Evropská energetická unie? Putin je ještě málo zlý

Postkomunistická Evropa se v uplynulém čtvrtstoletí zbavila politické závislosti na Moskvě, vybudovala více či méně fungující demokratické uspořádání a více či méně fungující tržní ekonomiku. Vstoupili jsme do bezpečnostních a politických svazků se Západem a více či méně fungujeme jako relativně spolehlivý spojenec v NATO, s relativně velmi silnými bezpečnostními zárukami, a jsme jako nové členské země Evropské unie i relativním přínosem pro tuto organizaci.

To, čeho jsme se za dvacet pět let nezbavili ani „relativně“, ani „více méně“, je energetická závislost na Rusku. To zůstalo hlavním dodavatelem ropy a především zemního plynu pro celý bývalý východní blok a minulých dvacet let využilo k posílení svého postavení na energetických trzích západní Evropy. Dvacet pět let jsme se udržovali v iluzi, že to vlastně nevadí, že je Rusko spolehlivým dodavatelem surovin a nejen to. Tato země dostala od Evropské unie exkluzivní status „strategického partnera“, který v mnoha ohledech neměl daleko k postavení, které v unijní politice zaujímaly Spojené státy. Přestože nám byla známa nedemokratická podstata ruského režimu, nejméně od okupace části Gruzie, i jeho agresivní záměry, zavírali jsme před tímto rizikem oči a naše protiopatření zdaleka neodpovídala nebezpečí, které Rusko představovalo.

Ne, že by se nedělalo vůbec nic, plynové terminály v polském Gdaňsku a Svinoústí (Świnoujście), propojení sítí plynovodů, česko-německý plynovod Gazela nebo ropovod z Ingolstadtu do Česka či dodávky ropy z Ázerbájdžánu do českých rafinérií jsou takovými pokusy, ale na celkové bilanci to nic nemění. Ta bilance je: osm států Evropské unie ze střední a východní Evropy je dodnes životně závislých na dodávkách plynu z Ruska.

Třetí rozšíření na východ

Tuskův plán „energetické unie“ znamená ve své podstatě po bezpečnostním (NATO) a institucionálním (Evropská unie) třetí rozšíření Západu na východ. Otázka ovšem je, jestli k tomu má Západ sílu a motivaci. Tusk navrhuje, aby nákup plynu – podobně jako už fungující společný nákup jaderného paliva pro celou Evropskou unii – organizovala jedna společná unijní agentura. Země Unie by se také zavázaly, že poskytnou plyn státu, respektive státům Unie, kterým by hrozilo odříznutí od dodávek plynu (z Ruska). Třetím hlavním bodem je podpis smluv s neevropskými dodavateli plynu, s USA, nebo dokonce s Austrálií. A čtvrtým, nejproblematičtějším bodem je podpora evropské těžby břidlicových plynů a uhlí, tedy podpora využití vlastních energetických zdrojů. Vše (respektive 75 procent nákladů) by se samozřejmě hradilo z unijních prostředků. „Nezávisle na tom, jak se rozvine krize kolem Ukrajiny, jedno je už jasné: příliš velká závislost na ruských energetických zdrojích způsobuje, že Evropa je slabá,“ burcuje Tusk. I on ale musí vědět o překážkách, které stojí jeho plánům na energetickou unii v cestě.

S uhlím a břidlicovým plynem Tusk narazí

Velkou překážkou je odpor mocné rusko-německé plynařské lobby, která už dvě desetiletí na dodávkách ruského plynu do Evropy vydělává obrovské peníze. Takové, že si může dovolit zaměstnat i bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera.

Další potíží je „energetická revoluce“, kterou se snaží po oznámeném odchodu do jaderné energetiky spolu s bojem proti globálnímu oteplování prosadit Německo. Vedle alternativních zdrojů bylo totiž větší využití zemní (ruského) plynu jedinou možností, jak udržet dostatečný výkon německé energetiky. Bez ruského plynu by se jednalo o energetickou revoluci na druhou, do níž větší využití uhlí, jak navrhuje Tusk, nepochybně nepatří. A pokud jde o břidlicový plyn, jeho těžba čelí v Evropě s nesrovnatelně hustějším osídlením než USA či Austrálie masivnímu odporu a ve střední Evropě je Polsko se svými relativně rozsáhlými plány zatím výjimkou.

Přesto je však třeba Tuska ocenit, pojmenoval problém a navrhl řešení, které může být základem pro jednání a hledání celoevropského kompromisu. Zatím, dokud Vladimir Putin „pouze“ obsadil Krym, bude složité tento či obdobný plán rychle prosadit. Ale lze mít oprávněné obavy, že u Krymu se současný ruský režim nezastaví. Pak Tuskovu výzvu pochopí i ve vzdáleném Španělsku nebo Itálii.

Autor je redaktor Lidových novin a MF DNES