Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Víc papírků, víc bohatství?

Hrozbu deflační spirály účinněji odvrátí strukturální reformy, ne další tištění peněz.

Poplach, ceny nebezpečně klesají! Taková SOS jsou poslední dobou ke slyšení stále častěji. Pravda, varování před setrvalým poklesem cenové hladiny – čili deflací – nás provázejí vlastně už od roku 2008, kdy se vyhrotila finanční krize. Ale nikdy od té doby nenabyla takové naléhavosti jako nyní. Kupříkladu Wolfgang Münchau, vlivný komentátor listu Financial Times, ve svém nedávném článku burcuje Evropskou centrální banku k aplikaci nekonvenčních měnověpolitických opatření typu kvantitativního uvolňování. Mezi řádky praví, že už včera bylo pozdě a že dále otálet s jejich spuštěním nemá žádný smysl. Mario Draghi, šéf Evropské centrální banky, po nich ale zatím nesahá. Po setkání zemí skupiny G20 v australském Sydney vzkázal, že centrální banka je připravena proti deflaci zasáhnout, ale jedním dechem dodal, že momentálně žádné známky deflace neregistruje. Neprojevuje se podle něj zásadní deflační hrozba – deflační spirála – spočívající v tom, že spotřebitelé začnou kalkulovat s dalším snižováním ceny, a oddalovat tudíž své nákupy a výdaje.

Münchau a mnozí další míní jinak. Evropská deflace může podle nich být dokonce horší než ta pověstná japonská. Druhá nejsilnější asijská ekonomika se s deflací potýká již bezmála čtvrtstoletí, stejně jako s hospodářskou stagnací, která ji provází.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Klopotně z recese

Ukazatele jádrové inflace se – ve svém meziročním vyjádření – v současnosti jak v eurozóně, tak Japonsku, ale i ve Spojených státech vzácně uhnízdily v blízkosti jednoprocentní hodnoty. To je však snad jediná podobnost, kterou dané regiony ve věci stavu cenové hladiny vykazují. Značně se totiž liší příslušný ráz a trend. Ve Spojených státech jádrová inflace vysoce pravděpodobně nabírá trend rostoucí a letos i v roce 2015 bude stoupat ruku v ruce se zrychlováním růstu nominálního hrubého domácího produktu, zlepšováním situace na trhu práce i vzestupem cen bydlení. Navíc nelze tvrdit, že veškerá americká dezinflace (zpomalování tempa inflace) poslední doby byla škodlivá. Částečně totiž pramenila z technologických inovací, které firmám umožňují snižovat jednotkové náklady výroby, kterážto redukce je následně v rámci konkurenčního boje přenesena i na konečného spotřebitele. Tato, takzvaná „dobrá“ dezinflace se diametrálně liší od „špatné“ dezinflace, která zrcadlí nikoli technologický rozkvět, nýbrž nedostatečnou celkovou poptávku v ekonomice.  

Eurozóna se z ekonomického útlumu posledních let se na rozdíl od Spojených států zatím vymaňuje jen velmi klopotně a pravděpodobnost, že zabředne do mírné deflace, není nulová. Spíše, řekněme, dvacetiprocentní.

Zatímco ve Spojených státech a eurozóně se meziroční míra inflace na současnou úroveň zhruba jednoho procenta snížila z vyšších hodnot uplynulých let, v Japonsku do blízkosti jednoho procenta naopak vzrostla z hodnot ještě nižších. Tento růst má na svědomí masivní kvantitativní uvolňování, jež probíhá od přelomu let 2012 a 2013 a které je po přepočtu na hrubý domácí produkt citelně mohutnější než to americké. Navzdory tomu se inflaci zatím daří dostat nejvýše právě na jedno procento, nikoli na dvě, která si japonská administrativa vytyčila jako cíl. Důvodem je fakt, že kvantitativní uvolňování není doprovázeno podobně masivní reformou japonské ekonomiky, která by investorům vlila do žil optimismus, že země se nakonec dokáže popasovat s nedostatečnou celkovou poptávkou. Ta je kromě jiného výsledkem rapidního stárnutí japonské populace a s ní souvisejícího znatelného úbytku pracovní síly.

Politici preferují tištění

Tištění nových peněz, kterým kvantitativní uvolňování zjednodušeně je, má z hlediska politiků nespornou výhodu. Lze jej prosadit mnohem snadněji než strukturální reformy reálné ekonomiky. Ty by v Japonsku mohly spočívat například ve zřetelnějším otevření trhu práce cizincům. Taková reforma reálné ekonomiky je ovšem politicky navýsost citlivá, jelikož Japonci jsou tradičně etnicky značně homogenním národem a cizince na svém pracovním trhu nevítají zrovna s otevřenou náručí. Proto se současná japonská administrativa primárně uchýlila k tištění nových jenů. Jenže dopad masivního měnověpolitického opatření se nakonec může ukázat jako poměrně krátkodechý, pokud není doprovázen srovnatelně razantním přetvořením reálné ekonomiky. A to platí nejen v Japonsku, ale univerzálně – i v eurozóně. I v eurozóně tak může dojít k tomu, že pokud by se – jak žádá Münchau – začala ve velkém tisknout eura, europolitici budou o to více otálet s bolestivějšími a ze svého hlediska i potenciálně nebezpečnějšími reformami reálné ekonomiky (které naštěstí nemusí být tak rozsáhlé jako v Japonsku). A eurozóna nyní potřebuje primárně razantní reformy reálné ekonomiky, nikoli nekonvenční měnověpolitické zásahy – ty už ostatně provedla. Připomeňme, že například v létě 2012 ECB oznámila možnost zásadního měnověpolitického zásahu – program přímých měnových transakcí. Ten jí dává právo odkupovat krátkodobé dluhopisy problémových zemí, které se však musí v takovém případě zavázat k rozpočtovým škrtům, strukturálním reformám a dalším podobným opatřením. I když dosud k odkupu dluhopisů v rámci tohoto programu nedošlo, už pouhá jeho legislativní existence investorům psychicky ulevuje a umožňuje dosáhnout kýženého cíle, tedy sbližování výnosů vládních dluhopisů jednotlivých zemí eurozóny. Navzdory tomu je ale program – například mnohými německými centrálními bankéři – kritizován jakožto brzda nutných reforem reálné ekonomiky.

Takřka každý stát Evropské unie, Českou republiku nevyjímaje, loni pocítil dezinflační, ba deflační tlaky. Pokud však Evropa bude nadále reformovat svoji reálnou ekonomiku, japonský scénář táhlého deflačního útlumu ji nečeká. Je třeba jít k podstatě věci. Samotný fakt, že v ekonomice je více potištěných papírků (nebo spíše digitálních vpisů), jimž se říká peníze, sám o sobě dlouhodobý ekonomický rozkvět zajistit nemůže. Může ulevit v čase, kdy jsou firmy i podnikatelé úzkostní stran dalšího vývoje ekonomiky a kdy jejich pesimismus ústí v neblahý sled sebenaplňujících se proroctví. Skutečný rozkvět ale přijde jen tehdy, pokud ekonomika poroste reálně, tedy bude například dosahovat vyšší produktivity.  

Vyšlo v Lidových novinách

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK