evropskou legislativu tisíce nových norem.

Nevládní skupina Business for Britain spočítala, že jen v oblasti obchodu komise od roku 2010 zplodila 3580 regulací, které obsahují přes 13 milionů slov (v angličtině). Pokud by je některý z Evropanů chtěl všechny přečíst, zabralo by mu to 92 dnů (při rychlostí 300 slov za minutu).

Unijní legislativci se v uplynulých pěti letech činili ve sféře účetních standardů, kde vymysleli osm desítek předpisů. Dvě desítky norem vypracovali pro odvětví ekodesignu, které se zabývá požadavky na energetickou úspornost spotřebičů. Mnohé z nich je přitom sotva možné zařadit ke „smart“ (chytrým, inteligentním) regulacím, kterými se Barrosova komise oháněla.

Nepatří k nim třeba zákaz vysavačů s vysokým příkonem. Tato direktiva donutí Evropany kupovat přístroje s nižším příkonem, potažmo s menším sacím výkonem. Poměřováno selským rozumem je však zjevné, že vysávat (potažmo odebírat proud) bude s „úspornými“ vysavači nutné déle. Zamýšlené úspory energie tak vyletí komínem.

Unijní normovači hájí zákaz mimo jiné argumentem, že vyloučení energeticky náročných vysavačů povede k inovacím, které zvýší jejich účinnost. Jinak řečeno: zákaz matkou pokroku. Copak ale taková formulka funguje? Vyvolala snad klatba vyhlášená na uhlíkové žárovky boom v osvětlovací technice?

Nic takového jsem nezaznamenal. LED lampy vyvinuli Japonci – bez unijních regulací. A ani Edisonovým žárovkám nedláždily cestu k úspěchu zákazy obloukových nebo plynových lamp.

Plížením vpřed!

Připomínám, že zaujetí eurokratů regulacemi vyvolávalo v evropských státech nevoli už před dvěma desítkami let. Proto také vlády do Maastrichtské smlouvy v roce 1993 prosadily princip subsidiarity, který měl zastavit plíživou centralizaci unie prostřednictvím bruselských předpisů.

Subsidiarita měla eurokraty přimět, aby respektovali pravomoci států. Evropská komise podle ní může regulovat v oblastech, které nespadají do její výlučné pravomoci (tedy do oblasti pravomocí sdílených se státy) jen tehdy, je-li prokazatelné, že jednotný postup bude účinnější.

Jenže byrokracii soustředěnou v evropské čtvrti Bruselu tato brzda nezastavila. Dál uplatňovala tezi „čím víc předpisů, tím víc Evropy“ a zabírala každou píď neregulované půdy. Nizozemská vláda loni zveřejnila právní analýzu popisující 54 unijních norem, které podle zásad subsidiarity měly být ponechány na případných národních regulacích.

Eurokraté je přesto napasovali na jednotné evropské šablony.

Čím víc regulovčíků, tím víc regulací

Subsidiarita, programy chytrých regulací, projekt REFIT – nic z toho nedokázalo zabránit úředníkům z komise v unifikaci Evropy. Není to snad důkaz, že byrokratický aparát Unie přerostl politikům přes hlavu?

Komisař pro průmysl v první Barrosově komisi, německý sociální demokrat Günter Verheugen během svého angažmá v unii přiznal: „Vývoj v posledních deseti letech dal úředníkům tolik moci, že nejvíc práce dá komisařům kontrolovat celý aparát.“

Mám však za to, že problém nespočívá jen v moci byrokratů (potažmo jejich nezávislosti na politicích), ale i v jejich počtu. Je patrné, že unijní legislativa v minulosti bobtnala úměrně tomu, jak se aparát úředníků rozšiřoval.

Teď jich Evropská komise zaměstnává na 33 000. Pravda, pod tlakem vlád přistoupila na to, že počet úředníků do roku 2018 sníží o pět procent, přepočteno na hlavy to je minus 1650. Pořád však bude mít obrovskou byrokratickou mašinerii, schopnou svou aktivitou zaměstnat další desítky tisíc úředníků v členských státech.

Pokud by se Evropská unie měla v legislativě uskrovnit, musela by komise svou byrokracii redukovat výrazněji a škrtat zejména mezi těmi, kteří předpisy vymýšlejí a formulují. Poté by bylo možné ušetřit i na těch, které unijní regulace živí.

To však Jean-Claude Juncker v plánu nemá. Alespoň to dosud nedal najevo.