Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Miliardáři: 85 lidí má víc než půlka světa! No a co?

Nedávno publikovaná zpráva organizace Oxfam o světovém rozložení majetku vyvolala nemalý ohlas. Novinové titulky ihned po zveřejnění hlásaly senzační objev, že pár desítek lidí vlastní víc než polovina světa. Je to dobře, je to špatně nebo by nás to mělo nechávat naprosto v klidu?

Winner takes all: Zpráva Oxfamu o distribuci majetku na světě

Znovu se objevují sentimenty, na kterých stavělo před pár lety i hnutí Occupy Wall Street se svým heslem We are the 99 %. Occupy se vyhrazovalo vůči jednomu procentu nejmajetnějších Američanů, kterému dávalo za vinu rozličné ekonomické problémy. Zajímavou událostí tehdy byla otevřená diskuze Petera Schiffa (investora a „jednoprocenťáka“) s protestujícími na Wall Street:

Pravidlo 80–20, kdy osmdesát procent výsledků plyne z dvaceti procent příčin, funguje v mnoha oblastech lidského počínání i v přírodě. V obchodě tak často dvacet procent výrobků či zákazníků tvoří osmdesát procent příjmů, při studiu či práci dvacet procent úsilí přinese osmdesát procent výsledků; Vilfredo Pareto si dokonce všiml, že osmdesát procent úrody hrášku v jeho zahradě pocházelo z dvaceti procent lusků. Na Paretově pravidle jsou založeny manažerské, výrobní a logistické techniky, stejně jako cvičební a hubnoucí programy – společným principem jim je rozpoznání a využití klíčové menšiny vstupů, ze které plyne většina žádoucích výstupů.

 

80–20, nikoli 50–50

Poukazování na vysoce nerovné rozdělení majetku či příjmů je v souladu s populárními představami o spravedlnosti. Při dělení v malé skupině, například v rodině či mezi přáteli, je přirozený výsledek takový, že každý dostane víceméně stejný díl (uvažujme narozeninový dort). Dělení v malé skupině se tak blíží pomyslnému ideálu, kdy padesát procent populace vlastní padesát procent majetku.

Ve větších skupinách to tak ovšem nebývá. Jak si před více než sto lety všiml italský ekonom Vilfredo Pareto, osmdesát procent italských pozemků vlastnilo dvacet procent populace. Pareto objevil, že takové rozložení nebylo ojedinělé, nýbrž jej lze pozorovat dlouhodobě napříč různými zeměmi.

Důvodů, proč je rozložení majetku v lidské společnosti z principu nerovnoměrné, je několik. Předně žijeme na velice různorodé planetě, kde jsou nerovnoměrně rozloženy už samotné přírodní zdroje a klimatické podmínky. Tento vliv hrál největší roli zejména v dávné historii, kdy nejúspěšnější civilizace zapustily kořeny právě v těch nejúrodnějších krajinách. Stejné nahodilosti podléhá i rozdělení lidských schopností a vůle, které v rámci menší skupiny rozhodují o úspěchu jednotlivých lidí. Jedinci s vhodnější sadou vrozených schopností, nacházející se v příhodnějších geografických podmínkách, tak budou mít přirozený náskok nad těmi, kteří takové štěstí neměli.

Ve společnosti, která nepotlačuje tržní vztahy, jsou uvedené náskoky dále umocňovány ekonomickými principy, jako jsou úspory z rozsahu, specializace či diverzifikace rizika, kdy jedinec či firma působící napříč regiony nebudou tak zasaženi, když se jeden z regionů dostane do problémů.

Miliardář, nebo knihovník?

Znamená to tedy, že je drtivá většina lidstva odsouzena k živoření a hladovému pozorování úzké elity, která si užívá ráje na Zemi? Naštěstí to tak není, protože majetek není roven bohatství.

Majetek je souhrn peněz, pozemků a aktiv, nad kterými má člověk kontrolu.

Bohatství představuje souhrn dostupných možností, kterými může jedinec uspokojit své potřeby.

Kritika rozložení „bohatství“ je často zaměřena na majetek. Ačkoli v ukazatelích finančního majetku platí uvedená nerovnováha, v bohatství jsou si naopak obyvatelé vyspělých ekonomik rovnější než kdy dříve. Pro lepší porozumění srovnejme současné možnosti s historickým standardem, sahajícím od počátku věků až do dob před průmyslovou revolucí. Do průmyslové revoluce byly požitky jako teplá voda, jídlo v dostatečném množství a rozmanitosti, hudba či literatura dostupné pouze té nejvyšší elitě – královskému dvoru, šlechtě, církevním představitelům; případně menšině intelektuálů, kteří se zrovna nacházeli v přízni uvedené elity. Za posledních dvě stě let se ovšem nuzné masy (čítající dost možná i oněch 99 %) v životním standardu elitě značně vyrovnaly. Bez nadsázky lze tvrdit, že dnešní průměrný Čech zažívá co do komfortu, bezpečí a kultury mnohem příjemnější život než starověký faraón nebo středověký král. Elita minulosti neměla k dispozici nejen zázraky jako elektrické osvětlení nebo moderní způsoby vytápění, ale ani samozřejmosti jako zubní kartáček, toaletní papír či dioptrické brýle.

Anketa

Polovička majetku pro 85 lidí. Pohoršuje vás to?

Obdobně se můžeme ptát, co mají dnešní miliardáři a průměrný Pepík nikoli. Posadíte-li do jedné místnosti zámožného investora a knihovníka, budete mít problém je od sebe rozeznat. Oba budou mít všechny zuby, budou umytí s upravenými vlasy a vousy, na sobě budou mít čisté oblečení, mobilní telefon, hodinky. Miliardář se dnes odlišuje tím, že oproti běžnému člověku vlastní víc věcí, které poskytují vyšší pohodlí. Že má soukromý tryskáč a dům na Riviéře? Běžný člověk má zase poměrně slušnou alternativu charterového letu a týdenní dovolené u moře. Oproti dřívějším dobám se tak bohatství jednotlivých lidí poměřuje spíše dostupným luxusem než otázkou, zda nakrmí své děti.

To samozřejmě neznamená, že je dnes již celé lidstvo „za vodou“. Vyrovnávání životní úrovně se týká především zemí, které jsou nebo do nedávné minulosti byly založeny na tržním základě (což je patrné například při porovnání Indexu lidského rozvoje a Indexu ekonomické svobody). Ohromný počet lidí, zejména z takzvaných rozvojových zemí, stále žije v podmínkách blízkých středověku. Rozhodně by si zasloužili přiblížit se životní úrovni Evropanů nebo Američanů. Lidem v těchto zemích by ovšem nijak nepomohlo, kdyby bylo nejbohatší procento lidstva zdaněno a jejich bohatství přerozděleno – nepatrné výsledky rozvojové pomoci ukazují, že přes jednostranné dary cesta k bohatství nevede. Co chudí lidé potřebují, je následování cesty, která vyvedla z chudoby Evropany a Američany, a z některých učinila miliardáře.

Jak si ovšem ukážeme zítra, i mezi miliardáři jsou značné rozdíly. Nikoli však pouze ve výši majetku, ale především ve způsobu, jakým ho dosáhli:


Autor je zakladatel a místopředseda občanského sdružení Ludwig von Mises Institut  

Josef Tětek

Josef Tětek

Autor pracuje jako analytik, ve volném čase píše o ekonomii, politické filozofii, svobodě, kryptoměnách. Zakladatel Ludwig von Mises Institut, člen správní rady Liberálního institutu. Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 13 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK