Příznivci a popírači zákazu žárovek bloudí v temnotách

Takovou pozoruhodnou apologií je příspěvek na blogu podnikatele v oboru „zelené energetiky“ Patricka Zandla nazvaný Mystérium eurounijní energetiky a zákazu žárovek.

O okomentování textu jsem požádal experta na energetiku z bratislavského Institutu pro ekonomické a společenské analýzy INESS Martina Vlachynského. Jeho hodnocení? „Obehrané argumenty, které používá sama Evropská unie.“

Kdo škodí, ať platí. Ale kdo škodí?

Prvním Zandlovým argumentem je takzvaná internalizace externalit. Zandl tvrdí, že „pokud někdo způsobuje nějaké problémy ostatním, měl by za to platit“. Například u aut se internalizace řeší jednak daňovým zvýhodněním bezolovnatého benzinu (a de facto tedy vytěsněním olovnatého benzinu, jednak „nejrůznější formou silniční a spotřební daně,“ jak uvádí Zandl, který zároveň tvrdí, že tento postup u nás dosud nikomu nepřišel divný.

Podle Vlachynského je však internalizace „arbitrární úkon, zejména pokud se bavíme o tak komplexní věci, jakou je teorie globálního oteplování“. V případě, že by arbitrární být neměl, vyvstalo by několik otázek. Proč právě žárovky? Proč takto? „Každý jeden úkon člověka od letu letadlem po zavázání tkaniček na botách vyžaduje energii. To přece nelze ‚internalizovat‘,“ míní Martin Vlachynský.

Za život blaženější

Nepodceňujeme své čtenáře. Přesto připomeneme patřičnou definici autarkie ze Slovníku cizích slov Lumíra Klimeše:

autarkie = státní politika zaměřená na vytvoření uzavřeného hospodářského systému, výhodného v případě války, závislého na ekonomice okolních zemí méně, než odpovídá daným možnostem, zejména v dovozu životně důležitého zboží a surovin; soběstačnost

Činíme tak mimo jiné proto, abychom mohli připomenout rovněž nepatřičnou definici autarkie ze Slovníku cizích slov Lumíra Klimeše:

autarkie = postačitelnost ctnosti pro blažený život

Protože stačí být ctnostný, nepálit zbytečně energii ve zlých žárovkách – a svět bude krásný a život blažený.

Stačí si Evropa sama? A proč by měla?

Dalším argumentem je pro Patricka Zandla úsilí o energetickou nezávislost Evropské unie. V členských zemích se prý totiž „nachází zoufalý nedostatek energetických surovin, zejména pak ropy a plynu, ale třeba i uranu. Krom toho se neočekává, že by se podstatné další zdroje v rámci EU našly s výjimkou ‚břidlicového plynu‘, k němuž se teprve hledají zkušenosti.“

Nejvíce se pak Evropská unie podle Zandla obává, že „dodavatelé energetických surovin budou mít sílící tendence dodávky surovin používat jako zdroj nátlaku. Dobrým příkladem je Rusko versus Ukrajina a vůbec Rusko jako podstatný dodavatel ropy a plynu pro země EU.“ Kvůli nedostatku vlastních surovin v zemích Unie je prý v energetické politice logický „příklon […] směrem k úsporám a obnovitelným zdrojům, jmenovitě solární, vzdušné a bioplynové elektrárny“.

Vlachynský k tomu podotkl: „Ekonomickou nesmyslnost myšlenky autarkie – tuším – není třeba vysvětlovat.“ Vzhledem k tomu, že v České republice dostávají velký prostor ekonomičtí avanturisté jako Ilona Švihlíková nebo Andrej Babiš, možná nebude na škodu si tuto kapitolu přece jenom trochu osvěžit.

Miroslav Zámečník shodou okolností na toto téma před několika měsíci napsal komentář pro týdeník Euro, kde k němu uvedl: „I tohle už tady bylo, Československo pěstovalo nejen vlastní skleníková rajčata […], ale vyrábělo v podstatě všechno od špendlíku až po lokomotivy a elektrárny podle vlastní dokumentace. Potvrdilo se tím, že lokálně se dá vyrábět skoro všechno. Ovšem již za starého režimu se tohle považovalo za největší ekonomický problém.“

Podle Vlachynského zastánci energetické nezávislosti zapomínají na dvoustrannost obchodu: „Jedna strana potřebuje zboží, ale druhá strana potřebuje peníze za toto zboží. Rusko bylo spolehlivým dodavatelem energetických surovin do západních zemí i v době studené války, protože potřebovalo dolary. Bojíme se, že nám Rusové přiškrtí hospodářství omezením dodávek energie, a tak si ho preventivně přiškrtíme sami investicemi do nesmyslů.“ Analytik INESS v tomto přístupu nespatřuje žádnou logiku. Zbývá snad ještě jednou ocitovat Miroslava Zámečníka: „Všechny autarkní ekonomiky v dějinách lidstva relativně chudly, jakmile se zavřely.“

Co je a není vidět

Do roku 2012 byly postupně zakázány všechny druhy standardních žárovek. V roce 2016 podobný osud čeká žárovky halogenové. Podle Zandla Evropská unie zkrátka musela zasáhnout: „Zatímco žárovka spotřebovala 100 W, úsporka o stejném světelném výkonu spotřebovala něco mezi pětinou a desetinou. Problém byl v tom, že úsporka stála něco jako stonásobek ceny žárovky.“ Dál si pochvaluje, jak se trh díky moudrému zásahu Unie rozhýbal: „(B)ěhem pěti let se trh s úsporkami výrazně posunul. Počáteční nabídka trubicových svítidel (označovaných taky jako CFL) se z cca 1000 Kč za kus dostala pod stokorunu za kus (záleží na kvalitě, jakou čekáte), zlepšují se parametry.“

Vlachynský však Zandlovo nadšení brzdí: „Myslím, že právě osvětlení je skvělý příklad, proč by se nemělo regulovat. Nucené investice do výroby zářivek znamenaly, že firmám zůstalo méně na rozvoj LED technologií, které jsou o mnoho účinnější, mají příjemnější světlo a nejsou plné těžkých kovů.“

Jak by tedy vypadal trh bez zákazu žárovek? „Možná bychom klasické žárovky používali o pět let déle, ale potom bychom přešli rovnou na nové LED technologie. Ale jak říkal Frédéric Bastiat – to je to, co není vidět,“ odpovídá Vlachynský.

Tak dobré, že vám to musíme nařídit

Zandl později napsal ještě Dodatek k protižárovkovým argumentům, ve kterém by rád vyvrátil některé připomínky k původnímu článku. Zpochybňuje například, že by pro někoho mohlo být výhodnější na některých místech používat klasické žárovky.

A to je asi to hlavní, v čem je přístup příznivců různých podobných zákazů a nařízení nesmyslný: Říkají vám, že přišli na to, co je pro vás lepší. Z tohoto důvodu se šlechetně rozhodli vás uchránit před vašimi špatnými rozhodnutími a veškeré vaše případné připomínky jsou pro ně projevem nevděčnosti.

Takový přístup je očividným popřením lidské svobody. Svoboda je totiž především svobodou činit i špatná rozhodnutí a dělat chyby. Nehledě na to, že už Švejk věděl, že „jsou lidi chybující, že se mejlejí, ať je učenej, nebo pitomej, nevzdělanej blbec“.

A nikdy nevíte, jestli se zrovna jeden z nich neuvelebil na nějakém pěkném místečku v Bruselu, kde hodlá kvalifikovaně rozhodovat o vašich životech.