Miliardáři: 85 lidí má víc než půlka světa! No a co?

| 31. 3. 2014

Nedávno publikovaná zpráva organizace Oxfam o světovém rozložení majetku vyvolala nemalý ohlas. Novinové titulky ihned po zveřejnění hlásaly senzační objev, že pár desítek lidí vlastní víc než polovina světa. Je to dobře, je to špatně nebo by nás to mělo nechávat naprosto v klidu?

Miliardáři: 85 lidí má víc než půlka světa! No a co?

Winner takes all: Zpráva Oxfamu o distribuci majetku na světě

Znovu se objevují sentimenty, na kterých stavělo před pár lety i hnutí Occupy Wall Street se svým heslem We are the 99 %. Occupy se vyhrazovalo vůči jednomu procentu nejmajetnějších Američanů, kterému dávalo za vinu rozličné ekonomické problémy. Zajímavou událostí tehdy byla otevřená diskuze Petera Schiffa (investora a „jednoprocenťáka“) s protestujícími na Wall Street:

Pravidlo 80–20, kdy osmdesát procent výsledků plyne z dvaceti procent příčin, funguje v mnoha oblastech lidského počínání i v přírodě. V obchodě tak často dvacet procent výrobků či zákazníků tvoří osmdesát procent příjmů, při studiu či práci dvacet procent úsilí přinese osmdesát procent výsledků; Vilfredo Pareto si dokonce všiml, že osmdesát procent úrody hrášku v jeho zahradě pocházelo z dvaceti procent lusků. Na Paretově pravidle jsou založeny manažerské, výrobní a logistické techniky, stejně jako cvičební a hubnoucí programy – společným principem jim je rozpoznání a využití klíčové menšiny vstupů, ze které plyne většina žádoucích výstupů.

 

80–20, nikoli 50–50

Poukazování na vysoce nerovné rozdělení majetku či příjmů je v souladu s populárními představami o spravedlnosti. Při dělení v malé skupině, například v rodině či mezi přáteli, je přirozený výsledek takový, že každý dostane víceméně stejný díl (uvažujme narozeninový dort). Dělení v malé skupině se tak blíží pomyslnému ideálu, kdy padesát procent populace vlastní padesát procent majetku.

Ve větších skupinách to tak ovšem nebývá. Jak si před více než sto lety všiml italský ekonom Vilfredo Pareto, osmdesát procent italských pozemků vlastnilo dvacet procent populace. Pareto objevil, že takové rozložení nebylo ojedinělé, nýbrž jej lze pozorovat dlouhodobě napříč různými zeměmi.

Důvodů, proč je rozložení majetku v lidské společnosti z principu nerovnoměrné, je několik. Předně žijeme na velice různorodé planetě, kde jsou nerovnoměrně rozloženy už samotné přírodní zdroje a klimatické podmínky. Tento vliv hrál největší roli zejména v dávné historii, kdy nejúspěšnější civilizace zapustily kořeny právě v těch nejúrodnějších krajinách. Stejné nahodilosti podléhá i rozdělení lidských schopností a vůle, které v rámci menší skupiny rozhodují o úspěchu jednotlivých lidí. Jedinci s vhodnější sadou vrozených schopností, nacházející se v příhodnějších geografických podmínkách, tak budou mít přirozený náskok nad těmi, kteří takové štěstí neměli.

Ve společnosti, která nepotlačuje tržní vztahy, jsou uvedené náskoky dále umocňovány ekonomickými principy, jako jsou úspory z rozsahu, specializace či diverzifikace rizika, kdy jedinec či firma působící napříč regiony nebudou tak zasaženi, když se jeden z regionů dostane do problémů.

Miliardář, nebo knihovník?

Znamená to tedy, že je drtivá většina lidstva odsouzena k živoření a hladovému pozorování úzké elity, která si užívá ráje na Zemi? Naštěstí to tak není, protože majetek není roven bohatství.

Majetek je souhrn peněz, pozemků a aktiv, nad kterými má člověk kontrolu.

Bohatství představuje souhrn dostupných možností, kterými může jedinec uspokojit své potřeby.

Kritika rozložení „bohatství“ je často zaměřena na majetek. Ačkoli v ukazatelích finančního majetku platí uvedená nerovnováha, v bohatství jsou si naopak obyvatelé vyspělých ekonomik rovnější než kdy dříve. Pro lepší porozumění srovnejme současné možnosti s historickým standardem, sahajícím od počátku věků až do dob před průmyslovou revolucí. Do průmyslové revoluce byly požitky jako teplá voda, jídlo v dostatečném množství a rozmanitosti, hudba či literatura dostupné pouze té nejvyšší elitě – královskému dvoru, šlechtě, církevním představitelům; případně menšině intelektuálů, kteří se zrovna nacházeli v přízni uvedené elity. Za posledních dvě stě let se ovšem nuzné masy (čítající dost možná i oněch 99 %) v životním standardu elitě značně vyrovnaly. Bez nadsázky lze tvrdit, že dnešní průměrný Čech zažívá co do komfortu, bezpečí a kultury mnohem příjemnější život než starověký faraón nebo středověký král. Elita minulosti neměla k dispozici nejen zázraky jako elektrické osvětlení nebo moderní způsoby vytápění, ale ani samozřejmosti jako zubní kartáček, toaletní papír či dioptrické brýle.

Anketa

Polovička majetku pro 85 lidí. Pohoršuje vás to?

Obdobně se můžeme ptát, co mají dnešní miliardáři a průměrný Pepík nikoli. Posadíte-li do jedné místnosti zámožného investora a knihovníka, budete mít problém je od sebe rozeznat. Oba budou mít všechny zuby, budou umytí s upravenými vlasy a vousy, na sobě budou mít čisté oblečení, mobilní telefon, hodinky. Miliardář se dnes odlišuje tím, že oproti běžnému člověku vlastní víc věcí, které poskytují vyšší pohodlí. Že má soukromý tryskáč a dům na Riviéře? Běžný člověk má zase poměrně slušnou alternativu charterového letu a týdenní dovolené u moře. Oproti dřívějším dobám se tak bohatství jednotlivých lidí poměřuje spíše dostupným luxusem než otázkou, zda nakrmí své děti.

To samozřejmě neznamená, že je dnes již celé lidstvo „za vodou“. Vyrovnávání životní úrovně se týká především zemí, které jsou nebo do nedávné minulosti byly založeny na tržním základě (což je patrné například při porovnání Indexu lidského rozvoje a Indexu ekonomické svobody). Ohromný počet lidí, zejména z takzvaných rozvojových zemí, stále žije v podmínkách blízkých středověku. Rozhodně by si zasloužili přiblížit se životní úrovni Evropanů nebo Američanů. Lidem v těchto zemích by ovšem nijak nepomohlo, kdyby bylo nejbohatší procento lidstva zdaněno a jejich bohatství přerozděleno – nepatrné výsledky rozvojové pomoci ukazují, že přes jednostranné dary cesta k bohatství nevede. Co chudí lidé potřebují, je následování cesty, která vyvedla z chudoby Evropany a Američany, a z některých učinila miliardáře.

Jak si ovšem ukážeme zítra, i mezi miliardáři jsou značné rozdíly. Nikoli však pouze ve výši majetku, ale především ve způsobu, jakým ho dosáhli:


Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut  

Vložit komentář

Abychom udrželi vysokou kvalitu diskuze na Finmagu, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdříve musíte zaregistrovat. Na následující odkaz pak klikněte v případě, že jste zapomněli své heslo.

Diskuze

Další příspěvky v diskuzi (13 komentářů)

Martin Jonášek | 19. 4. 2014 00:04

Zajímavý článek mnohým se dá souhlasit.
Přesto hlavní důvod proč bohatne velmi malá skupina lidí, zde vysvětlen nebyl, ikdyž vysvětlení je velmi snadné. Ono to přímo souvisí s tím, jak funguje dnešní finanční systém. Spojení částečných rezerv a složeného úročení je prostě skrytý mechanismus, koncentrace bohatství a z něj odpovídající moci do rukou malé menšiny.

Více na http://www.youtube.com/watch?v=iFDe5kUUyT0 nebo také na http://goo.gl/AHMkVc

O důsledcích složeného úročení si můžete přečít ve velmi zajímavém članku projektanta Evropského měnového systému Bernarda Lietaera http://www.paradigma.sk/redakcny_system/clanok.php?id=99
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Vojtěch Drápal | 31. 3. 2014 19:39

"Co chudí lidé potřebují, je následování cesty, která vyvedla z chudoby Evropany a Američany, a z některých učinila miliardáře."

Ano v Evropě a Severní Americe narozdíl od dnešních rozvojových zemí fungoval koncept státu, jakožto garanta práva. Proto tam také mohla fungovat tržní ekonomika a my se mohli dostat tam, kde jsme dnes.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Honza Moudrý | 31. 3. 2014 19:10

Autor "zapomněl" (zatajil?), že jsou nerovnoměrně rozloženy i vlastnosti jako psychopatie, bezohlednost, chamtivost, sklon ke lhaní, podvádění, manipulaci a obecné nerespektování pravidel (především těch nepsaných).

Není tajemstvím, že k tomu abyste hodně zbohatli často musíte šlapat po pravidlech i ostatních lidech. Paradoxně jsou to často ta samá pravidla, díky kterým může tržní ekonomika rozumně fungovat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Josef Tětek | 2. 4. 2014 23:05
reakce na Honza Moudrý | 31. 3. 2014 19:10

Moc pěkný argumentační faul - něco si vymyslet a nařknout autora z toho, že to zatajil :-). Mimochodem výborně jste popsal typické vlastnosti jedince, který raději zvolí politický způsob zbohatnutí nad ekonomickým.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Martin Brezina | 31. 3. 2014 08:31

Řada tvrzení v tomto textu je zjevně správná, především teze o nárůstu bohatství a životní úrovně pro široké vrstvy v posledních letech.
Mám k tomu ale 2 poznámky:
1) Spojovat dosažený majetek se schopnostmi lidí je dost problematické hledisko. A to vzhledem k tomu, že schopnosti jsou rozloženy v populaci gaussovsky (tj. největší četnost je okolo průměru a špiček v obou směrech je málo), zatímco majetek je rozložen zcela ne-gaussovsky - nejvíce majetku je ve špičce.
2) Majetek a příjmy mají jednu podstatnou roli v ekonomice - je potřeba je "otáčet", aby vedly k dalšímu rozvoji ekonomiky a bohatství. Je otázka, jestli nejsme v situaci, kdy sice jsou dostupné kapacity a zdroje (=nebojujeme tedy o nedostatkové kapacity a zdroje!), ale rozložení příjmů ve společnosti znemožňuje tyto kapacity a zdroje využívat, protože holt pan zákazník nemá prachy. No, a pak zůstávají rozestavěné domy ve Španělsku a onde, a lidé, kteří by sice rádi bydleli jinak, ale nemají na pořízení bytu peníze.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 31. 3. 2014 21:31
reakce na Martin Brezina | 31. 3. 2014 08:31

Ad 1) jak bude vypadat výsledek, pokud vztah mezi schopnostmi a majetkem nebude lineární?
Ad 2) Rozestavěné domy ve Španělsku by nezůstaly, pokud by investoři přede věděli, že na to lidi "nemají peníze". rozestavěné domy jsou z tohoto hlediska "omyl". Takže předpokládejme, že by to věděli, a tím pádem by ani nezačali ty domy stavět - to je situace, kterou má smysl se zabývat.
Jenomže v téhle situaci není tak úplně lehké to svádět na to, že lidé "nemají peníze".

To tvrzení bývá často nastaveno tak, že nemá smysl investovat do výroby něčeho nového, protože lidé stejně nebudou mít peníze si to koupit.
Ale je to tak jednoduché? Co třeba Sayův zákon. Mohu si koupit jen to, co bylo vytvořeno. Investuji-li do něčeho nového, pak dojde k úpravě (poklesu) cen na trhu. Nová investice klidně může být výdělečná, jsou to třeba staré investice, které se stanou ztrátové. Takže i situace, kdy "lidé nemají peníze" evidentně neznamená - neexistují nové dobré investiční příležitosti.

A nebo třeba z druhé strany: to, že lidé nemají peníze bývá často dáváno do souvislosti s rozdělením "příjmů". Ale pokud jsou příjmy z kapitálu vysoké, pak jak je možné, že neexistují nové investiční příležitosti s vysokými příjmy z kapitálu?

Třetí věc je, že ono rozdělení "majetku" v sobě zahrnuje především akciový kapitál spousty firem oceněný v tržní ceně. A otázka je, co se změní, pokud tento majetek bude držet někdo jiný. Připadá mi, že celkem nic...kromě toho, že ten někdo jiný se o něj možná bude starat hůře.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 31. 3. 2014 21:52
reakce na Ondřej Palkovský | 31. 3. 2014 21:31

Podívejte se, vašimi výklady se mi nechce moc prodírat. Připadá mi to jako taková probírka teoretické veteše.
Zdá se, že jste nepobral hlavní point mého příspěvku. Jsou k dispozici kapacity pro uspokojení poptávky? Jsou tady firmy, které by stavěly, vyráběly, atd., kdyby měly pro koho? Nebo to je tak, že musíme rozdělovat omezené zdroje? K jakému pólu jsme blíž?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Ondřej Palkovský | 31. 3. 2014 22:38
reakce na Martin Brezina | 31. 3. 2014 21:52

Zvláštní - mě tohle připadá jako teoretická veteš :)

"Jsou tady firmy, které by stavěly, vyráběly, atd., kdyby měly pro koho"

Já bych třeba za peníze "plival na osmičku". Kdybych měl pro koho....

"Jsou k dispozici kapacity pro uspokojení poptávky?"

A ten barák bych samozřejmě chtěl, a jsem ochoten za to "plivat na osmičku". Otázka, kdo mi to za to postaví....

Prostě buď berete prostředí kolem sebe jako lidi, kteří navzájem směňují - a pro to, aby někdo vydal energii je obecně nutné, aby někdo poskytl protislužbu - ale v takovém případě takhle formulované otázky postrádají smysl. Nebo to berete tak, že tu "jsou zdroje", které "něco vyrobí", ale už vás nezajímá, jestli se to "vyplatí".

Baráky se staví, firmy se zakládají a ruší, obchod probíhá - nevím. Připadá mi, že to v zásadě všechno funguje docela dobře.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 31. 3. 2014 22:56
reakce na Ondřej Palkovský | 31. 3. 2014 22:38

No, tak zřejmě se vyplatí, aby čím dál víc lidí sedělo doma, protože pro ně není práce a čím dál víc firem zjišťovalo, že nemají pro koho produkovat, protože zákazník bez práce nebo s příjmem na přežití nemá čím by platil.

V zásadě všechno funguje docela dobře, to máte pravdu, akorát se nám v dole hromadí nepotřební horníci.

Ale to je pro teoretika vašeho kalibru nepodstatný detail. Až vám budou zapalovat barák, tak jim vysvětlete Sayův zákon, myslím, že to ocení.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 1. 4. 2014 11:49
reakce na Martin Brezina | 31. 3. 2014 22:56

Nenapadlo Vás zamýšlet se nad tím odkud se bere rozpor popsaný v prvním odstavci?
Proč je asi tento stav (aspoň dosud) udržitelný?
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Martin Brezina | 1. 4. 2014 13:20
reakce na Jan Pozner | 1. 4. 2014 11:49

Nezlobte se, ale důvod, který máte na mysli, si umím sám domyslet. Argumentační nuda, podle níž je jediným viníkem stát se svými regulacemi, je už dost únavná a intelektuálně nevytěžující. Pokud nemáte nic jiného, tak já nemám zájem. Nebo ideologické cvičení aspoň doplňte tvrdými daty (tj. čím více státu, tím vyšší nezaměstnanost a naopak, a pokud možno na reprezentativním počtu zemí).
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Jan Pozner | 1. 4. 2014 15:49
reakce na Martin Brezina | 1. 4. 2014 13:20

Vy jste hezký příklad toho, že intoši hypotézy neposuzují podle logické konzistence, shody s ověřenými ostatními teoriemi a naměřenými daty. Za to důležitá jsou kritéria jestli je hypotéza zábavná, intelektuálně vytěžující a odvážná. Tuto soutěž přirozeně vyhrává ta nejpošahanější a nejnesmyslnější...
Tvrdá data? Jak podle vás na rozmezí sociologie, historie a ekonomie vypadají?
Klidně nás seznamte s konkurečními hypotézami lépe vysvětlujícími proč si ti nenažraní kapitalisté a ubozí chudáci nechtějí vydělávat.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Zobrazit komentovanou zprávu

Michal Weinfurtner | 1. 4. 2014 13:52
reakce na Martin Brezina | 1. 4. 2014 13:20

Typické - srovnání s ostatními. A když to srovnání člověk udělá, vzorek zemí vám nebude dost nóbl. To už také známe, tuhle argumentační ekvilibristiku.

Potíž se srovnáním je ale v tom, že srovnáváte jeden z parametrů v diametrálně odlišných soustavách s odlišnými podmínkami. Když srovnáváte jeden aspekt chování nějakého celku, který je složen z různých dílů a pracuje v odlišných podmínkách a s odlišnými vstupy a výstupy, děláte docela zbytečnou činnost.

Příklad - daňová zátěž. Docela jinak se bude podepistovat stejná úroveň zdanění na ekonomice Německa, Dánska, Švédska a ČR nebo třeba Bangladéše. Proč ? No protože když Německému, Dánskému nebo Švédskému zaměstnanci seberete 50% z jejich platů tak to na ně dopadne daleko menší tíhou, než když seberete 50% českému zaměstnanci německé montážní linky nebo dětskému zaměstnanci Bangladéšské manufatury na tenisky.

Zatímco děcko v Bangladěši si vydělá sotva na stravu a 50% daň jej připraví o schopnost přežít, Německý zaměstnanec si pouze nekoupí druhou dovolenou.

To je přece ta argumentace, používaná na obhajoby progresivního zdanění. Je zajímavé, že najednou, když jde o obhajobu daňové zátěže nebo obecněji vlivu státu na ekonomiku, najednou tento argument jakoby neplatil.
+
+
-

Reagovat | Citovat | Nahlásit

Předplaťte si tištěný Finmag

Předplaťte si tištěný Finmag

Baví vás články, které každý den publikujeme na Finmagu? Pak vás bude bavit i tištěný FINMAG. Roční předplatné vyjde na 294 korun (za jedno číslo zaplatíte 49 korun). A nebojte, platit můžete i kartou.

Josef TětekJosef Tětek
Zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut.

Facebook

Přihlášení

Nemáte registraci? Zaregistrujte se zde!