Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Čert ekonomice nepomůže

Odboráři i levice neférově zobecňují negativní jednorázové či dílčí ekonomické aspekty.

„Není to zaměstnavatel, kdo vyplácí mzdy. Ten jenom otáčí peníze. Mzdy ve skutečnosti platí zákazník.“ Tak pravil Henry Ford. V tom případě, zdá se, jsou zákazníci k Čechům poslední dobou docela skoupí. V závěrečném čtvrtletí loňského roku zaznamenaly mzdy největší meziroční pokles nejen v rámci všech kvartálů roku 2013, ale dokonce za celých uplynulých deset let. Za loňský rok pak průměrná mzda stagnovala – meziročně si polepšila jen o desetinku procenta, když dosáhla úrovně 25 128 korun měsíčně. Stejně tak si o pouhou desetinku polepšila ve čtvrtém kvartálu mzda mediánová, na 22 288 korun. Na tísnivém dojmu, jejž tato čísla vzbuzují, se ihned svezli odboráři. Pokles průměrné mzdy ve čtvrtém čtvrtletí podle jejich předáka Josefa Středuly předznamenává další problémy české ekonomiky, jejíž výkon se bude dále snižovat. Situace bude podle odboráře lepší snad jen v těch podnicích, kde fungují odbory, jelikož ve většině firem s kolektivní smlouvou by mzdy měly růst.

Naše mzdy

Vývoj českých mezd na interaktivním grafu z Peníze.cz:

Další šikovné grafy základních makroekonomických ukazatelů – jako je například inflace, HDP, nezaměstnanost – hledejte na Peníze.cz v sekci Makroekonomika.

Lžete nám líp, prosím

„V krátké, ale obsažné knížce Jak lhát se statistikou Darrell Huff už v roce 1954 odhalil nejčastější způsoby, jak si novináři, marketéři a politici vycucávají zrovna taková čísla, která se jim hodí. Teprve teď vyšel Huffův ironický návod i česky.“

Michal Kašpárek: O tajné souvislosti mezi platy farářů a cenou rumu

Odborářský faul

Středulova slova jsou však spíše jen odborářským píárkem než autentickým popisem reality. I sám Český statistický úřad v analýze k uvedeným číslům totiž praví, že je „nemožné hodnotit vývoj průměrných mezd ve čtvrtém čtvrtletí 2013“. Data za tento kvartál jsou totiž hrubě zkreslena efektem předčasně vyplácených manažerských odměn. Z důvodu očekávaného zavedení takzvané solidární daně – tedy dodatečného zdanění příjmů přesahujících zhruba sto tisíc korun měsíčně – od ledna 2013 byly totiž tyto odměny často vypláceny ještě na sklonku roku 2012. Tím byla laťka jednorázově nastavena neudržitelně vysoko. Vyvozovat z toho, že jí loni v meziročním srovnání dosaženo nebylo, na další pravděpodobné zhoršení stavu české ekonomiky, jak tak činí Středula, je hodně odvážné, ba zavádějící.   

Z podrobnějšího pohledu na data statistického úřadu také plyne, že z hlediska jednotlivých odvětví loni největší mzdový propad zaznamenali pracovníci v peněžnictví a pojišťovnictví, a to o 8,6 procenta. Naopak například v pohostinství nebo v zemědělství mzdy rostly, tempem 3,5, respektive 2,9 procenta. Z hlediska geografického pak průměrné mzdy ve čtvrtém kvartále roku 2013 nejvýrazněji klesly v hlavním městě, o 4,8 procenta, zatímco na Ústecku a Liberecku vzrostly. Pokud bychom užili Středulův argumentační postup, mohli bychom tvrdit třeba to, že v Česku se snižují a dále zřejmě i snižovat budou příjmové rozdíly – jak sektorově, tak místopisně. Výdělky bankéře se budou sbližovat s příjmy zemědělcovými a průměrný Ústečan zase brzy bude brát stejně jako průměrný Pražan. Realita však je a jistě i bude – pochopitelně – docela jiná.

Odborářův argumentační faul nicméně plně zapadá do kontextu doby. Tu vystihuje docela rozšířené přesvědčení – sdílené nemalou částí akademické sféry, řadou komentátorů i mnohými politiky –, že finanční krize i se svými důsledky představuje osudové selhání deregulovaného trhu, jemuž byla dána snad ta již zcela poslední šance. Toto selhání prý dlouhodobě ochuzuje, ne-li zbídačuje všechny kromě nejbohatších. Prakticky celosvětově. Je proto třeba právě například silných, dokonce globálních odborů či neméně silného, „spravedlivějšího“ státu, které si trh podmaní. Je také prý třeba, aby nejbohatší byli zdaněni mnohem vyšší sazbou než dnes. A konečně je prý třeba masivního přerozdělování směrem ke střední třídě a nejchudším, které světu vrátí zpět rovnoměrněji rozloženou prosperitu.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Věčně chmurní teoretici

Moderní levice dnes, po krizi, mnohem spíše než dříve uspívá se svým hořekováním nad ztrátou životní úrovně řadových domácností. Třeba Jan Keller, lídr kandidátky ČSSD do eurovoleb, hlásá, že za účelem zachování životní úrovně, která byla ještě nedávno samozřejmostí, se dnes musí tyto domácnosti zadlužovat. Stav, kdy se nejbohatší již nedělí o své příjmy se zbytkem společnosti, trvá ve vyspělém světě, jak tvrdí Keller a spol., již od 70. let. Stagnující české mzdy posledních let by mohly být další vodou na mlýn tomuto argumentu (ačkoli zmíněná analýza ČSÚ hovoří o „drobném zúžení šíře distribuce mezd“).

Problém je v tom, že ten argument stojí na vodě. Pravdou je, že mnohde reálné mzdy středních vrstev v posledních letech, ba desetiletích stagnují, zatímco bohatí bohatnou. To však ještě zdaleka neznačí pokles životní úrovně. Pokud totiž kvalita zboží a služeb roste rychleji než jejich cena, životní úroveň stoupá i při stagnujících reálných příjmech. Jeden příklad za všechny: jistý tuzemský cestovatelský nadšenec musel počátkem 90. let prodat svůj byt, jen aby si za utržené peníze pořídil vytouženou zpáteční letenku do Malajsie. Dnes se může do Malajsie letecky vydat za celkem dostupnou cenu obyčejný baťůžkář. I kdyby reálná mzda v Česku v posledních dvaceti letech stagnovala, cestování je dnes zkrátka výrazně dostupnější. Baťůžkář navíc velmi pravděpodobně poletí o poznání kvalitnějším letadlem než nadšenec na počátku 90. let. Co tehdy nebylo při letu k dispozici ani v byznys třídě, je dnes běžným vybavením třídy ekonomické. A podobné kvalitativní a nákladové posuny – jež se pozitivně odrážejí v  růstu životní úrovně – jsou charakteristické pro celou řadu dalších odvětví ekonomiky, nejen pro cestovní ruch.

Navíc to, že se lidé a domácnosti, jejichž reálné mzdy stagnují, zadlužují, ještě zdaleka nemusí značit, že by bez zadlužení pošli hlady. Lidé se v celé řadě případů zadlužují jen proto, aby drželi krok s bohatšími vrstevníky, s nimiž se z různých důvodů srovnávají. Jsou tak svolní se zadlužit, jen aby si dopřáli statusový statek, například nákladnou dovolenou ve společnosti bohatších známých.

Tím není řečeno, že rozevírání příjmových nůžek není problém. Ani to, že mezi námi nejsou lidé, kteří se bohužel opravdu musí zadlužit, aby měli na skývu chleba. Jen se nejedná o tak rozšířené a systematické jevy, jak by se z věčně chmurných – a vlastně zavádějících – výroků lidí typu Středuly nebo Kellera mohlo zdát. Naše ekonomika potřebuje optimismus. Potřebuje zákazníky, co budou utrácet. Potřebuje neotřelé podnikatele, lidi Fordova typu, co dokážou na trhu uspět. A ne ty, co bez ustání malují čerta na zeď, přičemž ovšem skutečný trh znají toliko jen z teorie.

Vyšlo v Lidových novinách

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 6 komentářů v diskuzi

Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy

František Cecvárek | 19. 3. 2014 10:01

Uvedený příklad v závěru kulhá na obě nohy. Autor nějak nerozumí pojmu reálná veličina. Nedává smysl tvrzení, že životní úroveň roste i při stagnaci reálných příjmů, to je nesmysl, za který by vyhodili v prváku na druhořadé ekonomice z fleku od zkoušky přeci.
Pokud roste kvalita zboží, tak přeci reálný příjem roste, protože jednotka kvality je dostupná za nižší cenu. Uvedený příklad je potom pouze znázorněním klasické situace rostoucí produktivity, tedy rostoucího reálného důchodu vlivem kvanatitativního růstu. Kvalitativní i kvantitativní změny jsou v HDP zachyceny (předpokládejme, že dostatečně přesně odhadnuty), takže pokud reálná mzda deflovaná deflátorem spotřeby domácností neroste, tak prostě ani kvalitativní pokrok není.

-1
+
-

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK