Svět se vrátí k volnému trhu, říká otec Lafferovy křivky

Takřka přes ulici od Bílého domu bývala kdysi restaurace Two Continents. Dostaveníčko si v ní dávali vrcholní washingtonští politici a úředníci. Třeba Dick Cheney a Donald Rumsfeld, kteří se o necelých třicet let později se potkají v administrativě George Bushe mladšího. V roce 1974 tu ale zasedli ke stolu s jistým mladým ekonomem. Jmenoval se Arthur Laffer. To setkání by bylo jen jedním se stovek a tisíců podobných, která se v restauraci uskutečnila. Kdyby ovšem Laffer neudělal něco, za co by mu jeho matka, jak později přiznává, pěkně vyhubovala. Kdyby totiž nezačal čmárat na jídelní ubrousek. Cheney a Rumsfeld tak mohli „v premiéře“ v ekonomově čmáranici rozpoznat křivku, která později získá přívlastek Lafferova. Dnes je z ní jedna z nejproslulejších křivek vůbec. Zaklínají se jí politici i ekonomové po celém světě. Restaurace Two Continents už neexistuje, křivka, která v ní vznikla, zůstává. Tak trochu vítězství ducha nad hmotou…

Kde je vrchol?

Co ta křivka vlastně zachycuje? Nic složitého. Je vlastně docela prostá. A asi i proto si získala takovou popularitu. Na vodorovné ose je vynesena procentní sazba určité daně, na ose svislé pak objem prostředků získaných výběrem té daně. Do určitého bodu, do určité výše sazby, objem vybraných prostředků stoupá. To není nic překvapivého. Ale od určité sazby objem vybraných peněz začne klesat. A klesá až na nulu – je zřejmé, že při stoprocentní dani bude výběr nulový, protože nikomu se už nebude chtít pracovat, proč se namáhat, když veškerý příjem stejně poputuje státu? Křivka má tedy přibližně podobu převráceného písmene „U“.

Teoreticky je křivka elegantní, její ladnost přímo svádí k intelektuálním debatám nad jídelními ubrousky, ale v praxi je tu problém. Jak totiž určit, kde přesně se nachází vrchol onoho obráceného „U“? Jinými slovy, při jaké sazbě daně je objem vybraných peněz nejvyšší? A při jaké sazbě daně už se ekonomika nachází „za vrcholem“? Čili při jak vysoké sazbě už objem vybraných prostředků klesá (neboť lidé začínají být výší zdanění znechuceni či demotivováni natolik, že omezují svoji ekonomickou aktivitu a/nebo usilovně hledají způsoby, jak se odvodu vyhnout)?

Vrchol Lafferovy křivky s úplnou precizností určit nelze. Křivka se tak stává předmětem nejrůznějších spekulací, dohadů a pří – jak těch mezi ekonomy, tak i politiky, kteří jejím prostřednictvím ospravedlňují svoji daňovou politiku nebo naopak kritizují tu oponentovu. Dva se perou a třetí se směje, přičemž „třetím“ je právě Lafferova křivka, které tyto nekonečné pře přispívají k věhlasu a slávě. Alespoň zatím.

O smrt Lafferovy křivky totiž usiluje už dlouhá léta řada kritiků. Její autor sám ale o její platnosti ani nepochybuje. „Jistěže stále platí!“ nezaváhá ani vteřinu Laffer. Podobným námitkám ovšem dnes čelí zřejmě častěji než v minulosti. Coby rádce liberálních politiků kalibru Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové se stal jednou z ikon obrácení k idejím volného trhu, které nastalo v osmdesátých letech. Tehdy započala éra, kterou dnes mnozí označují za „neoliberalismus“. Éra, která podle kritiků nakonec přivodila nejen finanční krizi, ale i nebezpečné rozevírání příjmových nůžek v řadě zemí světa. Laffer to ale vidí trochu jinak. „Problémem není nerovnost, problémem je chudoba. Je hrozné být chudý. Hrozné!“ Nelze však podle něj proti chudobě bojovat tak, že poškodíme celý zbytek ekonomiky. „Je skvělé, když nerovnost snižujeme tím, že se z chudých stávají bohatší. Děsivé však je snižovat nerovnost tak, že z bohatých uděláme chudé.“

Už jsme četli!

„I kdybyste si Capital in the Twenty-First Century nikam nepřibalili, na tu knihu budete v příštích několika letech chtě nechtě narážet všude. Pikettymu kvůli rozsahu textu a dat, se kterými v něm operuje, i kvůli přitažlivosti některých jeho závěrů hrozí, že se z něj stane „pan Piketty“: stačí se na něj odkázat a sebevětší blábol bude hned vypadat legitimněji. (Srovnej pana Wericha nebo pana Krugmana.) Může se vám proto hodit krátký průvodce:“

• Michal Kašpárek: Pikettyho Kapitál přesvědčuje přesvědčené

Obracení, odvracení, obracení

Momentálně probíhající odvrat od idejí volného trhu, jemuž se klíčovým impulzem stala nedávná finanční krize, osudově zpochybňuje celý Lafferův světonázor. Do popředí se naopak dostávají ekonomové, kteří přisuzují mnohem silnější roli státu, vládě a regulacím. Ekonomové, kteří mají onen neoliberalismus za zdroj řady závažných problémů, jimž musí ta či ona ekonomika v současnosti čelit, třeba právě nerovnosti. Tak jako byl Laffer ikonou volnotržních ekonomů osmdesátých let, stává se miláčkem dneška Francouz Thomas Piketty. Jeho aktuální knižní hit Kapitál ve 21. století lze označit za frontální útok na celý neoliberální koncept. Rostoucí nerovnost je totiž podle Pikettyho průvodním jevem běžného tržního procesu. A jako taková jen tak neskončí. Pokud tedy razantně nezakročí stát, vlády a všemožné regulace. Právě ekonomové Pikettyho typu hodlají podle Laffera snižovat nerovnost děsivým způsobem, tedy tak, že z bohatých udělají chudé. Tak, že ekonomiku přeregulují, uregulují, zadusí.

Piketty a spol. podle něj hrají na strunu lidské závisti. „Žádná opravdu demokratická země nemůže nikdy uskutečnit to, co on navrhuje jako řešení stávajících problémů,“ upozorňuje Laffer. V demokracii je totiž nepřípustné, aby byli bohatí ve jménu rovnosti „uregulováni“ do chodby. „Pokud jakýkoli stát bude někdy řídit člověk jako Piketty, bude to katastrofa.“

Navzdory současnému se odvracení se od idejí volného trhu Laffer optimisticky věří v opětovné obrácení se k nim. „V uplynulých zhruba čtrnácti letech uvádíme více a více regulací, zabředáme do hlubších a hlubších deficitů a spouštíme nové a nové vládní programy,“ hodnotí „svoji“, americkou ekonomiku. „Ale není to vlastně nic neobvyklého. Nakonec se vrátíme zpět k liberálním idejím a opatřením typickým pro Reaganovu éru.“ Je v tomto případě přání otcem myšlenky ekonoma, který nostalgicky vzpomíná na svá mladší léta, nebo jde o objektivní zhodnocení reality?

Revanš za prezidentův „fejvr“

„Víte, Bill Clinton je odporný člověk,“ nebere si Laffer servítky, když hodnotí jednoho z amerických exprezidentů. „Ale snížil řadu daní, provedl řadu prorůstových škrtů v sociálních výdajích a omezil vládní výdaje obecně. Od Reagana po Clintona Spojené státy zažívaly období neuvěřitelné prosperity.“ Lidé si brzy uvědomí, že více státu, více vlády a více regulací k podobné prosperitě nevede, míní Laffer. „Když má vláda a stát příliš velkou ekonomickou moc, byznysmeni, firmy a podniky přestávají vyvíjet a uvádět na trh dobré produkty. Místo toho se jen starají o to, aby si koupili „fejvr“ od vlády,“ pokračuje. Vláda se tak podle něj stává středobodem nebývalé kriminální, hlavně pochopitelně korupční, činnosti. „Vezměte si toho Clintona,“ zavádí Laffer řeč na svůj oblíbený terč. „Od té doby, co opustil úřad, vydělal asi sto milionů dolarů. Za účast na konferencích, kde promlouvá. Můžu ho sledovat v televizi, je ho plné YouTube. Proč mu k čertu lidé pořád tolik platí, za nějaký omletý řeči?!“ čertí se otec Lafferovy křivky. Přitom naznačuje, že jde o revanš těch, kterým Clinton nějaký ten „fejvr“ v době svého prezidentování poskytl nebo zprostředkoval. „Tohle by se zkrátka dít nemělo!“ konstatuje rázně.

 „Státní instituce jsou ke korupci náchylnější než ty tržní,“ pokračuje Laffer ve výkladu svého světonázoru. „Není obtížné natrefit na trh, jemuž dominují soukromí hráči a který zároveň produkuje nedobré výsledky,“ jako bychom z něj dokonce na chvíli slyšeli promlouvat samotného Pikettyho. „Jenže alternativou je jen trh, jemuž dominuje vláda nebo prostě státní sektor a který produkuje ještě mnohem horší výsledky. To nedává smysl.“ Lidé jako Piketty a další sice podle Laffera stále dokola opakují jak trh, jemuž dominují soukromníci, není dokonalý, nikdy však už nezmíní, že trh, jejž si podmaní vláda, má k dokonalosti ještě mnohem dále.

Jiné řešení současných ekonomických strastí Západu než obrácení se k volnému trhu, trhu, jemuž dominují soukromníci, a ne vlády, proto Laffer ani nevidí. „Řešení dnešních problémů je nakonec docela prosté,“ podotýká ovšem. „Recept je zavedení rovné a zároveň nízké daně na co nejširší úrovni, omezení výdajů, ukončení znehodnocování měn, volný obchod a minimum regulací. Dosáhněme toho! Nechte ty problémy vyřešit trh!“

Pravda, revival osmdesátých let si prožila hudební scéna. Hospodářská politika ale není „popík“. A Lafferův comeback na scénu nebude nic jednoduchého. Možná bude i rád, když jeho křivka alespoň zůstane evergreenem veřejné diskuze.

Psáno pro Echo24

Lukáš Kovanda

Hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. 

Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu

Lukáše Kovandu můžete sledovat také na Twitteru.

Knižně

• Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi
• Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize
• Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé
• Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano