Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Pavel Kohout: Je Evropa venku z krize?

Strašení „rozpadem“ nebo „zánikem“ jednotné evropské měny nebylo nikdy opodstatněné. Ani na chvíli.

Zlepšuje se stav evropské ekonomiky? Je už po krizi? Byla hospodářská politika Evropy úspěšná? Nechme stranou údaje o HDP a podívejme se na konkrétní čísla. Podle březnových údajů se zlepšil prodej automobilů ve většině evropských zemí – o 10,6 procenta vůči březnu 2013. Trh konečně oživl i v jihoevropských zemích postižených dlouhou recesí včetně Portugalska, Řecka nebo Španělska. V Portugalsku se prodává o 47 procent více aut než před rokem. V Polsku o 41 procent! Daří se i Velké Británii, Maďarsku a Česku, kde prodeje vzrostly zhruba o pětinu. To je dobrá zpráva pro český průmysl. Jen několik trhů pokleslo, například Rakousko. Největší trh, Německo, posílil o 5,4 procenta.

Kdo chce hledat příčiny mírného zlepšení české ekonomiky, ať se podívá na automobilový průmysl. Radost poněkud uzemňuje dlouhodobý vývoj. Prodeje aut v Evropě zdaleka nedosáhly předkrizových hodnot. Drží se na úrovni zhruba roku 1994. Ale to nemusí být žádná katastrofa: pouze číslo odpovídající dlouhodobému normálu vyspělého trhu, jímž Evropská unie v oblasti automobilového průmyslu je. Otázku, zda je nutné kupovat nový vůz každé dva nebo tři roky, tentokrát vynechejme.

Optimismus i obavy

Podívejme se na jiný netradiční indikátor stavu a výhledu ekonomiky. Sociální síť LinkedIn je zaměřena na profesionální kontakty a komunikaci. Odtud není daleko k jejímu využití k analytickým účelům. Ze 14 tisíc „business leaders“ na síti lze udělat statistické šetření. Co z něho vyplývá?

Nejoptimističtější jsou Britové – 75 procent vidí příznivě svou ekonomiku a 71 procent světovou. Následují Nizozemci (68 procent domácího optimismu a 71 procent světového), pak kupodivu Španělé (podle 59 procent se jejich země dostává z dlouhé recese) a Švédové (52 procent vidí svou zemi příznivě). Tím se klub evropských optimistů uzavírá. Ze skeptičtějších Němců vidí svou ekonomiku příznivě jen polovina, Francouzů pětina! Optimismus ohledně ekonomických vyhlídek Evropy existuje, ale není univerzální. V Británii na krizi dávno zapomněli. Španělé se těší, až se z ní dostanou. Francouzů se zatím tolik nedotkla, ale o to větší obavy z budoucnosti mají. A Němci střízlivě váží klady i zápory. Těch není v Evropské unii málo. To, že například Španělsko trpí chronickou nezaměstnaností, se ví, ale že 16,3 procenta všech zaměstnanců má částečný úvazek, je nepříjemná novinka. (V roce 2007 jen 11,1 procenta.)

Finsko bylo donedávna vydáváno za dobře vedenou makroekonomiku, kam členové bývalé Národní ekonomické rady vlády jezdívali na zkušenou. Dnes víme, že Finsko bylo jako modelový příklad omyl – státní výdaje naduřely v roce 2013 na 58,5 procenta HDP. Přitom ekonomika je stále značně pod úrovní z roku 2007, nezaměstnanost neklesá a státní dluh zřejmě v roce 2014 přesáhne „magickou“ hranici 60 procent HDP. Dále je tu sice malé, ale modelově významné Slovinsko – ukázka nezvládnutého přijetí eura. Slovinské banky, podniky i domácnosti využily nízkých úrokových sazeb a začaly řádit jako parta adolescentů v samoobslužném baru. Výsledkem byla pořádná úvěrová „opice“ následovaná pořádnou kocovinou. Ztrátové projekty, platebně neschopné domácnosti, špatné úvěry. To vše se promítlo do veřejného dluhu ve výši 72,7 procenta HDP při rozpočtovém schodku 14,7 procenta HDP. Bylo třeba zachránit krachující banky; nezištná pomoc z Bruselu se však nekonala.

Slovinci nebyli jediným evropským národem, jenž se poprvé ve své historii dostal k neomezenému objemu levných úvěrů a nezvládl to. Totéž se stalo – s drtivými důsledky – Irům a Španělům. Do jisté míry i finančně zkušeným národům, jako jsou Britové a Nizozemci. Je těžké uvést členskou zemi Unie, která by v letech 2007 a 2008 nedostala nějakou formu úvěrové horečky.

Česká ekonomika se potácí

Vzpomeňme naši nedávnou finanční historii. Za sedm tučných let 2002 až 2008 objem úvěrů na bydlení vzrostl více než sedminásobně, což odpovídá růstu 33 procent ročně. V kombinaci s růstem státního dluhu během konjunktury – učebnicový makroekonomický hřích, za který něčí duše skončí v pekle – šlo o dva tak obrovské motory, že i ekonomika špatně řízeného státu, jako je Česko, musela růst. Růst skončil se světovou hospodářskou recesí. Od té doby se česká ekonomika potácí. Přitom jsme ani neměli skutečnou finanční krizi – banky pouze zabrzdily úvěrový růst na míru běžnou v normálních zemích za normálních okolností. Český hospodářský mechanismus je však v natolik neradostném stavu, že potřebuje mnoho úvěrového „paliva“, jen aby necouval. Velikost české ekonomiky v nominálních eurech dosud nedosáhla hodnoty z roku 2008. Zatímco polská ekonomika (ve stejném vyjádření) překonala recesi z roku 2009 a od té doby rostla, české hospodářství jde odnikud nikam.

Konec úvěrového dopingu na konci roku 2008 byl všeobecným problémem pro evropské ekonomiky. Ve skutečnosti takzvaná krize eura nebyla krizí eura jako měny. Strašení „rozpadem nebo „zánikem“ eura nebylo nikdy opodstatněné. Ani na chvíli. Z eurozóny nelze vyloučit členskou zemi Unie za žádných okolností. Žádná ani nechtěla vystoupit, neboť riziko opuštění eura by bylo ohromné. Krizi eurozóny ani v první řadě nezpůsobily špatné veřejné finance, s výjimkou Řecka. Mimochodem, po „záchraně“ činil řecký dluh 175,1 procenta HDP v roce 2013. O 17,9 procentního bodu více než v předchozím roce. Lépe zkrachovat než se nechat zachraňovat „trojkou“ – Evropskou komisí, Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou. Naprosto vážně.

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pavel Kohout je autorem knih o investování, např. Peníze, výnosy a rizika a Investiční strategie pro třetí tisíciletí, a makroekonomii, např. Finance po krizi. Publikuje v řadě českých a zahraničních médií. Byl členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a Poradního expertního sboru (PES). V roce 2007 spoluzaložil finančněporadenskou společnost Partners Financial Services, v níž působí jako místopředseda dozorčí rady.

Dva druhy deflace a inflace

Ve většině členských zemí Unie ekonomické problémy způsobil neuvážený růst bankovních úvěrů a poté zamrznutí nebo alespoň zpomalení jejich tvorby. Pro pokles objemu úvěrů je termín „úvěrová deflace“. A ta v Evropské unii probíhá. Objem úvěrů nefinančním podnikům v eurozóně klesl v únoru 2014 meziročně o 2,9 procenta. Ve srovnání s únorem roku 2009 jde o pokles o 10,6 procenta. U úvěrů domácnostem (převážně hypotéky) je úvěrová deflace méně patrná. Evropa však byla zvyklá z předchozích sedmi tučných let (do roku 2009) na téměř šestiprocentní roční růst úvěrů domácností.

Nastala-li úvěrová deflace, není divu, že následovala i ta cenová. Pokles poptávky má za následek pokles cen, což je ekonomie prvního týdne prvního semestru prvního ročníku. Cenová deflace však budí Pavlovovy podmíněné reflexy u části ekonomů a centrálních bankéřů, kteří byli vzděláni pomocí zastaralých učebnic chybně interpretujících velkou depresi ve 30. letech. Obávají se, že následkem poklesu cen bude odkládání spotřebitelské poptávky. (Velmi logické: „Mámo, mají kuřata o 10 procent levnější, co říkáš?“ „Táto, počkáme, za měsíc budou levnější o 20 procent. Mezitím si v lese nakopeme kořínky.“)

 Modernější literatura (například sborník Deflation: Current and Historical Perspectives, autoři Richard Burdekin a Pierre Siklos) deflaci nehodnotí tak školometsky jednoznačně: „Rozlišujeme mezi dobrou a špatnou deflací. V prvním případě klesající ceny mohou být způsobeny rychlejším růstem agregátní nabídky (například v důsledku technického pokroku) oproti agregátní poptávce. Ve druhém případě pokles agregátní poptávky převýší jakýkoli růst agregátní nabídky. To byl případ velké deprese během let 1929 až 1933.“

Současná Evropa zaznamenává pozoruhodnou kombinaci dobré a špatné deflace a inflace. Zlý druh deflace prožívá Španělsko, Řecko a Kypr. Příznivou cenovou deflaci zaznamenává například Slovensko, a kdyby nebylo nešťastného omylu „machrů“ na Příkopech, mohlo ji mít i Česko. Podstatná je však úvěrová deflace. Její trvání má za následek, že evropské hospodářské oživení, které nepochybně probíhá, je slabé a neduživé. Dokud bude evropský hospodářský růst odkázán jen na dluhový doping, nikdy se pořádně nevzchopí. Krize, o které se někteří domnívají, že již skončila, může být jen začátkem dlouhodobé stagnace.

Psáno pro Lidové noviny

Pavel Kohout

Pavel Kohout

Pracoval postupně pro PPF investiční společnost, Komero, ING Investment Management a PPF. V letech 2002–2003 působil jako člen sboru poradců ministra financí Bohuslava Sobotky (ČSSD), od roku 2004 do roku 2006 byl členem... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 1 komentář v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK