Čtyři proklatě drahé omyly: Národní banka a další jelimani

Za první dva omyly včera Pavel Kohout označil okopírování politického systému první republiky. A volba zastaralého ekonomického systému.

„Mocenský monopol jedné strany je sice zrušen, jeho místo však ihned zaujímá oligopol několika málo stran,“ komentuje to s odstupem Kohout. Zajímavá je ale zejména příčina, kterou volba volebního systému měla: několik málo tehdejších politiků tak zachraňovalo komunistickou stranu.

Pokud jde o ekonomiku, je Kohoutův soud rovněž ostrý: „Klaus byl od samého počátku poměrně krotký reformátor, jehož politika přibližně odpovídala sociální demokracii v západní Evropě. Šlo o myšlenky, které byly moderní naposledy v roce 1975. (Což bylo ovšem stále lepší než konkurenční návrhy Miloše Zemana, které byly moderní naposledy v roce 1945.)“

• První dva proklatě drahé omyly

A další přešlapy, za které teď draho platíme?

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Omyl č. 3: Domácí kutilové konstruují finanční systém

Nejvíce kritizovaný Klausův krok – kuponová privatizace – nebyl v jádru špatný. Problém byly spíše některé detaily provedení. Docela podstatné detaily. Například triviální skutečnost, že ovládnutí 51 procent akcií (někdy i menšího podílu) dávalo majoritním akcionářům fakticky právo legálně zabavit majetek zbývajících akcionářů postiženého podniku.

Další přehlédnutou triviální skutečností byla naprostá neexistence kontroly nad hospodařením firem. Vzniklo prostředí, kde bylo možné z privatizovaných podniků vytunelovat majetek buď zcela legálně, anebo ilegálně, avšak v prostředí, kde se uplatňuje právní doktrína „dokažte, že se jednalo o zlý úmysl, a nikoli jen o špatné hospodaření; dokažte, že zbohatnutí podnikatele při současném krachu podniku není jen pouhá náhoda“.

Český akciový trh v 90. letech vypadal, jako když se tým domácích kutilů pokusí postavit ponorku. Výsledný produkt možná bude povrchně připomínat ponorku a dokonce se i potopí… Pražská burza začala obchodovat akcie privatizovaných společností, avšak většina z nich začala rychle ztrácet hodnotu. Navždy. Když v roce 1995 začala akce „Drobní akcionáři, plačte“, vyšlo plně najevo diletantství celého projektu.

Autoři koncepce investičních privatizačních fondů zřejmě nikdy nečetli žádnou učebnici podnikových financí pro první ročníky, kde se zpravidla někde uprostřed píše o metodách nepřátelského převzetí akciových společností. Protože akcie investičních fondů měly hlasovací práva, bylo na burze možné skoupit kontrolní balíky, menšinové akcionáře fondů jednoduše „zrušit“ a s majetkem ve fondech nakládat, jako kdyby byl celý váš.

V každé normální zemi je uzavřený podílový fond speciálním typem korporace, jejíž akcie či podílové listy nenesou hlasovací práva. Stačilo změnit několik slov v zákoně a český kapitálový trh mohl být ušetřen obrovského skandálu, který nadobro zničil jeho pověst. Kvůli ledabylosti reformátorů a zákonodárců, kterým zřejmě bylo zatěžko pozvat si ze zahraničí byť jednoho z mnoha dostupných expertů, Praha ztratila šanci stát se finančním centrem střední Evropy.

V zájmu historické spravedlnosti je ale třeba konstatovat: nejen politici dělali chyby. Bankéři a profesionální správci portfolií si rovněž počínali jako nezkušení jelimani – jimiž také byli.

Když například kdosi začal na burze skupovat akcie investičního fondu jisté renomované banky, jeho management to komentoval následujícími slovy: „Asi je o nás zájem, protože to děláme dobře.“ Skutečnost? Po převzetí kontrolního balíku byl management propuštěn a fond vytunelován. Podobný příběh se stal několikrát, a to nejen ve firmách řízených naivními Čechy – tento osud potkal rovněž fond zřízený renomovanou rakouskou bankou Creditanstalt (nyní již neexistující).

Zahraniční bankéři nebyli v 90. letech v Česku úspěšnější než jejich domácí kolegové. O dobrodružstvích IPB a Komerční banky je známo dost. Málo se ale ví o tom, že pražská pobočka renomované francouzské banky se také stala rejdištěm úvěrových podvodníků. Pobočka byla nakonec zavřena, viníci nikoli. Velká francouzská banka je nežalovala: nechtěla si soudním procesem kazit pověst.

Největší malér ovšem zavinila ryze česká instituce, která by teoreticky měla být profesionální špičkou: Česká národní banka.

Omyl č. 4: Jak jsme se zúčastnili asijské krize

Každá moc korumpuje, absolutní moc korumpuje absolutně. Klasický citát lorda Actona by mohl popisovat i jednání ČNB v květnu 1997. Dopustila se tehdy neuvěřitelně drahého, hloupého a zbytečného omylu, který měl závažné politické důsledky a navždy poznamenal ekonomiku země.

Pro vysvětlení je třeba vrátit se do počátku 90. let. Reformátoři řešili otázku, jak definovat kurz koruny. Přiklonili se k tehdy běžnému řešení: pevně navázat měnu na některé cizí měny velkých vyspělých ekonomik. Tuto praxi provozovalo mnoho zemí na světě a po řadu let fungovala velmi dobře.

Ekonomika je ovšem dynamický systém, v němž je jakákoli pevná vazba časem vystavena namáhání. Ukázalo se, že pevné měnové kurzy nejsou výjimkou. Pevné vazby „menších“ měn na dolar nebo marku se dostaly do módy v 80. letech. Asijské měny (baht, ringgit, won, singapurský dolar a další) byly vázány především na dolar. Rozdíl v inflaci mezi domácí měnou a dolarem měl za následek další nerovnováhy, zejména propad obchodní bilance.

V polovině 90. let již míra nerovnováhy byla nebezpečná. V roce 1997 mezinárodní spekulanti došli k přesvědčení, že je možné zaútočit na pevnou vazbu řady převážně asijských měn, donutit jejich centrální banky k devalvaci a vydělat na spekulaci značné částky. Tak se i stalo. Thajsko, Malajsie, Singapur, Indonésie, Jižní Korea a Česká republika se staly dějištěm spekulativního útoku. Ve stejné době, kdy byl thajský baht předmětem snah o zlomení pevné vazby na dolar, probíhal i útok na vazbu české koruny na koš měn v čele s německou markou. V obou případech spekulanti uspěli a centrální banky prohrály.

Jak reagovala Česká národní banka? Přesně podle špatných učebnicových rad, o nichž každý trochu zkušenější obchodník ví, že neplatí – radikálním zvýšením úrokových sazeb v marné naději, že měna s vyšší úrokovou sazbou přitáhne investory a její kurz vzroste. Jenže v podmínkách spekulativního útoku tento mechanismus funguje přesně opačně: zvýšení sazeb působí jako signál, že centrální banka je v úzkých a zítra nebo pozítří to vzdá.

Stalo se. Po několika dnech marného boje a vyčerpání části devizových rezerv to ČNB vzdala a kurz koruny uvolnila. Fakt, že spekulanti zvítězili a koruna klesla, by nemusel českou ekonomiku nijak poškodit. Spíše naopak, kurz koruny se dostal na tržní, rovnovážnou úroveň.

Skutečně devastující vliv na českou ekonomiku neměla nemoc, ale léčba: vysoké úrokové sazby. Zvýšení úrokových sazeb znamenalo šok pro české podniky – připomeňme, že po zničení českého kapitálového trhu se nemohly financovat emisemi akcií a dluhopisů, takže byly odkázány na banky. Když ale banky podstatně omezily úvěrování, a navíc výrazně zdražily úvěry, znamenalo to vlnu bankrotů, nezaměstnanost a hospodářskou recesi. Naprosto zbytečně.

„Lze se oprávněně domnívat, že kdyby ČNB bezprostředně po liberalizaci kapitálových pohybů zavedla režim volně plovoucího kurzu, pravděpodobně bychom se měnové krizi z května 1997 vyhnuli,“ konstatoval profesor Robert Holman o pět let později.

Začalo se hovořit o spálené zemi a blbé náladě. Bankovní krizi následovala krize politická a první polistopadové předčasné volby. V nich zvítězila Zemanova sociální demokracie, která (možná paradoxně) snížila daně z příjmů, ale nepřispěla ke zlepšení podnikatelského prostředí pro domácí kapitál.

Extrémně restriktivní měnová politika ovlivnila generaci ekonomů, kteří dnes mají většinu v bankovní radě ČNB. Fobie z nadhodnocené měny a z příliš vysokých úrokových sazeb je vede ke sledování opačného extrému, který rovněž není optimální. Příčiny extrémně nízkých úrokových sazeb a nešťastné devalvace koruny leží v traumatu z mládí, které dnešní centrální bankéři zažili v roce 1997.

Generační výměna znamenala rovněž změnu regulatorní politiky ve stylu „ode zdi ke zdi“. Regulace kapitálových trhů v kritickém období devadesátých let neexistovala vůbec; v současnosti máme ovšem asi nejpřísnější regulace na světě vůbec, alespoň pokud jde o dozor nad fondy. Dozor nad družstevními záložnami ovšem selhává opakovaně a obchodníci s komoditami a cizími měnami nejsou pro změnu Českou národní bankou regulováni vůbec. Laik se diví, odborník žasne – tyto výstřednosti jdou za rámec všech krizí, které postihly Asii!

Škoda zbytečných chyb

Připusťme, že budovat nákladný sociální stát v roce 1990 bylo nutností, která vyplývala z politické situace. Podcenění kvality institucí důležitých pro podnikatelské prostředí ovšem bylo lacinou chybou, které bylo možné se vyhnout.

Stejně tak bylo zbytečným a hloupým omylem zavedení poměrného volebního systému, který zachoval komunistickou stranu a způsobil permanentní politickou nestabilitu.

Fatální hloupost bylo zavedení investičních podílových fondů na akcie s hlasovacími právy v rámci kuponové privatizace. Pro prevenci této chyby by byla stačila znalost elementární učebnice pro první ročník financí a investičního managementu. Česká národní banka se mohla vyhnout své historicky největší chybě velmi snadno: stačilo nedělat nic a v tichosti uvolnit kurz koruny. Jenže to by vyžadovalo, aby si centrální bankéři přečetli alespoň jednu knihu od známého spekulanta Jima Rogerse, kde popisuje chyby centrálních bank z hlediska spekulanta. Mimochodem, když spekulanti zaútočili o několik let později na slovenskou korunu, žádná finanční krize se nekonala. Slovenští centrální bankéři se poučili z českých chyb.

Pohlédneme-li zpět na uplynulých dvacet pět let od Listopadu, zjistíme, že neuplynul rok, aby vláda, centrální banka, parlament nebo někdo jiný neudělal alespoň jednu velkou chybu s dalekosáhlými důsledky. Namátkou rok 1994: tehdy se nestala žádná krize, ale sněmovna schválila skrz naskrz systémově chybný zákon o penzijních fondech, který způsobil, že žádné penzijní fondy v této zemi dodnes prakticky neexistují. Anebo rok 2006 a neslavně proslulý Paroubkův státní rozpočet.

Vzniká pesimistická otázka, zdali tato země má možnost anebo vůbec právo samostatně existovat. Ale jistěže ano! Národ, který dokázal za tak nepříznivých politických okolností a navzdory všem žabám na prameni na nejvyšších místech snížit ekonomický náskok Rakouska na pouhou jednu třetinu (v reálném vyjádření ještě více), je bez vší ironie národem silným a zdravým, který je schopen velkých věcí.

Teď jde o to, co dělat s těmi žábami, ale to je už jiný příběh.

Psáno pro Lidové noviny