Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Úskalí čínského rozmachu

Vysněný cíl Pekingu dohnat Ameriku je v dohledné době splnitelný jen v disciplíně, která je nejméně důležitá.

Když vedl v roce 1974 čínský politik Teng Siao-pching, budoucí reformátor a faktický vůdce země, delegaci Číny do newyorského sídla Organizace spojených národů, s jistým překvapením zjistil, že nejlidnatější stát na světě má stěží prostředky na zaplacení letenek všem účastníkům výpravy.

Na účtech Čínské lidové banky (která mimochodem byla jen organizační složkou ministerstva financí) bylo k dispozici všeho všudy jen 38 tisíc dolarů v cizích měnách.

Takový byl výsledek maoismu: ekonomika zdevastovaná natolik, že stát neměl téměř ani na letenky pro své diplomaty. Možná i tato zkušenost vedla Tenga k pozdějšímu rozhodnutí zrušit maoistickou verzi socialismu a znovu zavést v zemi kapitalismus. Ale to je nyní již vedlejší.

Nyní je zajímavější zpráva publikovaná v květnu 2014 Světovou bankou. Podle ní by čínská ekonomika měla co do velikosti předstihnout Spojené státy americké. Doposud se přitom mělo za to, že k této události dojde až někdy kolem roku 2020. Čína se tak stane skutečnou ekonomickou supervelmocí. Někteří pozorovatelé navíc dodávají, že Čína bude velmocí nejen ekonomickou. Jaká je pravda?

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Šedá, můj příteli, je všechna statistika…

Jak bývá u senzačních zpráv obvyklé, věci nejsou tak jednoduché. Pokud Číně fandíte, máme pro vás dvě zprávy. Nejprve tu dobrou.

Podle tabulek hrubého domácího produktu v paritě kupní síly dosáhla Čína 91 procent úrovně Spojených států již v roce 2012. Podle stejné statistiky z roku 2005 Čína byla jen na necelých 50 procentech úrovně USA.

Tempo dohánění je tak rychlé, že rok 2014 se zdá být pravděpodobným termínem předstižení. Vždyť během let 2005 až 2012 se reálná velikost čínské ekonomiky zdvojnásobila!

A nyní ta špatná zpráva. Vlastně několik špatných zpráv pro čínské fanoušky. Za prvé, velikost ekonomiky a výše hrubého domácího produktu v paritě kupní síly není totéž.

Parita kupní síly je ve skutečnosti umělá berlička, kterou statistikové vymysleli spíš pro srovnání životní úrovně než pro měření velikosti ekonomik. Může popisovat skutečnost, že životní úroveň čínských občanů není tak drasticky nižší než životní úroveň Američanů, neboť Čína je levná země. Ale již metr za čínskými hranicemi si za paritu kupní síly nelze nic koupit.

Znali jsme to sami a zvláště silně jsme to prožívali začátkem devadesátých let: domácí, česká životní úroveň nebyla tak hrozná. Ale stačilo vyjet kousek za Rozvadov a rázem jsme si připadali jako nuzáci.

A také jsme byli, neboť parita kupní síly nemá vskutku kromě srovnání životní úrovně žádný hlubší význam. Vlastně ano.

Vlády chudších zemí světa používají hrubý domácí produkt v paritě kupní síly jako argument, aby jejich hlasy měly větší váhu v organizacích jako Světová banka nebo Mezinárodní měnový fond. A to je asi tak všechno.

Ve skutečných penězích

Pokud budeme brát za podstatný údaj HDP v absolutním dolarovém vyjádření – tedy ve skutečných penězích, za které je možné něco koupit –, věci rázem vypadají jinak. Podle údajů z roku 2012 měla čínská ekonomika stále ještě pouze méně než poloviční velikost ve srovnání s tou americkou (přesněji 49,6 procenta.)

Pokud budeme počítat místo hrubého domácího produktu hrubý národní důchod (což je míra, která bere v úvahu například repatriaci zisků zahraničních investorů), náskok USA bude ještě o něco málo větší.

To ale ještě není konec. Budeme-li pracovat s hrubým národním důchodem v dolarech a v přepočtu na hlavu, Čína dosáhne pouhopouhých 7,2 procenta úrovně Spojených států amerických.

Vysněný cíl dohnat Ameriku je tedy v dohledné době splnitelný jen v disciplíně, která je nejméně důležitá: v celkové velikosti ekonomiky vyjádřené pomocí hodnoty, která je statisticky upravena pro jiné účely.

Dohnat a předehnat po italsku

Je-li řeč o „předstižení“ v disciplíně hrubého domácího produktu, tane na mysli vzpomínka na zemi, kde se toto slovo stalo v nedávné minulosti velmi populárním. Jde o Itálii. Italské ekonomice se v poválečném období velmi dařilo. Podobně jako Německo dosáhla odpuštění téměř všech válečných dluhů. Podobně jako v nedávné době Čína, Itálie rychle rostla během padesátých a šedesátých let díky levné pracovní síle.

Dnes známe Itálii jako zemi bez růstu, s vysokým dluhem a permanentně vysokou nezaměstnaností, ale tehdy nezaměstnanost takřka neexistovala a dluhy byly malé.

Koncem sedmdesátých let se ukázalo, že na dosah je zdánlivě nemožné: Itálie začala dohánět Velkou Británii. Termín „il sorpasso“ – předstižení – začal být velmi diskutovaný. V roce 1987 italská vláda slavnostně oznámila, že se vskutku podařilo Velkou Británii ekonomicky předstihnout. Vyšší životní úroveň byla patrná na první pohled. Ještě v roce 1950 Britové vlastnili dvanáctkrát víc automobilů než Italové. O několik desetiletí později již Italové byli motorizováni více než Britové.

Hrubý domácí produkt podle parity kupní síly opravdu nesl informaci o rostoucí kvalitě života. Ta se zlepšila podle všech měřítek: od kojenecké úmrtnosti až po dostupnost luxusního zboží.

Podobně i v současnosti můžeme pozorovat růst životní úrovně Číňanů. Pokud jste v sedmdesátých letech 20. století potkali v Praze Asijce, byl to nejspíše vietnamský student nebo japonský turista. Dnes převažují (alespoň v turistických lokalitách) Korejci, a hlavně Číňané. Ti také tvoří stále větší procento studentů evropských a amerických univerzit.

Představují i podstatný poptávkový segment výrobců luxusního zboží.

Perlička pro zajímavost: kdysi renomovaný švédský výrobce fotoaparátů značky Hasselblad uvedl na trh luxusní limitovanou sérii přístrojů s tělem z titanu a rukojetí potaženou toskánskou kůží. Přístroj v ceně 7200 eur je barevně laděn do červena se zlatými prvky, neboť tyto barvy Číňané milují. Že uvnitř se skrývá běžná japonská technika dostupná v ceně 720 eur, by asi snobské čínské zákazníky nemělo zajímat…

Překonané krize

Čínský hospodářský růst dokázal během posledních dvaceti let překonat několik krizí. Poslední nastala pochopitelně na přelomu let 2008 a 2009.

Vláda viděla, jak ekonomika padá do propasti – čínský export koncem roku 2008 klesal o 45 procent –, a provedla největší finanční injekci na světě v hodnotě kolem čtyř tisíc miliard renminbi (jüanů). Injekce fungovala: podařilo se zabránit masové nezaměstnanosti, což je největší starost čínské vlády, která má hrůzu ze sociálních nepokojů.

„Pro masivní rozvíjející se ekonomiku s více než 1,3 miliardy úst, která je třeba živit v průběhu náročného transformačního procesu, je nemyslitelné dovolit si ztracenou dekádu japonského typu,“ píší ekonomové I Wen a Ťing Wu.

 „Velká recese následovaná oživením s pomalým růstem zaměstnanosti by měla katastrofické následky a mohla by Čínu navěky dostat do pasti, které se nevyhnuly některé latinskoamerické země během procesu industrializace,“ dodávají oba autoři. Tento názor je v Číně jistě většinový.

Léčba finanční injekcí měla některé vedlejší účinky. Velká část úvěrů poskytnutých v rámci záchranného programu šla do nemovitostí. O čínské nemovitostní bublině se napsalo hodně, takže netřeba citovat příklady neobydlených nových měst a mrakodrapů, které se bourají téměř ihned poté, co jsou postaveny.

Nicméně bublina je považována za nutné zlo. „Navzdory nepříjemné bublině cen bydlení má Čína alespoň lepší šanci pokračovat v růstu vysokou rychlostí (očekávanou na úrovni sedmi až osmi procent ročně) po dalších několik desetiletí,“ optimisticky tvrdí I Wen a Ťing Wu. Splní se jejich projekce?

Co může zastavit prosperitu

Vzhledem k nízkému hospodářskému výkonu na hlavu (7,2 procenta úrovně USA!) je prostor pro růst ještě obrovský. Čínské domácnosti jsou ve spotřebě doposud velmi skromné ve srovnání s jakoukoli západní ekonomikou. Právě v domácnostech je největší růstová rezerva, protože Čína je přesycena investicemi a přebytek zahraničního obchodu stěží může růst dosavadním překotným tempem.

Vzniká otázka, co by Čínu mohlo na triumfálním pochodu k prosperitě zastavit. Mnozí ekonomové nejdou pro odpověď daleko: je to úvěrová bublina spojená s přehnanými investicemi, co nyní představuje hlavní nebezpečí. „Po 34 letech boomu s průměrným ročním růstem devět procent – jde o nejdelší dosaženou éru hospodářského růstu v lidské historii – je čínský model, založený na investicích a úvěrech, již vyčerpaný a stále méně stabilní,“ píše ekonomický analytik John Mauldin.

„Nikdo nemůže popřít, že špatné investice jsou velmi rozšířené, když využití průmyslových kapacit je na pouhých šedesáti procentech,“ dodává.

Mauldin dále uvádí, že Čína směřuje k situaci, která je známa jako The Minsky Moment. O co jde? Hyman Minsky (1919–1996) byl ekonom, který popsal tři stadia úvěrového boomu.

V první fázi banky půjčují dlužníkům, kteří jsou schopni splácet úroky i jistinu. V druhé fázi úvěry směřují i k těm, kteří jsou sice schopni ještě splatit úroky, ale jistina je již nad jejich síly. Ve třetí fázi, kterou Minsky nazývá pyramidové financování (v originále Ponzi financing), banky půjčují i těm, kteří nebudou mít ani na splácení samotných úroků. V určitém bodě se pak systém nutně musí zhroutit, což je onen Minského moment.

Tato teorie je v zásadě totožná se závěry rakouské ekonomické školy, s tím rozdílem, že Hyman Minsky byl považován za levičáka, zatímco Ludwig von Mises a další Rakušané jsou symboly liberální pravice. (Pochopitelně se najdou i stoupenci rakouské školy, kteří Čínu kritizují z přesně stejného důvodu, například Krassimir Petrov.)

Hrozba sociálního státu

A je tu ještě něco. Vláda ve snaze zachovat sociální smír bude nepochybně budovat sociální stát. Čína je v tomto směru zatím tvrdě kapitalistická: vládní výdaje se pohybují kolem 20 procent HDP. Západní standard je dnes mezi 40 až 50 procenty.

 Jaký dopad bude mít „socializace“ Číny? Pro příklad se opět můžeme podívat do Itálie. V roce 1950 činily italské veřejné výdaje jen 22 procent HDP, tedy asi jako nyní v Číně. V roce 1960 již 30 procent. V roce 1980 se výdaje vyšplhaly již na 42 procent HDP a v roce 1990 na 53 procent. Vzhledem k úsporným opatřením nyní poklesly pod 50 procent, ale to nemění nic na jedné věci: růst sociálního státu přinesl prudký pokles tempa hospodářského růstu.

Vyšší výdaje a vyšší daně vždy a všude zákonitě přinášejí nižší motivaci pracovat a nižší motivaci podnikat.

Pouze velmi bohatá ekonomika si může dovolit luxus sociálního státu. Tuto chybu udělala Indie, která byla po získání nezávislosti papírově velmi štědrým sociálním státem, ovšem navzdory vysokým daním neměla na blahobyt peníze.

Pokud se Číně podaří promanévrovat mezi úskalími sociálních nepokojů na jedné straně a rizikem úvěrové krize či nekontrolovaného bujení výdajů na straně druhé, pak se může jednou možná stát supervelmocí. Prozatím tento neoficiální titul jednoznačně náleží USA, bez ohledu na HDP v paritě kupní síly.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 2 komentáře v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK