Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Miliardy, které necháme vyletět výfukem

Jakub Skala
Jakub Skala
11. 6. 2014
 17 328

České silnice jsou prý drahé, četli jsme o tom ostatně leckde a mnohokrát. Jenže ve skutečnosti jsou ještě mnohem dražší! Nejde totiž zdaleka jen o to, kolik stojí štěrk a asfalt, provoz bagru a práce stavební firmy. Podstatné je také to, jak se dopravní infrastruktura spravuje a provozuje. Jako každý monopol: neefektivně.

Miliardy, které necháme vyletět výfukem

Zajímavou a jistě nevyžádanou vlastností českých silnic a dálnic je to, jak dokážou řetězit náklady. Tím nemám na mysli kolonu tiráků, aspoň ne přímo. Jde o to, že často i drobná nehoda s nijak vysokou škodou nebo malá oprava s nevelkými náklady stojí spoustu peněz i řidiče, kterých se přímo nijak netýká. Slýcháme to často: Nehoda uzavřela silnici na půl dne, opravy dálnice způsobily několikakilometrové kolony a tak dále. Suma peněz a ztraceného času, na kterou přijdou všechna popojíždění, objíždění, stání a omeškání, se zřejmě nedá vyčíslit, nicméně bude obrovská.

Přitom ale dopravní nehody a opravy silnic patří k normálnímu dění na cestách. Takové věci se dějí pravidelně den co den. Nejedná se o nic nečekaného a v případě oprav ani o nic neplánovaného. Jenže to nic nemění na tom, že v případě jakékoliv nestandardní situace se na frekventovaných silnicích musíme připravit na kolony aut, které se sotva vlečou. Otázka tedy zní, co s tím?

Povinné ručení mít musíte, havarijní pojištění se může hodit. Můžete procházet nabídky a přemýšlet, jak na autopojištění ušetřit. Nebo to můžete zkusit nechat na nás – nic za to nedáte a výsledek vás může příjemně překvapit.

Vyzkoušejte nás. Nezávazně!

Silnice nebo housky

Dopravní situace se mění v průběhu dne, týdne i roku v nějaké vcelku předvídatelné míře. Doprava ale v tomto ohledu není ničím výjimečná – podobné vlastnosti má celá řada produktů od pečiva přes lyžařské helmy až po benzin. Jestliže je pravidelně každé ráno v Praze ucpaný Barrandovský most, asi je s ním a okolními silnicemi něco špatně. A u dopravní špičky, která nastává dvakrát denně, skutečně nelze mluvit o výjimečné situaci, se kterou nelze dopředu počítat.

Samozřejmě je možné, že právě současný stav všem řidičům vyhovuje a jsou spokojeni se službami, které jim správci dopravní infrastruktury, za peníze získané výběrem daní, poskytují. Ale je také docela pravděpodobné, že někteří řidiči by chtěli na silnicích čekat méně – za což by byli ochotni zaplatit více a jiní naopak čekat déle a platit méně. Tak nebo tak takovou možnost nemají, protože silnice (obrazně) i cena je jen jedna. A jsme u jádra pudla.

Čekání se prodraží

Ještě ale malá odbočka stranou. Na jednoduchém případu se podíváme, co vlastně takové čekání v kolonách znamená. Dejme tomu, že obyvatelé Prahy průměrně stráví každou cestu z práce a do práce o dvanáct minut navíc kvůli neefektivní dopravě. Člověk by si pomyslel, že to není tak hrozné, ale jednoduchá matematika (s několika zjednodušeními a implicitními předpoklady) ukazuje, že tomu je právě naopak.

Dvanáct minut na jednu cestu dělá při pěti cestách tam a zpět dvě hodiny týdně. Ty, když vynásobíme 48 pracovními týdny, vytvoří 96 hodin za rok. To už je docela dost na to, abychom je chtěli strávit bezúčelným sezením v autě nebo – co hůř – stáním v autobuse, namačkaní na spolucestující. Místo toho bychom mohli pracovat, být s rodinou, vzdělávat se… cokoliv, jen ne stát v koloně.

Ale zpátky k matematice: 96 hodin × 650 000 pracujících × 200 korun (průměrná hodinová mzda v Praze) = 12,5 miliardy korun. Tolik peněz zjednodušeně pročekají ročně lidé v Praze jen cestou z práce a do práce. Celková suma nákladů za čekání na silnicích v hlavním městě bude ještě o dost větší (lidé nejezdí jen z práce a do práce, zbytečné opotřebení auta, spotřeba benzinu, dopad na životní prostředí,…), ale nejde tolik o přesnou cifru jako o princip a názornost. Minimálně o 12,5 miliardy více by si mohli Pražané vydělat, kdyby promarněný čas strávili prací. O tolik víc by vytvořili zboží a služeb.

A jak se dopravujete do práce vy?

Konec monopolu

Nebo se na to můžeme podívat opačně. Jedna minuta čekání při jedné cestě do práce vyjde ročně na jednu miliardu korun. Pokud budeme uvažovat investici s návratností deset roků, pak můžeme investovat deset miliard na každou minutu průměrného zrychlení. To není tak málo, aby se s tím nedalo něco vymyslet.

Bohužel nemám v rukávu žádné zázračné řešení silničních kolon. Kdybych měl, už se snažím postavit vlastní dálnici. Jenže to by právě nebylo tak snadné. Zatímco u většiny služeb je monopol zavrhovaný, u dopravy je povznášený do nebes.

Řidiči jsou tak odsouzení k používání předražených služeb státu. Stačí si jen uvědomit, že z každého litru benzínu jde státu na spotřební dani přes deset korun. Kam se ty peníze ztrácejí, když pořád jen čekáme v kolonách? Ale nebojte se, v roce 2050 bude mít celá D1 konečně tři pruhy a už si budeme jezdit jako v pohádce. 

Představte si tu hrůzu a chaos, kdybychom měli víc poskytovatelů silnic. Člověk by si mohl vybrat jaký poměr ceny/kvality chce pro cestu zvolit, nebyl by odkázaný na jednu pořádnou silnici mezi Prahou a Brnem, nemusel by se plazit maximálně 130 kilometrů v hodině na rovné dálnici a tak podobně.

Nejde o nijak převratnou myšlenku – soukromé silnice fungovaly třeba ve Velké Británii nebo Spojených státech stovky let, než jim stát začal fušovat do řemesla a někde více, někde méně násilně přebral jejich byznys. Ne vždycky platí, že historický vývoj znamenal pokrok ve všech ohledech. Takže dnes máme silnice státní a čekáme v kolonách, až zešedivíme.

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
3
+

Sdílejte

Diskutujte (66)

Vstoupit do diskuze
Jakub Skala

Jakub Skala

Jakub Skala je neustále fascinován tím, co se na světě děje. O něčem z toho píše.

Související témata

dálnicedopravamonopolosobní dopravaregulacesilnice
Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo