Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Jak de Gaulle nevrátil zlatý standard

Ramena pomyslných příjmových nůžek se čím dál víc vzdalují. Mají na tom podíl i centrální banky a systém nekrytých měn?

V únoru 1965 uspořádal francouzský prezident Charles de Gaulle velkolepou akci. Do Elysejského paláce sezval na tisíc žurnalistů, usadil je do zlacených křesel a přednesl jim zásadní řeč. Hovořil pomalu, ba pedantsky, ale pronikavě. Na srdci mu totiž neleželo nic menšího než další osud světového měnového systému. Tehdy mu, tak jako dnes, dominoval americký dolar. Prezident francouzské páté republiky v tom spatřoval potíž: Spojené státy se prý díky tomu zadlužují i na úkor okolního světa.

Na dluh žije skoro každý stát, rozdíl je v tom, že Američani svůj dluh ve své měně ve velkém posílají do zahraničí. (...) Američané své dluhy projídají na úkor těch, kteří to budou muset jednou zaplatit. Zaplatí je čím jiným než dolary, ale pozor – Američani si ty dolary přece umějí sami vytisknout, takže to pro ně zas taková tragédie není. USA mají obrovské štěstí, že se jim povedl projekt celosvětového dolaru, protože pak vlastně nemusejí nic splácet.

Martin Mašát

Základem nového měnového systému, jakýmsi standardem, se tak podle něj mělo stát z hlediska státní příslušnosti neutrální aktivum. „Popravdě řečeno, je evidentní, že ve skutečnosti neexistuje jiný takový standard než zlato,“ apeloval de Gaulle za návrat k plnohodnotnému zlatému standardu, k opuštění brettonwoodského systému. V rámci tohoto systému, ustaveného roku 1944, byl na zlato navázán už pouze americký dolar. Za drahý kov jej šlo směnit ve fixním poměru 35 dolarů za trojskou unci. Vazba všech ostatních měn na zlato už tedy byla jen nepřímá – právě prostřednictvím dolaru.

Jak známo, vývoj šel docela opačným směrem, než si vysnil de Gaulle. Návrat ke zlatému standardu se nekonal. Právě naopak. V roce 1971 brettonwoodský systém padl a měny, vazbu na zlato ztratil i americký dolar.

Cantillonův efekt

Takřka půlstoletí po de Gaullovi sděluje světu své zásadní poselství jeho krajan, ekonom Thomas Piketty, profesor Ecole d''''''''''''''''économie de Paris, narozený mimochodem v roce kolapsu brettonwoodského systému. Ve své nové knize Capital in the Twenty-First Century, jež aktuálně vzbuzuje nebývalý ohlas nejen v ekonomických kruzích, se zabývá otázkou příjmové nerovnosti. Všímá si, že k jejímu růstu dochází ve Spojených státech (a následně i v Evropě) právě přibližně od roku 1971. Například podíl příjmu nejbohatších deseti procent populace na celkovém objemu příjmů vzrostl podle jeho dat v USA z 33 procent v roce 1971 na 47 procent v roce 2010.

Už jsme četli!

I kdybyste si Capital in the Twenty-First Century nikam nepřibalili, na tu knihu budete v příštích několika letech chtě nechtě narážet všude. Pikettymu kvůli rozsahu textu a dat, se kterými v něm operuje, i kvůli přitažlivosti některých jeho závěrů hrozí, že se z něj stane „pan Piketty“: stačí se na něj odkázat a sebevětší blábol bude hned vypadat legitimněji. (Srovnej pana Wericha nebo pana Krugmana.) Může se vám proto hodit krátký průvodce:

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, hlavní ekonom Roklen24.cz. Člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie. Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Pochopitelně, časová korelace sama o sobě ještě neznačí jakoukoli příčinnost. Přesto se analyticky zamysleme – Piketty tak nečiní –, zda (a jak) k růstu nerovnosti po roce 1971 mohl přispět právě i kolaps brettonwoodského systému a související přechod na systém nekrytých měn.

Pikettyho vzdálený kolega Richard Cantillon, irsko-francouzský ekonom přelomu 17. a 18. století, si všiml podstatného jevu, který dnes ekonomové označují jeho jménem – Cantillonův efekt. Při měnové a úvěrové expanzi, která bývá z povahy věci inflační, jsou zvýhodněny ty subjekty, které s prostředky nově vytvořenými v rámci expanze disponují ideálně „jako první“. Subjekty, které se k prostředkům dostanou až jako „další v pořadí“, už musí počítat s jejich inflačním projevem, pročež reálný benefit daných subjektů z užití těchto prostředků je nižší než v případě „prvních v pořadí“. Pád brettonwoodského systému pochopitelně proces měnové a úvěrové expanze usnadnil. Lépe řečeno, zbavil ji brzdy, kterou představovala právě vazba na hmatatelný, přirozeně vzácný a objemově limitovaný statek, totiž zlato. Systém nekrytých měn totiž umožňuje (teoreticky?) ničím neomezenou expanzi; proto, že peníze vznikají „z ničeho“.

První bývají u nových prostředků banky a jiné finanční instituce, subjekty náležející k „reálné ekonomice“ jsou až další v pořadí. Lze tedy dovozovat, že expanzivní měnová politika centrální banky a úvěrová expanze prováděná komerčními bankami zvyšují míru zisku finanční sféry v porovnání s mírou zisku v reálné ekonomice. Čím citelnější tedy měnová a úvěrová expanze je, tím relativně výnosnější se z pohledu ekonomických subjektů jeví jejich participace na finanční sféře – v porovnání se sférou reálnou –, a tím znatelnější je přesun ekonomických zdrojů z reálné do finanční ekonomiky.

Praktickým výsledkem je třeba to, že nejlepší mozky té které ekonomiky jsou vábeny relativně vysokými zisky ve finanční sféře. Místo toho, aby vymýšlely nové postupy a vynálezy pro skutečný život, zhusta konstruují jen nové finanční produkty. Ty leckdy kamuflují jen obyčejnou spekulaci bez významnější přidané hodnoty. Do spletité konstukce těchto nových produktů navíc investoři někdy zamotají natolik, že přivodí pohromu, jakou představovala nedávná finanční krize. 

Josef Tětek: Miliardáři

Nedávno publikovaná zpráva organizace Oxfam o světovém rozložení majetku vyvolala nemalý ohlas. Novinové titulky ihned po zveřejnění hlásaly senzační objev, že pár desítek lidí vlastní víc než polovina světa. Je to dobře, je to špatně nebo by nás to mělo nechávat naprosto v klidu?

Bankéři žijí z expanze

Kdo konkrétně bývá u nových peněz jako první, ptal jsem se před pár lety Jesúse Huerty de Sota, profesora politické ekonomie na Univerzitě krále Juana Carlose v Madridu. „No, všichni ti investiční bankéři, akcioví spekulanti, manažeři s opčními programy. I analytici či auditoři,“ odvětil. „Všichni tihle lidé žijí z měnové a úvěrové expanze.“ Na derivátech, swapech i obyčejných akciích, jejichž cena díky měnové a úvěrové expanzi obecně roste, opravdu vydělá spíš úzké procento nejbohatších než střední a chudé vrstvy, které mnohdy žijí z ruky do pusy, případně jsou rády, že alespoň něco uspoří na termínovém účtu.

Je vážnou otázkou, jestli zásadním podněcovatelem rozevírání příjmových nůžek v celé řadě zemí není právě expanzivní měnová politika centrálních bank, od počátku 70. let už nebrzděná nutností vazby – přímé či nepřímé – na zlato. Je vážnou otázkou, zda je onen de Gaullův apel opravdu passé.

Vyšlo v Lidových novinách

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 17 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK