Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Kdo je parazit

Fakt, že stát zvýhodňuje OSVČ před zaměstnanci, by měl být argumentem pro snížení zaměstnaneckých daní.

Na spadnutí je další kolo věčné argumentační přetahované mezi zaměstnanci a živnostníky. K tomu zatím poslednímu zavdal příčinu současný ministr obchodu a průmyslu Jan Mládek, když loni na sjezdu sociální demokracie plamenně živnostníky odsoudil coby parazity. Plamen tehdy hasil i sám nynější premiér Bohuslav Sobotka, který se od Mládka distancoval.

Je po volbách a přichází doba „zasazování do reálných rámců“. Koalici tak čeká i jednání nad návrhem z dílny ministra financí Andreje Babiše spočívajícím v omezení výdajových paušálů u živnostníků, totiž osob samostatně výdělečně činných. Omezení, jehož přijetí je pravděpodobné, by Sobotku postavilo do situace, kdy jeho vláda zruší to, co – jakožto Babišův předchůdce v křesle ministra financí – před lety prosazoval. Právě za Sobotkova ministrování totiž v roce 2006 došlo ke zvýšení paušálů na víceméně dnešní úrovně. Sám se k tomu hlásí. Jedním dechem ale dodává, že systém zdanění živnostníků se zhroutil poté, co byly zvýšené paušály ponechány beze změny i po uvedení opatření následných vlád ODS, ať už šlo o zrušení daňové progrese, zavedení rovné daně či zrušení takzvané daně minimální. Objem daní vybraných od OSVČ totiž následkem těchto dodatečných opatření klesl z nějakých sedmnácti miliard korun na necelé tři, vypočítává Sobotka.

Živnostníci, stáhněte si

Polovina do „eráru“

Argumentační přetahovaná se vede o podstatné peníze. Přesněji o to, v jakém poměru se dvě hlavní skupiny plátců daně z příjmu fyzických osob budou podílet na 56 procentech daňových příjmů celé České republiky, vyjdeme-li z loňského údaje. Srovnávání zaměstnanců a živnostníků je vždy ošemetné. Pravd ovšem je – jak dokládá studie think-tanku Idea – z října 2013, že rozdíly ve zdanění obou skupin jsou opravdu výrazné. Průměrný zaměstnanec čelí daňové sazbě 37,4 procenta, zatímco průměrný živnostník „pouze“ 28,1 procenta. Vyššímu zdanění ovšem čelí nejen průměrní zaměstnanci ve srovnání s průměrnými živnostníky, nýbrž takřka všichni zaměstnanci, konstatuje dále studie. Zatímco se totiž průměrné daňové sazby pohybují pro většinu živnostníků mezi 22 a 38 procenty, většina zaměstnanců musí počítat se sazbami mezi 30 a 44 procenty. Mimochodem, bez existence daňových slev, odpočtů a minimálních základů by průměrná sazba živnostníků činila 36,4 procenta, kdežto zaměstnanci by čelili sazbě 48,6 procenta. Celkem 38 procent živnostníků neplatí žádnou daň z příjmu, zaměstnanců je takových méně, třicet procent. Živnostníci přitom dosahují vyšších průměrných příjmů (321 233 korun ročně) než zaměstnanci (247 480 korun ročně). Takzvaná mezní daňová sazba – daňový odvod při zvýšení výdělku – činí u poloviny živnostníků 36,3 procenta a u další poloviny jen 15 až 30 procent (to jsou například ti s deklarovanými příjmy pod minimálním základem zdravotního pojištění nebo ti, kteří neplatí daň z příjmu, a další). Zato hned 75 procent zaměstnanců se musí smířit s mezní sazbou 48,6 procenta – téměř polovinu z peněz, které jim zaměstnavatel vyplatí při zvýšení výdělku, tedy odvádějí „eráru“.

Živnostníci by však navíc byli nejspíš ve výhodě i tehdy, pokud by se daňové zatížení srovnalo s tím, jemuž čelí zaměstnanci. Vždy jde totiž o zatížení přiznaného příjmu. Lze předpokládat, že živnostníci část příjmu nepřiznávají nebo svoji soukromou spotřebu účtují jako obchodní náklady. Podle některých zahraničních výzkumů zamlčují živnostníci průměrně třicet procent svých příjmů, v Česku to nepochybně může být i více. To však paradoxně může být argument pro to, aby rozdíl mezi daňovým zatížením živnostníků a zaměstnanců třeba i zůstal na stávající úrovni. Snazší zamlčování příjmů živnostníků vede k tomu, že maximální daňový výběr je u nich realizován při nižší sazbě daně, než je tomu u zaměstnanců (jinými slovy, vrcholu Lafferovy křivky je u živnostníků dosaženo při nižší sazbě daně). V případě výplaty zaměstnaneckých mezd si zkrátka firma nemůže dovolit tolik „čarovat“ s účetnictvím jako obecně živnostník. A jako známo, inklinace k zamlčování sílí se sazbou daně.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Parazit je stát

Další argumenty ve prospěch rozdílu ve výši daňové zátěže mezi živnostníky a zaměstnanci se již hledají těžko. Obhájci nižší daňové zátěže živnostníků často uvádějí, že podnikání je rizikovějším způsobem obživy než zaměstnanecký poměr. To nepochybně je. Nejen při investování na burze, ale obecně ovšem v ekonomické sféře platí, že vyšší riziko je kompenzováno vyšším očekávaným výnosem, v našem případě vyšším příjmem. Živnostníkovi tedy vyšší rizikovost obživy obecně kompenzuje trh samotný. Pokud tomu tak není, značí to, že živnostník podstupuje přemrštěné riziko vzhledem k tržnímu příjmu, jakého je s to docílit. U daného podnikání takový živnostník zůstává zjevně jen proto, že jeho daňová zátěž je nižší, než pokud by se například nechal zaměstnat. Vyšší podstupované riziko –

 přemrštěně vzhledem k tržnímu výnosu – tedy částečně kompenzuje právě stát daňovým zvýhodněním. Stát tak podporuje živnosti, jejichž tržní výnos neodpovídá riziku, a které jsou tudíž celospolečensky neefektivní.

A podobné je to s dalšími argumenty, například s těmi, jež se týkají zaměstnaneckých výhod v podobě nároku na placenou dovolenou či pracovní pomůcky hrazené zaměstnavatelem. Zaměstnavatel v těchto případech samozřejmě „platí“ a „hradí“ na úkor zaměstnancovy mzdy, jež by jinak byla vyšší. Živnostník by tedy měl vydělávat alespoň tolik, aby si dovolenou a pracovní pomůcky mohl dovolit pořídit ze svého zisku. A pokud nemůže, jeho příjem, tudíž produktivita nedosahují produktivity takového zaměstnance, jemuž si obé může dovolit platit a hradit zaměstnavatel (za cenu nižší zaměstnancovy mzdy, ovšem).

Vyrovnání daňové zátěže živnostníků a zaměstnanců lze tedy podpořit několika racionálně znějícími argumenty. Ministerstvo financí jich zřejmě užije při obhajobě zamýšleného snížení paušálů. Vždyť přece omezení paušálů je krokem ve směru sbližování živnostenské a zaměstnanecké daňové zátěže. Nezapomeňme ale, že redukce paušálů je v podstatě zvýšením daňové zátěže pro živnostníky a vyšší daňová zátěž obecně zvyšuje náklady práce a snižuje zaměstnanost. Optimální by tedy bylo, pokud by ke sbližování docházelo nikoli zvyšováním živnostenského zdanění, nýbrž naopak redukcí zdanění zaměstnaneckého. Jediným opravdovým parazitem je totiž „erár“ jako takový.

Vyšlo v Lidových novinách

Daňový kalendář 2014 na Peníze.cz

Daňový kalendář pro rok 2014 přináší přehled termínů podstatných pro včasné placení daní a pojistného. 

Obsahuje daňové povinnosti jak pro fyzické osoby, tak pro firmy a OSVČ.

Daňový kalendář 2014

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 5 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK