Používáte nástroj pro blokování reklamy. Pokud nám chcete pomoci, vypněte si blokování reklamy na našem webu. Zde najdete jednoduchý návod. Děkujeme.

Intervenční rauš

Ekonomický stav České republiky i eurozóny je neudržitelně vybuzený. Do jaké míry, to se teprve uvidí.

Bum. Česká ekonomika je rázem premiantem Evropské unie. V posledním čtvrtletí loňského roku si mezikvartálně polepšila takřka o dvě procenta. A to ještě nedávno tempo jejího růstu, nebývale hlemýždí v porovnání se sousedními státy, vyvolávalo nesčetné otázky, co že to ti Češi dělají špatně.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Ekonom a žurnalista, člen správní rady think-tanku Prague Twenty. Přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE, kromě jiného vlastní předmět pop-ekonomie.

Publikoval na sto rozhovorů s významnými světovými ekonomy, včetně řady laureátů Nobelovy ceny (Paul Samuelson, Ronald Coase, John Nash, Robert Solow, Harry Markowitz a další), a s dalšími osobnostmi typu Roberta Kiyosakiho či Bjørna Lomborga. Řadu z nich jste mohli číst také na Finmagu.

Lukáše Kovandu můžete sledovat na Twitteru a Facebooku.

Knižně v Česku vyšlo

Lekce ještě ne

Na lekce sousedům ve stylu „co že to my, Češi, děláme dobře“ je však ještě zatraceně brzy. Pokud na ně vůbec někdy dojde. Do určité míry totiž české ekonomice na sklonku loňského roku pomohla jednorázová změna časování. A to hned dvakrát. Výrobci a dovozci se v očekávání vyšší sazby daně, platné od začátku roku 2014, předzásobovali tabákovými kolky. Podobný jednorázový efekt měla změna časování spotřebitelů, kteří uspíšili své nákupy dovozového zboží, aby je stihli pořídit ještě za nižší ceny, nepoznamenané listopadovou intervencí České národní banky za oslabení koruny. Mimochodem intervence národní banky stojí vlastně i za zmíněnou změnou sazby z tabákových výrobků, neboť bylo třeba vyhovět směrnici Evropské unie – diktující v eurech – i při slabší koruně. Nicméně je pravda, že česká ekonomika by si polepšila i nebýt jednorázových vzpruh, byť by se patrně nestala evropským primusem. Je to právě Unie, která z velké části nyní staví tuzemskou ekonomiku na nohy. Českému průmyslu totiž ve druhém pololetí roku 2013 stále výrazněji pomáhala zahraniční poptávka. A z patnácti hlavních zahraničněobchodních partnerů Česka se mezi členy Evropské unie nepočítají jen čtyři – Čína, Rusko, USA a Švýcarsko. Sílící poptávka po českém zboží ze strany řady evropských zemí jde ruku v ruce se zrychlováním růstu v ekonomickém jádru starého kontinentu – v eurozóně. Ta si v posledním čtvrtletí roku 2013 polepšila o 0,3 procenta mezičtvrtletně a o 0,5 procenta meziročně. 

Zdá se tedy, jako bychom my i Evropa konečně nacházeli cestu zpět z hospodářského marasmu poslední doby. I aktuální únorový růst eurozóny, nejrychlejší za posledních 32 měsíců, je ovšem primárně zásluhou Německa, nejsilnější evropské ekonomiky. Jakkoli si i periferní státy eurozóny polepšují – Španělsko prožívá svůj nejlepší kvartál za uplynulých sedm let a Itálie zase roste tempem neviděným v posledních takřka třech letech –, jejich hospodářská situace je celkově stále poměrně mizerná. A stěžují si. Na Němce. 

Ach, ti Němci…

Němci loni akumulovali přebytek zahraničního obchodu čítající téměř 200 miliard eur (nejvíce na světě), míra nezaměstnanosti v zemi je pod sedmi procenty a malé a střední podniky si tam půjčují za méně než tři procenta. Zato evropská periferie – v porovnání s Německem – plně dostála svému názvu. Potýká se s dvojcifernými mírami nezaměstnanosti a s enormním zadlužením. Malé a střední podniky si v zemích, jako je Irsko nebo Itálie, půjčují za šest procent. Mnozí komentátoři v těchto státech neskrývají rozčarování z toho, že Unie se stále jasněji dělí na dva odlišné světy. Jeden z těchto světů, „německý“, přirovnávají – převedeme-li to do českého kontextu nedávných dnů – k prostředí, v němž se žije na vysoké noze, v němž nebývají výjimkou prezenty v podobě zlatých slitků a stříbrných lišek. Druhý ze světů, „periferní“, pak k prostředí určité mizerie, v němž řadový daňový poplatník slýchá od těch nahoře, co si sami žijí na vysoké noze, jak si má ještě těsněji utáhnout opasek. 

Do toho, jako by to nebylo málo, zrovna německý ústavní soud nedávno vyřkl svůj ortel nad programem přímých monetárních transakcí – prý je neústavní. Svým způsobem je to právě tento program, jejž lze z podstatné části hledat za současnou lepšící se celkovou kondicí eurozóny. Jeho jádro spočívá v deklarované připravenosti Evropské centrální banky vykupovat po splnění určitých podmínek typu rozpočtových škrtů krátkodobé dluhopisy té které problémové země sdílející euro. Plnění programu si dosud nevyžádalo jedno jediné euro. Psychologický efekt na investory má už pouhá jeho existence „na papíře“, která v nich podněcuje víru, že ECB opravdu udělá pro záchranu eura vše, co bude třeba, jak v létě před dvěma lety proslule pronesl její šéf Mario Draghi. Tento efekt vede zejména k tomu, že se sbližují dluhopisové výnosy jednotlivých států eurozóny – výnosy „periferního“ světa se přibližují výnosům světa „německého“. 

Je ovšem otázkou, do jaké míry má toto přibližování na svědomí Draghiho umná slovní intervence – a tedy pouhá psychologie –, a do jaké míry výnosová konvergence odráží příznivý dopad strukturálních reforem v problémových zemích. Ostatně principálně podobná otázka nyní stojí i před českou ekonomikou. Do jaké míry jsou aktuální kladná čísla výsledkem pozitivního vývoje reálné ekonomiky a do jaké zrcadlí listopadovou intervenci České národní banky? 

Intervence totiž nejen že změnila časování nákupního chování, což zřejmě jednorázově „nadopovovalo“ tuzemská makroekonomická data, leč může se do dalšího vývoje ještě promítnout i negativně. Pavel Řežábek, jeden z bankovních radních národní banky, který podle všeho v listopadu hlasoval proti ní, se před pár dny nechal slyšet v tom smyslu, že intervence by měla být lehkým plusem pro český export. Zároveň však podle něj vnáší do české ekonomiky minus – tržní distorze. Výsledný součet plusů a minusů je přitom podle něj teprve věcí budoucího posouzení. 

Zlý šok

A obdobně je na tom eurozóna. Příznivé působení Draghiho slovní intervence může časem vyprchat – a zmíněný verdikt německého ústavního soudu tomu patrně jen napomůže – a před investory bude opět stát odhalená ekonomika eurozóny. Bez monetárního přikrášlení. Takový pohled může u řady z nich vyvolat zlý šok. Jako když na úsvitu evropské dluhové krize shledali, že „periferní“ svět je od toho „německého“ diametrálně odlišný, jakkoli jen nedlouho předtím nechali rozdíl ve výnosech dluhopisů takových zemí, jako je Řecko a Německo, sblížit na zcela neopodstatněně nízkou úroveň. 

Pro eurozónu platí to samé, co pro nás. Přes jistá pozitivní makročísla okolnímu světu rozhodně ještě zdaleka nemůže udílet lekce, „jak že to s tou jednotnou měnou dělá dobře“. Pokud je vůbec někdy moci udílet bude. Jak ekonomika tuzemská, tak ekonomika eurozóny jsou momentálně v intervenčním rauši. „Hází“ sice převážně kladná čísla, ale nikdo nemůže s jistotou předpovídat, zda se rauš plynule nepřemění v neblahou kocovinu či zda vystřízlivění z něj nepovede k mdlému zjištění, že bez rauše to stále ještě vůbec není ono. Bác. 

Vyšlo v Lidových novinách.

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda

Lukáš Kovanda je ekonomický konzultant a autor populární i odborné ekonomické literatury. Věnuje se filozofii a metodologii ekonomické vědy, publikuje například v žurnálu Politická ekonomie. Spolupracoval s časopisem Týden... Více o autorovi.

Komentáře

Celkem 0 komentářů v diskuzi

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb nám k tomu udělujete souhlas. Další informace.

OK