Očima expertů: Do nebíčka, nebo do peklíčka? Má Česko přijmout euro?

V souvislosti s volbami do Evropského parlamentu se v poslední době hodně mluvilo o našem případném vstupu do eurozóny. Někteří kandidující vyzývali, aby se Česko snažilo přijmout euro co nejrychleji, euroskeptici naopak lobovali za korunu a společnou evropskou měnu označovali za cestu do pekel. Paradoxní je, že poslanci Evropského parlamentu o přijetí či nepřijetí eura vůbec nerozhodují. Téma je ale pro voliče atraktivní. Nutno dodat, že v tuhle chvíli není brzkému vstupu do eurozóny nakloněno příliš mnoho Čechů. Odpůrce eura, kteří v pondělí sledovali pořad České televize Hyde Park, tak asi potěšil názor vládních představitelů, pro které očividně není otázka přijetí eura na pořadu dne. „Nechápu, proč tu kolegové stále mluví o vstupu do eurozóny. Naše koaliční vláda o tom vůbec neuvažuje, nemáme na to rozpočet. Euro teď není téma, nechceme se víc integrovat,“ řekl ministr financí Andrej Babiš. A premiér Bohuslav Sobotka k tomu dodal: „Česká republika na to není dostatečně připravena. Do eurozóny nemůžeme vstupovat jako chudý příbuzný. Stabilizací veřejných rozpočtů se ale budeme nepřímo připravovat na to, abychom byli v budoucnu schopni splnit podmínky pro přijetí společné evropské měny. V mandátu této vlády ale takové rozhodnutí neočekávám.“ Pragmatický pohled na věc je na místě. Teď už jde jen o to, aby se vládě skutečně podařilo něco udělat s děravou státní pokladnou…

Jak se na náš případný vstup do eurozóny dívají ekonomové a podnikatelé? Měla by se podle nich Česká republika snažit o co nejrychlejší přijetí eura? Kdy by k tomuto kroku mohla z pohledu české ekonomiky nastat nejvhodnější chvíle? A nepřipravíme se tím zbytečně o možnost devalvovat měnu a bojovat tím proti případným problémům domácího hospodářství?

Karel Havlíček

předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR

Diskuze o euru nemůže mít v danou chvíli vítěze. Přesvědčujeme přesvědčené a štveme naštvané. Daleko podstatnější je diskutovat o tom, jak se vyhnout další recesi. K euru jsme se zavázali a s největší pravděpodobností nás opravdu nemine. Nemůže to být ale dřív, než prokážeme, že dokážeme dlouhodobě udržet ekonomickou stabilitu. Že se nebudeme nezdravě zadlužovat, že nebudeme prohlubovat díru ve veřejných financích a že udržíme přiměřenou míru nezaměstnanosti. Euro samo o sobě neudělá  z propadlíků šampiony ani ze schopných ztroskotance. Nebudeme-li ve slušné kondici, potom by jeho zavedení pro nás bylo nejenže nevýhodné, ale nemáme velkou šanci do eurozóny vůbec vstoupit. Naopak, prokážeme-li, že si dokážeme dlouhodobě uřídit zdravé ekonomické klima, potom je společná evropská měna jediná možná cesta. Nevytvářejme si iluze, že budeme ostrovem korunové stability uprostřed eurodžungle.

Aleš Michl

ekonom, analytik Raiffeisenbank

Jestli přijmout euro, to nepoznáte ani podle maastrichtských kritérií ani podle fiskálního paktu. Klíč je v tom, jak je pro danou zemi důležitý kurzový vyrovnávací mechanismus platební bilance. Jinými slovy, zda když je země v průšvihu, měna oslabí a pomůže to exportu, který nás živí. Pokud oslabení měny v recesi pomáhá, ekonomiku nakopává, je lépe nepřijmout euro. A naopak. Když se jih bude dál nakopávat přes škrty a snížení mezd, bude to na dlouho a vede to přes další recese, neboť posíláte do háje spotřebu. Nakopnuti pres oslabení měny taky bolí, ale jde to rychleji a recese netrvá tak dlouho.

Aleš Tůma

finanční analytik Partners

Myslím, že není důvod spěchat. Aby Česko prosperovalo, je důležité především zlepšit podnikatelské prostředí, omezit byrokracii a snížit daně (s nimi i výdaje na nesmysly, pochopitelně). Euro není recept na hospodářský zázrak, nekonkurenceschopní můžeme být i s ním. Kromě toho nevidím důvod riskovat, že se budeme podílet na sanaci problémových bank a států. Tedy za předpokladu, že jednou nebudeme sanaci potřebovat sami. Na druhou stranu, ani plovoucí měnový kurz jako nárazník pro vnější šoky není všelék. Přijetí eura by také prospělo konkurenci na českém finančním trhu. Takže jsem stále euro-skeptik, ale ne militantní.

Lukáš Kovanda

hlavní ekonom Roklen24.cz

Před dvěma lety touto dobou se ještě stále rozebírala reálná možnost odchodu některých států či alespoň státu z eurozóny nebo možnost rozdělení eurozóny ne severní a jižní křídlo. Pak, v létě, pronesl šéf Evropské centrální banky Mario Draghi svůj zásadní projev, v němž pravil, že banka udělá pro záchranu jednotné měny vše a že to bude stačit. A stačilo, zdá se. Zatím. Po Irsku před pár dny opustilo záchranný program „trojky“ (Evropská centrální banka + Evropská komise + Mezinárodní měnový fond) i Portugalsko. Představitelé portugalské vlády se přitom nechali slyšet, že za odchod ze záchranného programu vděčí i „tržní euforii“. Jinými slovy, situace v eurozóně se v posledních dvou letech zjevně stabilizovala. Je však otázkou, zda za stabilizací nejsou stále spíš jen psychologické faktory (Draghiho slovní intervence, tržní euforie), než kýžené strukturální změny a reformy. A také to, zda krize skutečně odezněla či odeznívá, nebo se jen pozvolna přesunuje z periférie do jádra (Francie, Nizozemí, Finsko atd.). Když tuto nejistotu nad ekonomickým stavem eurozóny spojíme s léta omílanými nevýhodami členství v eurozóně, zejména ztrátou autonomní měnově politiky, pak se domnívám, že potenciální náklady členství stále poměrně výrazně převyšují potenciální benefity, pročež myslím, že opravdu není kam spěchat. Vhodná doba pro přijetí eura zatím rozhodně nenastala a vzhledem k výše uvedenému je velmi těžké odhadovat, kdy by vůbec nastat mohla.

Jan Bureš

hlavní analytik Ery

Mezi adepty na přijetí eura má Česko jednu z nejsilnějších vazeb na Německo, je také na relativně vysokém stupni reálné konvergence (přibližně 80 procent EU) a inflace i výnosy vládních dluhopisů delší dobu věrně kopírují vývoj v Německu. Přijetí eura tak na první pohled dává smysl. Na druhou stranu měnová unie prochází poměrně bouřlivým přerodem – vznikají nové instituce (záchranné fondy) a mechanismy (společný bankovní dohled). S tím je spojená značná nejistota a z taktického hlediska může být rozumné s přípravami na vstup do eurozóny počkat.

Oldřich Rejnuš

ekonom a pedagog

Lze se setkat s rozličnými, mnohdy až diametrálně odlišnými názory. Při jejich posuzování je zapotřebí zaobírat se nejen odbornou stránkou věci, ale i tím, kdo názor proklamuje, jaké postavení či funkce zastává a jaký účel může svým vyjádřením sledovat.

Nejvýznamnější atributy tržní ekonomiky jsou svobodná soutěž velkého počtu ekonomických subjektů, nedotknutelnost soukromého vlastnictví, kvalitní legislativa a rovnost všech subjektů před zákony. Jak naplňuje projekt eurozóny tyto nezbytné předpoklady?

Je prokazatelné, že takzvaných suverénních ekonomických subjektů na světě ubývá, podmínky, v nichž světová ekonomika funguje, se postupně mění od „dokonalé konkurence“ směrem k monopolu. Svou dominanci posilují nejen nadnárodní korporace, ale i nejsilnější státy světa. Zároveň se zvyšuje i vliv bohatých jedinců. Ti už nebývají zastoupeni jen v řídících orgánech nadnárodních finančních konglomerátů, nýbrž i ve vládách a v parlamentech většiny států, v centrálních bankách a dalších vlivných institucích, kde si prosazují své vlastní zájmy. Přestávají se dodržovat zásady klasických způsobů řízení ekonomiky a přechází se postupně k řízení politickému, založenému na dominanci síly.

Osobně silně pochybuji o smysluplnosti a přínosu eurozóny (nikoli Evropské unie) při prosazování jejího jednotného monetárního a v poslední době i fiskálního přístupu k řízení ekonomik jednotlivých evropských států. Souvisí to s tím, že státy bez vlastní měny, kterou „obětovaly vyšším cílům“, přišly současně o podstatnou část právní suverenity, staly se nesvéprávnými a jejich vlády už nemají k dispozici nástroje potřebné k tomu, aby mohly řídit svoji ekonomiku.

Pro mne z toho všeho vyplývá zcela jednoznačný závěr: soudobá společnost je závislá na fungování tržní ekonomiky, kterou zároveň vědomě likviduje. A k tomu značnou měrou přispívá i soudobé rozšiřování a upevňování eurozóny.

Vladimír Dlouhý

Rozhodně nesouhlasím se slovy „co nejrychlejší“. Za prvé: eurozóna musí prokázat, že překonala nedávnou krizi a že je připravena na rozšíření o další země. Bez ohledu na stabilizaci, která přišla díky příslibům Evropské centrální banky a díky existenci záchranných fondů, krize definitivně zažehnána není. Souvisí to s omezenou migrací pracovní síly, s politickými bariérami pro společné sdílení dluhu, s pomalými strukturálními změnami v periferních ekonomikách (a zejména ve Francii) a dalšími faktory.

Za druhé: na přijetí eura musí být připravena i Česká republika. Nejde však pouze o maastrichtská kritéria (kde na tom nejsme špatně), ale negativní zkušenost například Řecka ukazuje, že rozhodující je takzvaná reálná konvergence: sbližování reálné produktivity, reálných úroků, podobný vývoj jednotkových mzdových nákladů atd.

Platí, že v reálné konvergenci je Česko blíže hlavním zemím eurozóny než řada jižních zemí. Z tohoto pohledu lze uvažovat o přijetí eura někdy kolem 2020. Periferní země však do té doby s reálnou konvergencí příliš nepokročí a přijetí eura tak bude znamenat i připravenost k finanční pomoci zemím, postiženým možným návratem krize. To by měli politici už dnes jasně říkat.