Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Guvernér Singer na tenkém ledě

| 24. 6. 2014

Deprese je potvora. Takzvaná velká deprese, jak se někdy říká světové krizi z první poloviny dvacátého století, přivolává vrásky na tváře ekonomů ještě dnes. Jenže co když teoretická pravidla, která z ní zhusta vyvozují, nejsou obecně platná? Co když velká deprese byla velká výjimka, ze které by se pravidla vyvozovat neměla? Guvernér naší centrální banky má jasno. Jinde vládnou pochyby.

Guvernér Singer na tenkém ledě

Guvernér České národní banky Miroslav Singer se svým pár dní starým blogovým příspěvkem, uveřejněným na webových stránkách centrální banky, pustil na tenký led. V úvodu píše, že „v debatě o měnové politice, naší i třeba kolegů v [americké, britské i Evropské centrální bance], se stále opakuje pochybnost o tom, zda spotřebitelé i firmy skutečně v podmínkách cenového poklesu a velmi nízkých či nulových úrokových měr odkládají či zdržují spotřebu a investice“.

Následně argumentuje v tom duchu, že takových pochyb není třeba, jelikož jde o jev, jenž je ekonomickou teorií spolehlivě popsán zhruba osmdesát let. V tomto kontextu pak hájí listopadovou intervenci České národní banky za oslabení koruny. Jedním z podnětů k intervenci totiž centrální bance byla údajná hrozba, že se česká ekonomika ocitne v takzvané deflační spirále. Jejím průvodním jevem je podle mnohých (nikoli však všech) ekonomických teorií právě odkládání spotřeby a výdajů ze strany ekonomických aktérů, jež v důsledku dusí hospodářskou aktivitu a vede k poklesu výkonu ekonomiky i k růstu nezaměstnanosti. Prostě k ekonomické recesi, ne-li k depresi.

Jenže ekonomická teorie jako celek vůbec nemá na deflaci tak jasný pohled jako guvernér Singer. Právě odtud se možná berou ony pochyby jeho kolegů z americké, britské i Evropské centrální banky.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, hlavní ekonom Roklen24.cz. Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Vlivná anomálie

Například v roce 2004 publikoval výzkumník americké centrální banky Patrick Kehoe společně s kolegou z Kalifornské univerzity v Los Angeles Andrewem Atkesonem zevrubnou studii, nazvanou, volně přeloženo, Deflace a deprese: Existuje mezi nimi empirická vazba?. Na otázku autoři celkem jasně odpovídají, že nikoli. Přitom bádali nad daty týkajícími se sedmnácti zemí v období přesahujícím sto let. Jedinou výjimkou ze všech těchto případů, kdy mezi deflací a těžkým ekonomickým propadem v podobě deprese, zdá se, nalezli souvislost, je velká hospodářská krize třicátých let.

To ale není všechno. Píšou rovněž hned v první větě článku, že „podle standardní ekonomické teorie je deflace nutným důsledkem optimální měnové politiky“. Vzápětí však dodávají, že „většina tvůrců hospodářské politiky se staví vyhroceně odmítavě k opatřením a zásahům, které by ústily v deflaci“. Svůj odmítavý postoj, domnívají se Kehoe a Atkeson, opírají lidé odpovědní za hospodářskou politiku právě o přenesenou zkušenost z velké hospodářské krize. To je však, zopakujme, jediný případ v moderních hospodářských dějinách, jediný případ ze sedmnácti (!), kdy mezi deflací a závažným ekonomickým propadem existuje hmatatelná vazba. Jde tak o svým způsobem anomálii. O anomálii, která však má nesmírný vliv na rozhodování vládních představitelů, centrálních bankéřů a dalších tvůrců hospodářské politiky v takřka celém současném světě.

Kehoe a Atkeson však uvádějí ještě další podstatnou věc. Velká hospodářská krize, říkají, je většinou existujících ekonomických teorií viděna jako případ deflace, která byla lidmi neočekávaná. Jinými slovy, jediné období deflace v moderních hospodářských dějinách, které lze spojovat s těžkým útlumem ekonomiky, charakterizuje deflace neočekávaná. Jestliže ovšem tehdy lidé všeobecný pokles cen – čili deflaci – neočekávali, jak mohlo k jejímu vzniku vést to, byť třeba jen zčásti, že odkládali svoji spotřebu či své investice v očekávání dalších cenových propadů? Čili ještě jinak: jediné období deflace v moderních hospodářských dějinách, které lze spojovat s těžkým útlumem ekonomiky, rozhodně nelze zdůvodňovat tak, že k němu, byť jen částečně, vedlo odkládaní spotřeby a investic. Ale jestliže v tomto případě k ekonomickému útlumu toto odkládaní nevedlo a žádný další případ deflace spojené s hospodářským propadem z moderních dějin neznáme, odkud se vlastně bere ten předpoklad tvůrců hospodářské politiky, rozhodně ne pouze guvernéra Singera, že k odkládání spotřeby a investic opravdu dochází a že to zároveň má osudově umrtvující efekt na celou ekonomiku? Empirická data zmíněné studie na nic takového neukazují. Však také Kehoe a Atkeson konstatují, že „strach tvůrců hospodářské politiky z očekávané (…) deflace (…) je značně přehnaný“.

Optimum? Minus tři procenta!

Studie Kehoea a Atkesona však není jediná, která může oprávněně vyvolávat pochyby Singerových kolegů ze zahraničních centrálních bank. Robert Lucas, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, vydal v roce 2000 stať, jejíž název lze přeložit jako Inflace a blahobyt. Věnuje se v ní určitým teoriím a v závěru uvádí, že v jejich kontextu je průvodním jevem optimální měnové politiky deflace při nulových nebo téměř nulových úrokových sazbách. Lucasovy závěry z této studie se interpretují i tak, že pokles míry inflace z nuly do deflačního pásma minus tří procent bude pro danou ekonomiku stejně přínosný jako pokles míry inflace z jedenácti procent na nulu! Ekonomové Michael Bordo z Rutgersovy univerzity a Andrew Filardo z basilejské Banky pro mezinárodní platby, kteří zmíněným způsobem Lucase interpretují, dále na základě nobelistových vývodů konstatují (v práci z roku 2005, s titulem přeložitelným jako Deflace v historické perspektivě), že „optimální míra inflace může být až na úrovni minus tří procent“, tedy hluboce v deflačním pásmu!

Jenže pochyby, které by měly být podle guvernéra Singera passé už nějakých osmdesát let, úplně nerozptylují například ani slova Martina Flodéna, viceguvernéra švédské centrální banky, která pronesl minulý měsíc na jisté konferenci ve Stockholmu. Flodén úplně nevyvrací argument, že spotřebitelé a firmy odkládají své výdaje vyhlížejíce další pokles cen. Staví se k němu však mnohem rezervovaněji než Singer. Flodén totiž konstatuje, že ten argument „nemusí být nutně mylný“. Jedním dechem pak dodává, že cenová hladina například v případě zboží, jako jsou televizory, počítače nebo mobilní telefony, „klesá coby výsledek rapidního růstu produktivity celkem rychle, a to dokonce v obdobích, kdy je obecná míra inflace zřetelně kladná“. Dodává přitom, že „navzdory klesajícím cenám poptávka po tomto zboží nekolabuje, ale naopak v průběhu času [prezentuje data od roku 1980] stoupla“.

Sečteno, podtrženo, je patrné, že pochyby Singerových kolegů ze světových centrálních bank, nad nimiž on sám zjevně nevěřícně kroutí hlavou, jsou opodstatněné. Tím není řečeno, že Singerův nepochybovačný pohled je nutně mylný, a už vůbec ne to, že omylem byla listopadová intervence. Jen by asi bylo záhodno používat k její obhajobě poněkud jiné argumenty než ty, o jejichž relevanci nepanuje ani v rámci současné ekonomie hlavního proudu (v textu vůbec nejsou zmíněny výtky ekonomů, kteří se k hlavnímu proudu neřadí, a které by byly v mnoha případech ve své kritice Singerova postupu mnohem radikálnější) nijak jednoznačná shoda.

Vyšlo na Roklen24.cz

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (5 komentářů)

Zavacky | 25. 6. 2014 14:33

Zase jedna úvaha bez racionálneho prístupu.
Ak sa deflácia bude skúmať ako izolovaný mechanizmus, nikdy nedospejeme k relevantnému výsledku. Defláciu je nutné vnímať ako komplexný mechanizmus v komplexnom systéme. Je veľký rozdiel, či je deflácia dôsledkom akejkoľvek menovej(ale i peňažnej) manipulácie, alebo dôsledkom spontánneho prejavu trhu.
Pri manipulácii má vždy neopraviteľné negatívne dôsledky. Pri spontánnom prejave je deflácia len fluktuáciou a má vždy komplexné pozitívne dôsledky - tlak na zvyšovanie efektívnosti, následná zvýšená spotreba, zvýšená ponuka peňazí, zvýšenie investícií, ďalšie cyklické zvýšenie efektívnosti.
Zníženie cien v dôsledku zvýšenej produktivity nie je defláciou, len deflačným efektom. Vôbec nič nehovorí o deflácii. Pokles v jednom segmente trhu môže spôsobiť aj rast cien v inom segmente. Dôležité je to, že peniaze(reálne) sa presúvajú medzi segmentami spotreby, investovania i sporenia a nikdy sa nestrácajú. Sú neustále nositeľmi (meradlom) vytvorených ekonomických hodnôt a prostriedkom ich vzájomného pomeriavania.
Choroba manipulácie s finančným systémom je aj chorobou pojmu deflácia.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Libor Šindelka | 25. 6. 2014 13:30

v kapitalismu ceny klesají, v socialismu rostou. víc nad tím není nutno bádat.
inflace nahrává dlužníkům (vláda a banky - protože půjčují něco co vlastně nemají - politika částečných rezerv), poškozuje věřitele a střádaly - daňové poplatníky. paradoxem není, že inflaci vláda a centrální banky blahořečí a deflaci popisují jako největší zlo a démona, vždyť by byli blázni činit tak naopak. paradoxem je , že paměťově vzdělaný volič je zvyklý memorovat informace poskytované autoritou, a tyto dále šířit a být přesvědčený že jim věří (říká se tomu užiteční idioti). takže takto intoxikovaní voliči s radostí a úsměvem na rtu dále delegují právo nechat se okrádat stále stejné skupině lumpů a křiváků. a myslí si jak to těm zlodějům natřeli, když jednou zvýhodní Kalouska, pak zase Babiše. o ty figury přitom nejde v tak zásadní míře.
deflace podporuje zdravé ekonomické chování - spořivost a šetrnost. inflace podporuje plýtvání a utrácení.
žádný osvícený anděl se nestane premiérem, pokud bude hospodařit ve stávajícím nemravném paradigmatu. je to asi stejné jako chtít aby tygr žral zdravou mrkev, a být neustále frustrovaný, že on to ne a ne pochopit.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jan Altman | 24. 6. 2014 19:29

Nechápu, proč furt Singera někdo kritizuje.
Nerozumím tomu, proč se stále někdo diví jeho krokům.

Vždyť přeci centrální banka je nástroj centrálního plánování, jejím jediným smyslem je manipulace s úrokovou mírou a měnovou zásobou (zcela veřejně a oficiálně!), podpora kartelizace bankovního sektoru (skrze komplikování vstupu konkurence do odvětví - tzv. bankovní dohled), krytí fraudlentního systému částečných rezerv institutem věřitele poslední instance. Jediným důvodem existence CB je provozování a násilné vynucování monopolu jediné "legal tender" legální měny, inflační přerozdělování peněz "od plebsu k elitám" a skryté financování největšího dlužníka, rozhazovače, zloděje, fízla a vraha - státu.

Tak proč se stále všichni diví, že Singer dělá to, k čemu byl povolán??
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Tětek | 25. 6. 2014 10:22
reakce na Jan Altman | 24. 6. 2014 19:29

Protože od základní školy až po VŠE neustále slyší, že představitelé státu a jeho institucí jsou něco mezi Ježíškem a Rambem - štědře rozdávající z nekonečných zdrojů, s neomylným morálním kompasem. A když se projeví opak, jedná se vždy o selhání jedince, nikoli samotné funkce, kterou zastává. Opak si málokdo připustí, málokdo změní pohled na svět, který je mu vtloukán do hlavy už od dětství.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Jiří Suchý | 24. 6. 2014 14:29

Nositel Nobelovy ceny Milton Friedman prohlásil: „Velkou hospodářskou krizi zapříčinil rozhodně FED prostřednictvím stažení z oběhu jedné třetiny peněz mezi lety 1929 a 1933.“ Prostě vyvolali krizi, aby se zbavili nějakých 16 000 bank, které potom v USA zkrachovaly. Z bankovní krize se stala hospodářská a následovala deprese, protože vyletěly úrokové míry a nikdo neměl na splácení. To všechno v už tak složité době po I WW, která by se také těžko bez FEDu v takovém rozsahu uzkutečnila. Asi proto je to jediný případ. V normální prosperující ekonomice s tržním hospodářstvím přece musí ceny klesat. A také klesají, pokud jsou vyjádřené v něčem neočůratelném, jako je třeba zlato. Pokud jsou ale vyjádřeny v papírové měně lepičů rozpočtů, kteří den co den onu měnu znehodnocují, logicky tyto ceny rostou.
Člověk, který celou tu šaškárnu řídí, si samozřejmě nebude likvidovat živobytí a bude nás přesvědčovat, že ho potřebujeme a bez něj by jsme na tom byli mnohem hůř.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Lukáš KovandaLukáš Kovanda
Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje...více o autorovi.

Facebook

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!